Stoly byly odstraněny, jen před velkým cihlovým krbem jeden stál. Za ním pak seděl zavalitý muž s drsným, ale upřímným obličejem a hustými, prošedivělými vlasy, v dobře střiženém kabátci z tmavozeleného hedvábí. Ruce měl sepjaté na stole před sebou. Vedle stolu stála štíhlá žena zhruba stejného věku v šedých šatech z jemného sukna s vyšitými bílými kvítky kolem výstřihu. Min usoudila, že to bude místní pán a jeho paní. Venkovská šlechta o něco lépe zpravená o tom, co se děje ve světě, než jejich nájemci a pachtýři.
Stráže je přistrčily před pánův stůl a připojily se k divákům. Dopředu vystoupila žena v šedém a mumlání davu utichlo.
„Všichni dávejte pozor a nastražte uši,“ ohlásila žena, „protože dnes bude urozený pán Gareth Bryne udělovat spravedlnost. Vězeňkyně, jste povolány před soud urozeného pána Brynea.“ Takže ne paní urozeného pána, ale nějaká úřednice. Gareth Bryne? Na toho si Min vzpomínala, býval hlavním kapitánem královniny gardy v Caemlynu. Byl-li to ten samý muž. Ohlédla se na Siuan, ale ta upírala oči na široká prkna podlahy před svýma nohama. Ať to byl, kdo chtěl, tenhle Bryne vypadal unaveně.
„Jste obviněny,“ pokračovala žena v šedém, „z neoprávněného vstupu v noci na cizí pozemek, ze žhářství a zničení budovy a jejího obsahu, zabití cenného dobytka, útoku na osobu Admera Nema a zcizení váčku, jenž prý obsahoval zlato a stříbro. Je známo, že útok a krádež byla práce vašeho společníka, jenž unikl, ale vy tři jste před zákonem stejně vinny.“
Odmlčela se, aby její proslov správně zapadl, a Min si vyměnila lítostivý pohled s Leanou. Logain prostě musel přidat k celé té kaši ještě i krádež. Teď už byl nejspíš v půlce cesty do Murandy, jestli ne dál.
Po chvíli žena začala znovu. „Vaši žalobci jsou tu, aby vám čelili.“ Ukázala na shluk Nemů. „Admere Neme, podej své svědectví.“
Statný muž se protáhl kupředu se směsí vlastní důležitosti a rozpaků – popotahoval se za kabátec, kde mu břich napínal dřevěné knoflíky, a rukama si prohrabával řídnoucí vlasy, které mu neustále padaly do čela. „Jak jsem říkal, urozený pane Garethe, bylo to takhle...“
Vydal celkem poctivý popis toho, jak je objevil na seníku a nařídil jim odejít, i když Logaina vylíčil dobře o stopu vyššího a jedinou ránu pěstí pozměnil na pěstní souboj, v němž rány přijaté zdatně opětoval. Spadla lucerna, seník vzplál a zbytek rodiny se z domu vyhrnul do předjitřního světla. Vězeňkyně byly jaty, stodola shořela do základů a pak byla objevena ztráta váčku z domu. Vynechal však tu část, jak kolem projížděl družiník urozeného pána Brynea, kdy někteří členové rodiny přinášeli z domu provazy a obhlíželi tři větve.
Když znovu začal líčit „boj" – tentokrát zřejmě vyhrával – Bryne ho uťal. „To bude stačit, mistře Neme. Smíš odejít.“
Místo toho se k němu připojila jedna z Nemových žen s kulatým obličejem, asi ve věku, aby to mohla být Admerova manželka. Obličej měla kulatý, ale měkká nebyla. Byla kulatá jako rendlík či říční oblázek. A byla celá rudá, i když to nebylo jen hněvem. „Pěkně tyhle husy zřež, urozenej pane Garethe, slyšíš? Zpráskej je a cestou do Jornhillu je posaď na dřevěnýho osla!“
„Nikdo tě nepovolal ke svědectví, Maigan,“ zarazila ji ostře žena v šedém. „Toto je soud, ne petiční slyšení. Ty s Admerem odstupte. Hned.“ Poslechli, Admer maličko hbitěji než Maigan. Šedě oděná žena se obrátila k Min a jejím společnicím. „Chcete-li připojit svědectví na obranu či s polehčujícími okolnostmi, smíte tak učinit nyní.“ V jejím hlase nebyl ani náznak soucitu, vlastně ani ničeho jiného.
Min čekala, že promluví Siuan – vždy se ujímala vedení, mluvila za všechny – ale Siuan se nepohnula, ani nezvedla oči. Místo toho ke stolu přistoupila Leana s očima upřenýma na muže za ním.
Záda měla rovná jako vždycky, ale její obvyklá chůze – půvabně rázná, ale přesto rázná – se změnila, jako by se vznášela jen s náznakem vlnivého pohupování. Její boky a ňadra byly jaksi zřejmější. Ne že by se nějak předváděla, prostě způsob, jakým se pohybovala, vás jen přiměl si všimnout. „Můj pane, jsme tři bezmocné ženy, uprchlice před bouřemi, které se zmítají světem.“ Její obvykle řízná mluva byla pryč, nahradilo ji sametově hebké laskání. V tmavých očích měla světlo, takovou kouřmou výzvu. „Bez groše a ztracené, skryly jsme se ve stodole pantáty Nema. Byla to chyba, já vím, ale v noci jsme se bály.“ Menší gesto, polozdvižené ruce dlaněmi směrem k Bryneovi, a působila na okamžik naprosto bezmocně. Ale jen na okamžik. „Ten muž, Dalyn, pro nás byl cizí, opravdu, muž, který nám nabídl ochranu. V těchto dnech musejí mít ženy ochránce, můj pane, ale bojím se, že jsme si nezvolily nejvhodněji.“ Rozšířené oči a prosebný pohled naznačily, že by pro ně on byl lepší. „Byl to opravdu on, kdo napadl pantátu Nema, můj pane. My bychom byly uprchly nebo si nocleh odpracovaly.“ Obešla stůl, půvabně poklekla vedle Bryneovy židle, jemně mu položila prsty na zápěstí a vzhlédla mu do očí. Hlas se jí zachvěl, ale lehoučký úsměv bohatě stačil, aby se každému muži prudce rozbušilo srdce. Ten hlas – navrhoval. „Můj pane, jsme vinny nějakým menším zločinem, ale ne tolik, jak naznačuje obžaloba. Vydáváme se ti na milost. Prosím, můj pane, slituj se nad námi a ochraňuj nás.“
Dlouhou chvíli se jí Bryne díval do očí. Pak si drsně odkašlal, odsunul židli, vstal a přešel na druhý konec stolu. Vesničané a sedláci se začali vrtět, muži si odkašlávali, jako to učinil jejich pán, a ženy si tiše mumlaly. Bryne se zastavil před Min. „Jak se jmenuješ, děvče?“
„Min, můj pane.“ Zachytila tlumené zavrčení od Siuan a spěšně dodala. „Serenla Min. Každý mi říká Serenla, můj pane.“
„Tvoje matka musela mít předtuchu,“ zabručel s úsměvem. Nebyl první, kdo na její jméno takhle zareagoval. „Chceš nám něco sdělit, Serenlo?“
„Jenom že mě to moc mrzí, můj pane, a vážně to nebyla naše chyba. Všechno to udělal Dalyn. Prosím o slitování, můj pane.“ Vedle Leaniny prosby to působilo chabě – vedle Leanina vystoupení by všechno vypadalo bezvýznamně – ale tohle bylo to nejlepší, na co se zmohla. V ústech měla sucho, jaké panovalo venku na ulici. Co když se je rozhodne pověsit?
Bryne kývl a přešel k Siuan, jež stále studovala podlahu. Uchopil její bradu do dlaní a zvedl jí hlavu, aby jí viděl do očí. „A jak se jmenuješ ty, děvče?“
Siuan si s trhnutím uvolnila hlavu a ustoupila o krok zpátky. „Mara, můj pane,“ zašeptala. „Mara Tomanes.“
Min tiše zasténala. Siuan byla jasně vyděšená, a přesto na muže zároveň hleděla vzdorně. Min zpola čekala, že Bryneovi nařídí, aby je okamžitě nechal jít. Ten se jí zeptal, zda chce něco dodat, a ona to opět nejistým šeptem popřela, ale celou dobu se na něj dívala, jako by tu velela sama. Možná dokázala ovládat svůj jazyk, ale určitě ne oči.
Po chvíli se Bryne odvrátil. „Zaujmi místo vedle svých přítelkyň, děvče,“ přikázal Leaně, když se vrátil ke své židli. Ta se k nim připojila s výrazem otevřeného neštěstí a také s něčím, co by Min u každého jiného nazvala lehkým vzdorem.
„Učinil jsem rozhodnutí,“ ohlásil Bryne celé místnosti. „Zločiny jsou vážné a nic, co jsem tu vyslechl, nezmění fakta. Když se tři muži vkradou do domu jiného muže, aby mu sebrali svícny, a jeden z nich napadne majitele, všichni tři jsou vinni stejně. Napadenému se musí dostat náhrady. Mistře Neme, dám ti tolik, aby to stačilo na postavení nové stodoly, a cenu šesti dojnic.“ Sedlákovi se rozjasnily oči, dokud Bryne nedodaclass="underline" „Caralin ti peníze vydá, až bude spokojena s cenami. Jak jsem slyšel, některé dojnice přestávaly dojit.“ Štíhlá žena v šedém spokojeně kývla. „Za tu bouli na hlavě tě odměním stříbrnou markou. Nestěžuj si,“ promluvil pevně, když Nem otevřel ústa. „Maigan ti způsobila mnohem horší kvůli přílišnému pití." – Diváci jeho poznámku přivítali bouří smíchu, kterou vůbec neutišily Nemovy zahanbené a rozhněvané pohledy, a spíš je ještě povzbudil pohled, který se stisknutými rty věnovala manželovi Maigan. „Také ti nahradím ten ukradený váček. Hned jak se Caralin ujistí, kolik v něm skutečně bylo.“ Nem a jeho žena vypadali stejně rozzlobeně, ale jazyky drželi za zuby. Bylo jasné, že jim dá, co bude považovat za vhodné. Min opět pocítila naději.