Leana Min odstrčila a jistými prsty sáhla Jonimu na hlavu. „Bude žít,“ řekla stroze. „Nic není zlomeného, ale až se probere, pár dní ho bude pěkně bolet hlava.“ Sedla si na paty, sepjala ruce a zatvářila se smutně. „Stejně pro něj nemůžu nic udělat. Ať shořím, slíbila jsem si, že už kvůli tomu nebudu brečet.“
„Otázka –“ Min polkla a začala znovu. „Otázka je, jestli ho naložíme na vozík a odvezeme do zámku nebo – odejdeme?“ Světlo, nejsem o nic lepší než Siuan!
„Mohly bychom ho dovézt na další statek,“ navrhovala pomalu Leana.
Došla k nim Siuan vedouc koně tak, jako by se bála, že ji zvíře kousne. Podívala se na muže na zemi a zamračila se. „Z vozu by nikdy nemohl takhle spadnout. Nevidím tu nikde kořen ani kámen, co by to mohly způsobit.“ Začala se rozhlížet mezi stromy kolem nich a z lesíka vyjel muž na vysokém černém hřebci, vedoucí tři klisny, jednu kosmatou a o dvě dlaně menší než ostatní.
Byl to vysoký muž v modrém hedvábném kabátci, s mečem u boku a kudrnatými vlasy po ramena, jež měl dosti široká. I přes stopy toho, že k němu byl život hodně tvrdý, byl hezký takovým tím tmavým způsobem. A byl to ten poslední muž, kterého by Min čekala, že tu uvidí.
„Tohle je tvoje práce?“ vyptávala se ho hned Siuan.
Logain se usmál, když přitáhl otěže vedle vozíku, i když v tom úsměvu nebylo žádné veselí. „Prak je užitečná věc, Maro. Máte štěstí, že jsem tady. Čekal jsem, že se z vesnice hned tak nedostanete a že se pak budete jenom belhat. Vypadá to, že byl místní pán shovívavý.“ Náhle mu tvář ještě víc potemněla a hlas měl tvrdý jako kámen. „Myslely jste si, že vás nechám napospas osudu? Možná jsem měl. Něco jsi mi slíbila, Maro. Chci pomstu, kterou jsi slibovala. Následoval jsem vás při tom pátrání až na půl cesty k Bouřlivému moři, i když mi nechcete říct, co vlastně hledáte. Neptal jsem se, jak mi chceš dát, cos mi slíbila. Ale tohle ti teď řeknu. Začíná ti docházet čas. Dokonči své pátrání rychle a splň své sliby, nebo vás nechám, abyste si hledaly vlastní cestu. Rychle zjistíte, že většina vesničanů má jen málo soucitu s cizinci bez měďáku. Tři hezké ženy samy? Jen pohled na tohle,“ dotkl se meče u boku, „vás zachránil víckrát, než vůbec tušíte. Najdi, co hledáš, brzy, Maro.“
Na začátku jejich cesty nebyl tak nafoukaný. Tehdy byl pokorně vděčný za jejich pomoc – tedy tak pokorný, jak to jen muž jako Logain dokázal. Vypadalo to, že díky času – a nedostatku výsledků – se jeho vděčnost vytrácí.
Siuan před ním pohledem neuhnula. „Doufám v to,“ řekla pevně. „Ale jestli chceš odejít, tak tu nechej naše koně a běž! Jestli nechceš veslovat, tak vypadni ze člunu a plav si sám! Uvidíme, jak daleko se se svou pomstou dostaneš sám.“
Logain sevřel velké ruce na otěžích, až Min docela dobře slyšela, jak mu lupe v kloubech. Třásl se, jak se snažil udržet city na uzdě. „Ještě chvíli zůstanu, Maro,“ prohlásil nakonec. „Ještě chvilku.“
Na okamžik mu kolem hlavy, pouze pro Mininy oči, zaplála aura, zářící zlatá a modrá koruna. Siuan a Leana samozřejmě neviděly nic, i když věděly, co Min dokáže. Občas kolem lidí vídávala věci – říkala tomu vidění – obrazy či auru. Někdy věděla, co znamenají. Že se tato žena vdá. Tamten muž zemře. Maličkosti či velké věci, veselé či smutné, ale nikdy netušila ani náznak či důvod k tomu kdo, kde ani kdy. Aes Sedai a strážci kolem sebe vždycky měli auru, většina ostatních lidí téměř nikdy. Ne vždy bylo příjemné to vědět.
Logainovu auru už viděla dřív a věděla, co znamená. Nadcházející slávu. Ale pro něj, ze všech mužů, to rozhodně vůbec nedávalo smysl. Jeho kůň, meč i kabátec pocházeli ze hry v kostky, i když si Min nebyla jistá, jak poctivá ta hra byla. Nic jiného neměl, a také žádné vyhlídky, kromě Siuaniných slibů, a jak by je mohla Siuan splnit? Prostě to nedávalo smysl.
Logainovi se vrátila dobrá nálada tak rychle, jako zmizela. Z opasku vytáhl naditý, hrubě tkaný váček a zamával jim jím před očima. „Získal jsem trochu peněz. Chvíli nebudeme muset spát ve stodolách.“
„Slyšely jsme o tom,“ zavrčela suše Siuan. „Asi jsem od tebe neměla čekat nic lepšího.“
„Ber to jako příspěvek na své pátrání.“ Siuan natáhla ruku, ale on si s lehce posměšným úsměvem přivázal váček zase k opasku. „Nechci, aby sis pošpinila raku ukradenými penězi, Maro. Kromě toho, takhle si třeba můžu být jistější, že neutečete vy a neopustíte mě.“ Siuan se tvářila, že by dokázala překousnout hřebík vejpůl, avšak neřekla nic. Logain se postavil ve třmenech a zadíval se po silnici směrem ke Korským Pramenům. „Blíží se sem stádo ovcí a dva kluci. Musíme vyrazit. Ti tu zprávu roznesou tak rychle, jak rychle dokážou utíkat.“ Znovu se posadil a shlédl na Joniho, který tu stále ležel v bezvědomí. „A seženou pomoc tomuhle chlápkovi. Myslím, že jsem ho nezasáhl moc tvrdě, aby mu to nějak vážně ublížilo.“
Min potřásla hlavou. Ten chlap ji neustále překvapoval. Nikdy by ji nenapadlo, že muži, jemuž právě nakřápl hlavu, věnuje druhou myšlenku.
Siuan a Leana nemarnily čas, hned se šplhaly do vysokých sedel, Leana na grošovanou bělku, kterou pojmenovala Sněženka, Siuan na Belu, tu malou a kosmatou. Siuan se nahoru škrábala s mnohem většími obtížemi než Leana. Rozhodně nebyla žádná jezdkyně. Po týdnech v sedle s Belou stále zacházela jako s ohnivým válečným hřebcem. Leana vedla Sněženku s lehkostí. Min věděla, že je někde mezi těmi dvěma. Vyšplhala na Růženku, svou kaštanku, s mnohem větším půvabem než Siuan a mnohem menším než Leana.
„Myslíš, že po nás půjde?“ zeptala se Min, když klusem vyrazili k jihu, pryč od Korských Pramenů. Mínila svou otázku pro Siuan, ale odpověděl jí Logain.
„Ten místní pán? Podle mne vás nepovažuje za dost důležité. Jistě, může někoho poslat, a určitě rozešle váš popis. Pojedeme, jak nejdál to půjde, než zastavíme, a zítra zase.“ Zřejmě se ujímal vedení.
„My nejsme dost důležité,“ řekla Siuan a neohrabaně nadskakovala v sedle. Možná měla obavy z Bely, ale pohled, který vrhla Logainovi na záda, jasně říkal, že si svou autoritu nenechá upírat dlouho.
Min pro sebe doufala, že je Bryne bude považovat za naprosto nedůležité. Nejspíš i považoval. Pokud nikdy nezjistí jejich pravá jména. Logain pobídl hřebce do rychlejšího kroku a Min totéž udělala s Růženkou, aby s ním udržela krok, a začala uvažovat o tom, co je čeká, a ne o tom, co se stalo.
Gareth Bryne si zastrčil kožené rukavice za opasek s mečem a z psacího stolu zvedl sametový klobouk s ohrnutou krempou. Ten klobouk byl podle poslední caemlynské módy. Caralin na to dohlížela. Jeho móda nezajímala, ale ona si myslela, že by se měl oblékat podle svého postavení, takže mu každé ráno nachystala hedvábí a aksamit.
Když si dával klobouk s vysokou střechou na hlavu, zahlédl v jednom z oken pracovny svůj nejasný odraz. Hodilo se, že byl tak rozvlněný a slabý. Ať mhouřil oči jak chtěl, šedý klobouk a šedý hedvábný kabátec s vyšitými stříbrnými spirálami na rukávcích a límci ani zdaleka nepřipomínaly přílbu a zbroj, na něž byl zvyklý. To už skončilo. A tohle... Tohle je prostě něco, co vyplní prázdný čas. To je všechno.
„Opravdu chceš tohle udělat, urozený pane Garethe?“
Obrátil se od okna ke Caralin, stojící u svého psacího stolu naproti jeho. Na stole se jí hromadily účetní knihy panství. Vedla jeho panství po celá ta léta, co byl pryč, a nepochybně to zvládala mnohem lépe, než by to kdy dokázal on.