Neznámý si otřel tvář kapesníkem, zvedl se z křesla, otevřel dlouhou plochou krabici, která ležela na okně, a vytáhl z ní nějaký tmavý oděv.
»Pojďte sem,« řekl Maximovi. »Oblékněte se.« Maxim se ohlédl na Rybu. »Jděte,« vybídla ho Ryba. »Oblékněte se. Musíte.«
Maxim pochopil, že v jeho osudu konečně nastal dlouho očekávaný zvrat, že někdo někde o něčem rozhodl. Okamžitě pustil z hlavy všechno předešlé Rybino nabádání, shodil obludnou hazuku a s pomocí neznámého se navlékl do nových šatů. Bezděky si pomyslel, že ani tento úbor nevyniká krásou či pohodlností, ale byl přesně takový, jaký měl na sobě neznámý. Dalo se dokonce předpokládat, že ten člověk obětoval svůj vlastní náhradní oděv, protože rukávy blůzy byly Maximovi krátké, kdežto kalhoty mu vzadu visely jako pytel a kolena měly vytlačená. A co víc, Maximův zevnějšek se všem přítomným zjevně zamlouval. Neznámý pochvalně mručel, Rybina tvář zjihla, pokud je cejn vůbec něčeho podobného mocen, dívka Maximovi otřepávala ramena, snažila se stáhnout blůzu do pasu, a dokonce i Lustr ukrytý za pultem se bezbarvě usmíval.
»Půjdem,« řekl neznámý a zamířil ke dveřím, jimiž se před chvílí vyvalil rozlícený Hroch.
»Na shledanou,« řekl Maxim Rybě. »A děkuju,« dodal linkosem.
Zdálo se mu, že ji to dojalo. Možná jí ovšem spíš dělalo starosti, že ty šaty nepadnou nejlépe. Bledému Lustrovi jen zamával a pospíšil za neznámým.
Prošli několika místnostmi, zavalenými nevzhlednou předpotopní aparaturou, sjeli hlučným rozvrzaným výtahem do přízemí a ocitli se v nízké rozlehlé hale, kam Gaj Maxima před několika dny přivedl. A stejně jako před několika dny zase museli čekat, až se vyplní nějaké formuláře, až legrační mužík v pitvorné čapce něco nadrápe na růžové kartičky, rudooký neznámý počmárá pro změnu zelené kartičky a děvucha s optickými zesilovači na očích udělá do kartiček tvarované otvory — a pak si ty kartičky všichni vyměňují, křičí jeden na druhého, sápou se po telefonu, až si nakonec človíček v pitvorné čapce dvě zelené a jednu růžovou kartičku vezme, tu růžovou přetrhne vejpůl, jednu půlku odevzdá děvuše, co kartičky procvakává, a neznámý se sloupanou tváří dostane dvě růžové kartičky, k tomu silný modrý štítek a nakonec kulatou kovovou známku s vyraženým nápisem, aby tohle všechno, o minutu později předal urostlému halamovi se světlými knoflíky, který stojí u venkovních dveří asi dvacet kroků od mužíka v pitvorné čapce, a když už jsou na ulici, urostlý halama začne ochraptěle řvát, rudooký se znovu vrací a ukazuje se, že si zapomněl vzít modrý kartónový čtvereček, tak si bere modrý kartónový čtvereček a s hlubokým povzdechem ho ukládá někam do záňadří. Teprve teď mezitím už pořádně promoklý Maxim dostal možnost posadit se do zbytečně dlouhé limuzíny vedle rudookého, který je podrážděný, popuzeně supí a neustále opakuje oblíbené Hrochovo zaklínadlo massarakš.
Auto zavrčelo, měkce se pohnulo z místa, opustilo stádo jiných prázdných a mokrých aut, přejelo velkou asfaltovou plochu před budovou, obkroužilo velký kulatý záhon s povadlými květinami, podél vysoké žluté zdi přešustilo k výjezdu na dálnici a prudce přibrzdilo. »Massarakš,« zasyčel znovu rudooký a vypnul motor.
Po silnici se vlekla kolona únavně stejných skvrnitých náklaďáků s nepořádně snýtovanými a teď už notně zprohýbanými plechovými postranicemi. Nad bočnice vyčnívaly řady nehybných kulatých předmětů, vlhce svítících kovem. Náklaďáky se pohybovaly zvolna, udržovaly pravidelné rozestupy, motory rovnoměrně klokotaly a šířily kolem sebe úděsný puch organické spáleniny.
Maxim si prohlédl dveře, rychle se zorientoval, co k čemu slouží, a zvedl stažené sklo. Rudooký mu nevěnoval jediný pohled a vychrlil dlouhou sentenci, z níž Maxim nepochopil ani slovo.
»Nerozumím,« řekl Maxim.
Rudooký k němu otočil překvapený obličej a soudě podle intonace se na něco zeptal. Maxim zakroutil hlavou.
»Nerozumím,« opakoval.
Měl pocit, že rudooký se podivil ještě víc, sáhl do kapsy, vytáhl odtamtud plochou krabičku nacpanou dlouhými bílými tyčinkami, jednu si strčil do úst a ostatní nabídl Maximovi. Maxim si krabičku zdvořile vzal a začal si ji prohlížet. Byla z tuhého papíru a ostře čpěla jakýmisi suchými rostlinami. Maxim si jednu tyčinku vzal, kousek ukousl a rozžvýkal ho. Vzápětí chvatně stočil okénko dolů, vystrčil hlavu ven a všechno vyplivl. Jídlo to nebylo.
»To se nesmí,« řekl rudookému a krabičku mu vrátil. »Není dobré.«
Rudooký si ho prohlížel s nechápavě pootevřenými ústy. Bílá tyčinka přilepená ke spodnímu rtu splihle visela dolů. Maxim tedy v souladu se zdejšími zvyky přitiskl koneček ukazováku ke špičce nosu a představil se.
»Maxim.«
Rudooký něco zabručel, z ruky mu najednou vyskočil plamínek, on do něj konec tyčinky ponořil a auto se okamžitě zaplnilo dusivým dýmem.
»Massarakš!« vykřikl Maxim rozhořčeně a rozrazil dveře. »To se nesmí.«
Už věděl, co je to za tyčinky; když jeli s Gajem do města, skoro všichni muži otravovali vzduch přesně stejným kouřem, jenomže k tomu neužívali bílých tyčinek, ale krátkých a dlouhých dřevěných předmětů, podobných starobylým dětským píšťalám. Vdechovali nějaké narkotikum, což je nepochybně jeden z nejškodlivějších zlozvyků vůbec — Maxim se tehdy utěšoval jen tím, že ten sympatický Gaj byl zřejmě také kategoricky proti tomuto zvyku.
Rudooký narkotickou tyčinku kvapně vyhodil oknem a z neznámého důvodu si zamával dlaní před obličejem. Maxim si pro jistotu také zamával dlaní před obličejem a znovu se představil. Ukázalo se, že rudooký se jmenuje Fank, a tím rozmluva skončila. Ještě takových pět minut seděli, vyměňovali si přívětivé pohledy, jeden druhému ukazovali na nekonečnou kolonu nákladních aut a po řadě opakovali: »Massarakš!« Pak dlouhatánský had aut přece jen skončil a Fank se dostal na dálnici.
Zřejmě měl hrozně naspěch. Alespoň okamžitě provedl něco, že se motor vmžiku sametově rozbzučel, potom spustil nějaké hnusně kvílící zařízení a — nakolik to Maxim mohl posoudit — bez jakýchkoli ohledů na elementární pravidla bezpečnosti silničního provozu uháněl po dálnici nejvyšší možnou rychlostí, hlava nehlava předjížděli kolonu a na poslední chvíli uhýbali automobilům, které se řítily v protisměru.
Předehnali celou kolonu, potom předjeli široký rudý kočár s osamělým, na kost promočeným řidičem a div nevjeli do příkopu, protáhli se kolem dřevěného dvoukoláku na obrovských kolech velikosti dospělého muže, který táhlo bezocasé prehistorické zvíře; pak vytí jejich vozu zahnalo mimo silnici skupinu chodců v celtových pláštích; vřítili se pod klenbu zmoklých košatých stromů, vysazených v rovných řadách po obou stranách silnice — Fank neustále zvyšoval rychlost, proudící vzduch ječel na hranách karosérie, kočáry vyděšené sirénou se tiskly ke krajnici a uvolňovaly cestu. Maximovi se zdálo, že auto není na takovou rychlost stavěné, připadalo mu příliš nestabilní a jízda mu byla trochu nepříjemná.
Zakrátko už vozovku obstoupily domy. Automobil se přihnal do města a Fank byl nucen prudce zvolnit.
Ulice byly zbytečně úzké a doslova ucpané kočáry. Fankův vůz, svíraný ze všech stran nejrůznějšími povozy, vozidly a mechanismy, se sotva plazil. Před nimi až někam do polou nebe vyrostla zadní stěna skříňového návěsu, pokrytá neforemnými pestrobarevnými nápisy s hrubými kresbami lidí a zvířat. Vlevo vedle nich se stejnou rychlostí sunuly dva osobní vozy stejné jako ten jejich, nacpané živě gestikulujícími muži a ženami. Krásnými, nápadnými ženami, kam se na ně hrabe taková Ryba. Ještě dál vlevo kovově hřmotila jediným mamutím kolem jakási místní varianta gyromatu, co chvíli chrlící modré a zelené jiskry a k prasknutí přecpaná cestujícími. Vpravo byl chodník, mrtvý pás asfaltu, po němž vozidla nesmějí jezdit. Po chodníku kráčely husté proudy lidí, oblečených do podivného šatstva fialových a černých odstínů, kteří do sebe vráželi, snažili se jeden druhého předehnat, obratně se navzájem vyhýbali, ti dravější se tlačili jedním ramenem dopředu, co chvíli vbíhali do otevřených, jasně osvětlených dveří a mísili se s davy, které kypěly a přelévaly se za velikánskými opocenými skly, místy se v ulicích najednou shlukli a vyvolávali dopravní zácpy a zmatek, natahovali krky a někam zvědavě nakukovali. Byly tu spousty hubených a bledých tváří, nápadně připomínajících Rybinu; skoro všichni byli oškliví, zbytečně a nezdravě vyschlí, příliš bledí, nevzhlední a hranatí. Přesto působili dojmem lidí spokojených — často a ochotně se smáli, chovali se nenuceně, oči se jim leskly a všude se ozývaly zvučné, vzrušené hlasy. Nejspíš ten svět přece jen bude uspořádán poměrně slušně, pomyslel si Maxim. Domy vypadají vcelku optimisticky — do pošmourného dne téměř všechna okna svítí, takže nedostatkem elektrické energie tu rozhodně netrpí. Nad střechami převesele mihotají barevná světla, ulice jsou umetené a čistě opláchnuté, téměř všichni obyvatelé úpravně oblečení, a pokud jde o ty strhané tváře — inu což, svět je to asi chudý, ne zcela zdravý, ale přesto se, alespoň na první pohled, zdá být vcelku úspěšný.