„Tasil ho Aielan?“ ujišťoval se nevěřícně Bryne. Každý Aiel by raději zemřel, než by se dotkl meče. Za aielské války to sám viděl na vlastní oči. I když se povídalo, že Callandor vlastně vůbec není meč. Ať to znamenalo cokoliv.
„To neříkali, můj pane. Slyšel jsem taky jména. Ren něco, to bylo nejčastější. Ale mluvili o tom jako o něčem, co se doopravdy stalo, asi to nebude jenom drb. Všichni to tak jako kdyby, věděli najisto.“
Bryne svraštil obočí a zamračil se. Jestli to byla pravda, tak to bylo opravdu vážné. Pokud byl Callandor tasen, tak se Drak znovu zrodil. Podle proroctví to znamenalo, že se blíží Poslední bitva, že se osvobozuje Temný. Drak Znovuzrozený zachrání svět, tak se pravilo v proroctvích. A zničí ho. To samo o sobě byla zpráva natolik důležitá, aby Halla donutila vyrazit cvalem, když si to v hlavě konečně přebral.
Ale svraštělý chlapík ještě neskončil. „Taky sem dorazila zpráva z Tar Valonu, co je skoro taky tak velká, můj pane. Povídá se, že je nová amyrlin. Elaida, můj pane, co dělala rádkyni královně.“ Halle náhle zamrkal a spěšně pokračoval dál. Morgasa byla zakázané území, každý na panství to věděl, i když to Bryne nikdy neřekl nahlas. „Povídá se, že stará amyrlin, Siuan Sanche, byla utišená a popravená. A taky umřel Logain. Ten falešnej Drak, co ho vloni chytili a zkrotili. Mluví se o tom, jako kdyby to byla pravda, můj pane. Někteří tvrdí, že byli v Tar Valonu, když se to všecko semlelo.“
Tahle zpráva o Logainovi nebyla zvlášť důležitá, i když začal v Ghealdanu válku tím, že se prohlásil za Draka Znovuzrozeného. V posledních pár letech bylo falešných Draků několik. Avšak Logain mohl usměrňovat. To byl fakt. Dokud ho Aes Sedai nezkrotily, neodřízly ho od jediné síly, takže už nemohl usměrňovat dál. Povídalo se, že muži jako on, ať už falešní Draci, či ubožáci, které sebraly červené adžah, nikdy nežili dlouho. Prý přestali chtít žít dál.
Ale to se Siuan Sanche bylo nové. Setkal se s ní skoro před třemi lety. Byla to žena, která vyžadovala poslušnost a neudávala žádné důvody. Tuhá jako stará holínka, s jazykem jako pilník a povahou vzteklou jako medvědice s bolavým zubem. Bryne by čekal, že každou povýšeneckou uchvatitelku roztrhá na kusy holýma rukama. Utišení bylo stejné jako zkrocení u muže, ale mnohem vzácnější. Zvláště u amyrlin. Věž připouštěla, že pouze dvě amyrlin za tři tisíce let skončily stejně, i když nejspíš další dva tucty Aes Sedai zapřela. Avšak poprava navrch k utišení vypadala nadbytečná. Povídalo se, že ženy nepřežívaly utišení o nic lépe než muži zkrocení.
Ze všeho čišely potíže. Každý věděl, že Bílá věž má spojence, na provázcích že má přivázané trůny a mocné pány a paní. Když byla nová amyrlin povýšena tímto způsobem, někteří se určitě pokusí zjistit, jestli je Aes Sedai pořád sledují tak pozorně. A jakmile ten chlapík v Tearu udusí všechnu opozici – ne že by jí tam bylo moc, jestli opravdu dobyl Kámen – vytáhne buď proti Illianu, nebo Cairhienu. Otázkou však bylo, jak rychle se dokáže pohnout? Budou se síly sbírat proti němu, nebo pro něj? Musel být skutečným Drakem Znovuzrozeným, avšak rody půjdou jak za ním, tak proti němu, a prostý lid také. A jestli ještě kvůli Věži vypuknou nějaké žabomyší války –
„Starý blázne,“ zamumlal Bryne. Když si všiml, jak sebou Barim trhl, dodaclass="underline" „Ty ne. Jiný starý blázen.“ Nic z toho už nebyla jeho záležitost. Musel se jenom rozhodnout, ke komu se připojí rod Bryneů, až nadejde čas. Ne že by na tom někomu záleželo, Bryneovi nebyli nikdy mocný rod, ani zvlášť velký.
„Ehm, můj pane?“ Barim se ohlédl na muže čekající u svých koní. „Myslíš, že bys mě moh potřebovat, můj pane?“
Aniž se vůbec zeptal kde nebo proč. Nebyl sám, koho prostý život na venkově nudil. „Dožeň nás, až si dáš do pořádku výstroj. Zatím zamíříme na jih po Čtverkrálské silnici.“ Barim zasalutoval a vrhl se pryč, táhna koně za sebou.
Bryne nasedl a jen mlčky mávl rukou dopředu a muži se za ním seřadili do dvojstupu, když zamířil dubovou alejí ze zámku. Bryne hodlal získat pár odpovědí. I kdyby měl tuhle Maru chytit za krk a zatřást s ní, on ty odpovědi dostane.
Vznešená paní Alteima se uvolnila, když se křídla brány andorského královského paláce rozevřela a její kočár vjel dovnitř. Nebyla si jista, zda se brána otevře. Rozhodně trvalo dost dlouho, než dovnitř zanesli zprávu, a ještě déle, než dostala odpověď. Její komorná, hubená dívka, kterou přijala tady v Caemlynu, kulila oči a málem na sedadle naproti ní nadskakovala vzrušením z toho, že opravdu vjíždějí do paláce.
Alteima s třesknutím otevřela krajkový vějíř a snažila se ochladit. Do poledne bylo stále daleko a vedro ještě zesílí. A to vždycky považovala Andor za chladný. Naposledy si spěšně znovu přeříkala, co hodlá vykládat. Byla to hezká žena – věděla přesně, jak hezká – s velkýma hnědýma očima, díky nimž ji někteří lidé mylně považovali za nevinnou, dokonce neškodnou osůbku. Alteima věděla, že není ani jedno, ale docela se jí hodilo, když tomu ostatní věřili. Zvláště tady a teď. Tento kočár ji stál téměř celý zbytek zlata, které se jí podařilo vzít s sebou, když prchala z Tearu. Jestli se měla znovu uvést, potřebovala mocné přátele, a v Andoru nebyl nikdo mocnější než žena, kterou sem přišla navštívit.
Kočár se zastavil u fontány na arkádami lemovaném nádvoří a sloužící v červenobílé livreji jí chvátal otevřít dvířka. Alteima se na nádvoří či na sloužícího skoro nepodívala. Cele se soustředila na schůzku, která ji čekala. Černé vlasy jí zpod těsně padnoucího, perličkami pošitého čepečku spadaly na záda, a další perly lemovaly maličké záhyby hedvábného roucha s vysokým límečkem, barvy mořské zeleně. Jednou se již s Morgasou setkala, kratičce, před pěti lety při státní návštěvě. Morgasa byla žena, z níž vyzařovala moc, byla odtažitá a důstojná, jak jen mohl člověk od královny očekávat, a také upjatá, tím andorským způsobem. Což znamenalo formální. Po městě kolovaly řeči, že má milence – zřejmě to nebyl všeobecně oblíbený muž – což se rozhodně tolik nehodilo. Ale z toho, nač se Alteima pamatovala, by měla obřadnost roucha – a vysoký límeček – Morgasu potěšit.
Jakmile stála Alteima střevíčky pevně na dlažebních kamenech, seskočila dolů komorná Cara a začala jí upravovat záhyby na šatech. Až Alteima prudce zavřela vějíř a pleskla ji přes zápěstí. Nádvoří se pro tohle vůbec nehodilo. Cara, takové hloupé jméno, uskočila, s raněným pohledem si tiskla zápěstí a do očí jí vhrkly slzy.
Alteima podrážděně stiskla rty. To děvče ani nevědělo, jak přijmout mírné napomenutí. Klamala sama sebe, to děvče prostě bude muset vyměnit. Byla příliš zřejmě necvičená. Ale urozená dáma potřebovala komornou, zvlášť když se chtěla odlišit od davu ostatních uprchlíků v Andoru. Viděla muže i ženy dřít se na slunci, dokonce žebrat v ulicích, a na sobě měli ještě zbytky cairhienského vznešeného šatu. Měla dojem, že jednoho či dva dokonce poznala. Třeba by mohla do služby přijmout někoho z nich. Kdo by mohl znát povinnosti komorné urozené dámy lépe než urozená dáma? Když už tyto ženy musely pracovat vlastníma rukama, měly by po takové možnosti skočit. Mohlo by být dokonce zábavné, mít bývalou „přítelkyni“ za komornou. Pro dnešek ale už bylo příliš pozdě. A necvičená komorná, místní dívka, prozrazovala trochu příliš jasně, že Alteima je na dně s penězi, sama jen krůček od těch žebraček.