„Kdybys je byl poslal pracovat pro Admera Nema, jak vyžaduje zákon,“ pokračovala Caralin, „tohle by tě vůbec nemuselo zajímat.“
„Ale já to neudělal,“ řekl jí. „A neudělal bych to, ani kdybych to mohl zopakovat. Víš stejně dobře jako já, že Nem a chlapi z jeho rodiny by se ta děvčata snažili dnem i nocí zahnat do rohu. A Maigan a ostatní ženské by jim ze života udělaly Jámu smrti, tedy pokud by všechny tři náhodou nespadly do studny a neutopily se.“
„Ani Maigan by nepoužila studnu,“ podotkla suše Caralin, „ne při tom, jaké je poslední dobou počasí. Přesto chápu, co tím myslíš, urozený pane Garethe. Ale ony mají náskok většinu dne a noc a mohly utéci libovolným směrem. Když o nich pošleš zprávu, brzy je najdeš. Jestli je možné je najít.“
„Thad je dokáže najít.“ Thadovi bylo přes sedmdesát, ale stále dokázal vystopovat včerejší vítr na kamení a v měsíčním světle, a ještě moc rád předá svou cihelnu synovi.
„Když myslíš, urozený pane Garethe.“ Caralin s Thadem moc nevycházela. „No, až je přivedete zpátky, v každém případě je využiju v domě.“
Něco v jejím hlase, přes to, jak byl lhostejný, zbystřilo Bryneovu pozornost. Náznak uspokojení. Prakticky od toho dne, kdy přijel domů, mu Caralin začala představovat celé zástupy hezkých komorných i děveček, které byly všechny ochotné, ba dychtivé, pomoci urozenému pánovi zapomenout na jeho bídu. „Jsou to křivopřísežnice, Caralin. Bojím se, že to pro ně znamená pole.“
Když popuzeně stiskla rty, potvrdilo to jeho podezření, ale žena dál mluvila nedbalým tónem. „Ty druhé dvě možná, urozený pane Garethe, ale poslat na pole to domanské děvče by bylo plýtvání. Velmi by se hodila jako posluha u stolu. Je to nesmírně hezká mladá žena. Ale samozřejmě se stane, jak si přeješ.“
Tak to byla dívka, kterou Caralin vybrala. Nesmírně hezká mladá žena, to určitě. I když se maličko lišila od domanských žen, s nimiž se zatím setkal. Kratičké zaváhání tady, maličko rychlejší támhle. Skoro jako by teprve teď poprvé zkoušela své umění. To bylo samozřejmě nemožné. Domanské ženy cvičily své dcery, jak si omotat muže kolem prstu, téměř od kolébky. Ne že by to nefungovalo, tolik Bryne připouštěl. Kdyby mu ji Caralin podstrčila mezi děvečkami... Nesmírně hezká.
Tak proč se mu před očima neobjevoval její obličej? Proč pořád myslel na dvé modrých očí? Vyzývala ho, jako by si přála, aby měla meč, vystrašená, ale odmítající se svému strachu poddat. Mara Tomanes. Byl si jist, že ona své slovo dodrží i bez přísah. „Přivedu ji zpět,“ zamumlal si pro sebe. „Zjistím, proč porušila přísahu.“
„Jak říkáš, můj pane,“ opáčila Caralin. „Myslela jsem, že by se hodila za komornou do tvé ložnice. Sela je už trochu stará, aby pořád běhala nahoru a dolů po schodech, aby ti sehnala všechno, co potřebuješ na noc.“
Bryne zamrkal. Cože? Aha. Ta domanská dívka. Zavrtěl hlavou nad Caralinou hloupostí. Ale choval se snad on méně hloupě? Byl tady pánem. Měl by tu zůstat a starat se o své lidi. Ale Caralin se o ně po všechna ta léta, co byl pryč, dokázala postarat lépe, než by to kdy uměl on. Znal tábory a vojáky a tažení a možná trochu to, jak manévrovat ve dvorních intrikách. Caralin měla pravdu. Měl by sundat meč a ten šaškovský klobouk a nechat Caralin, aby napsala jejich popis a...
Místo toho řekclass="underline" „Dávej dobrý pozor na Admera Nema a tu jeho rodinku. Pokusí se tě ošidit, co to jen půjde.“
„Jak říkáš, můj pane.“ Ta slova byla naprosto uctivá. Tón mu však říkal, aby šel učit svého dědečka stříhat ovce. Bryne s pochechtáváním vyšel ven.
Zámek byl vážně jen takový značně přerostlý statek, dvě neuspořádaná poschodí z cihel a kamene pod břidlicovou střechou, která byla upravována s každým pokolením z rodu Bryneů. Rod Bryneů vlastnil tuto půdu – či půda vlastnila jej – od té doby, kdy byl před tisíci lety Andor vyrván z trosek říše Artuše Jestřábí křídlo, a po celou tu dobu vysílal své syny, aby bojovali v andorských válkách. On už sice v žádných válkách bojovat nebude, ale pro rod Bryneů již bylo příliš pozdě. Bylo příliš mnoho válek, příliš mnoho bitev. On byl posledním výhonkem rodu. Neměl ženu, syna ani dceru. Linie s ním končila. Všechno musí jednou skončit. Kolo času se otáčí.
Na kameny dlážděném nádvoří před zámkem čekala u svých osedlaných koní dvacítka mužů. Většinou to byli muži s vlasy ještě šedivějšími, než měl Bryne, pokud vůbec měli vlasy. Všechno to byli zkušení vojáci, bývalí kaprálové, velitelé švadron a korouhevníci, kteří s ním sloužili někdy během jeho kariéry. Přímo vepředu, s obvazem kolem spánků, stál Joni Shagrin, jenž býval starším korouhevníkem u královniny gardy, i když Bryne s určitostí věděl, že jeho dcery pověřily své děti, aby ho udržely v posteli. Byl jedním z mála, kdo měl rodinu, ať tady, či jinde. Většina ostatních se rozhodla jít znovu sloužit pod Brynem, než by své penze propíjeli nad vzpomínkami, které by nechtěl slyšet nikdo krom jiného vysloužilého vojáka.
Všichni měli přes kabátce opasky s meči a pár jich drželo dlouhá ratiště kopí s ocelovými hroty, která do dnešního rána celá léta visela na zdi. Za každým sedlem byla přivázána stočená tlustá přikrývka a nadité sedlové brašny a taky rendlík nebo kotlík a plné měchy s vodou, jako by se chystali na vojenské tažení, místo na týdenní výlet, aby chytili trojici žen, které zapálily stodolu. Tady dostali možnost znovu si oživit staré časy, nebo to alespoň předstírat.
Napadlo ho, jestli i jej právě tohle vyhnalo ven. Rozhodně byl příliš starý, aby se vydával na honbu za hezkýma očima patřícíma ženě dost mladé, aby mohla být jeho dcerou. Možná i vnučkou. Tak velký blázen nejsem, řekl si pevně. Caralin tu věci zvládne lépe, když se jí nebudu plést do cesty.
Dubovou alejí, vedoucí na silnici, se přiřítil vyzáblý kaštanový valach a jezdec sjel ze sedla dřív, než se zvíře úplně zastavilo. Muž sice klopýtl, ale podařilo se mu položit si pěst na srdce ve správném zasalutování. Barim Halle, jenž pod ním před lety sloužil jako starší kaprál, byl tuhý a šlachovitý, s hlavou jako kožovité vajíčko a bílým obočím, které se mu snažilo vynahradit nedostatek vlasů. „Tebe povolali zpátky do Caemlynu, můj hlavní kapitáne?“ funěl.
„Ne,“ odpověděl Bryne ostře. „Co tím myslíš, vrazit si sem, jako bys měl za patama cairhienskou kavalerii?“ Někteří z koní začali tančit, jak pochytili hnědákovu náladu.
„Nikdy jsem tolik neuháněl, leda jsme honili my je, můj pane.“ Barim se přestal křenit, jakmile si uvědomil, že se druhý muž nesměje. „No, můj pane, viděl jsem koně, a tak jsem si řek –“ Muž se znovu podíval Bryneovi do tváře a větu nedokončil. „No, vlastně mám taky ňáký zprávy. Byl jsem tuhle v Nových Brémách na návštěvě u sestry a zaslech jsem spoustu věcí.“
Nové Brémy byly starší než Andor – „staré“ Brémy byly zničeny za trollockých válek tisíc let před Artušem Jestřábí křídlo – a bylo to dobré místo, když se chtěl člověk dozvědět, co je nového. Středně velké pohraniční městečko kus na východ od jeho panství na silnici z Caemlynu do Tar Valonu. Dokonce i při současném Morgasině přístupu po této silnici kupci jezdili dost často. „No, tak ven s tím, člověče. Jestli máš nějaké novinky, tak oč jde?“
„Ehm, jenom jsem se snažil přijít na to, odkud začít, můj pane.“ Barin se nevědomky narovnal, jako by podával hlášení. „Nejdůležitější asi bude, že prej padl Tear. Aielani dobyli samotnej Kámen a Meče, jehož se nelze dotknout, se někdo určitě dotknul. Povídá se, že prej ho někdo tasil.“