Nasadila výraz ustarané laskavosti. „Ublížila jsem ti, Caro?“ zeptala se sladce. „Zůstaň tady u kočáru a pofoukej si to zápěstí. Někdo ti určitě přinese studenou vodu na napití.“ Přihlouplá vděčnost na dívčině tváři byla ohromující.
Muži v livrejích, velmi dobře vycvičení, stáli a hleděli do prázdna. Přesto se zpráva o Alteimině laskavosti rozšíří, pokud vznešená paní něco věděla o služebnictvu.
Objevil se před ní vysoký mladý muž v červeném kabátci s bílým límcem a vyleštěném kyrysu královniny gardy a s rukou na jílci meče se jí uklonil. „Jsem gardový poručík Tallanvor, vznešená paní. Půjdeš-li se mnou, doprovodím tě ke královně Morgase.“ Nabídl jí rámě, jež Alteima přijala, ale jinak si ho skoro neuvědomovala. Vojáci ji nezajímali, pokud to nebyli generálové a šlechtici.
Jak ji prováděl širokými chodbami zdánlivě plnými spěchajících mužů a žen v livrejích – dávali si samozřejmě pozor, aby jí nevstoupili do cesty – Alteima nenápadně zkoumala jemné nástěnné koberce, slonovinou vykládané truhlice a skříně, mísy a vázy z tepaného zlata či stříbra nebo tenkého porcelánu Mořského národa. Královský palác nestavěl na odiv tolik bohatství jako Tearský Kámen, ale Andor byl pořád bohatá země, možná dokonce tak bohatá jako Tear. Nějaký starší urozený pán by se hodil, urozený pán, jehož by ještě mladá žena, snad maličko bez ducha a nejistá, snadno zpracovala. Urozený pán s rozlehlým panstvím. To by bylo pro začátek, než si najde něco přesně tam, kudy v Andoru procházejí provázky moci. Pár slov, která před lety vyměnila s Morgasou, nebyla právě nejlepší úvod, ale ona měla to, co mocná královna musí chtít a potřebovat. Informace.
Konečně ji Tallanvor uvedl do velké komnaty s vysokým stropem pomalovaným ptáčky, obláčky i modrou oblohou, kde před krbem z leštěného bílého mramoru stála zdobně vyřezávaná a pozlacená křesílka. Kousek Alteiminy mysli si s pobavením všiml, že široký rudozlatý vázaný koberec je tairenská práce. Mladý muž poklekl. „Má královno,“ ohlásil náhle drsným hlasem, „jak jsi nařídila, přivádím ti vznešenou paní Alteimu z Tearu.“
Morgasa ho pokynem ruky propustila. „Vítej, Alteimo. Ráda tě zase vidím. Posaď se a promluvíme si.“
Alteima se vzmohla na pukrle a zamumlala poděkování, než usedla. V nitru se užírala závistí. Pamatovala si na Morgasu jako na krásnou ženu, ale zlatovlasá skutečnost jí prozradila, jak ta vzpomínka vybledla. Morgasa byla růže v plném květu, snadno zastínila každou květinu okolo. Alteima mladému vojákovi rozhodně nekladla za vinu, že cestou ven klopýtal. Byla zrovna ráda, že odešel, takže nebude cítit, jak si je dvě prohlíží a srovnává.
Ale byly tu i změny. Dost velké změny. Morgasa, z milosti Světla královna Andoru, obránkyně říše, ochránkyně lidu, hlava rodu Trakandů, tak odtažitá, důstojná a upjatá, teď na sobě měla měňavé bílé hedvábí, které odhalovalo tolik z jejího poprsí, že by se za to šenkýřka v Maule styděla. Roucho jí lnulo k bokům a stehnům tak těsně, že by to padlo tarabonské tanečnici. Ty klepy byly očividně pravdivé. Morgasa měla milence. A to, že se tolik změnila, bylo jasným důkazem, že se toho Gaebrila snaží potěšit, ne přimět jeho, aby potěšil ji. Z Morgasy stále vyzařovala moc a její přítomnost stále vyplňovala místnost, ale ty šaty obojí nějak umenšily.
Alteima byla dvojnásob ráda, že má vysoký límeček. Žena tolik zotročená nějakým mužem by mohla vybuchnout žárlivým vztekem při nejmenší provokaci, nebo i bez ní. Jestli se Alteima setká s Gaebrilem, zachová se k němu s tou největší možnou lhostejností, jak jen zdvořilost dovoluje. Dokonce i kdyby na ni jen padlo podezření, že myslí na to, jak Morgase přetáhnout milence, mohlo by ji dostat do rukou mistra ostrého meče, místo bohatého manžela s chatrným zdravím. Ona sama by udělala to samé.
Žena v červené a bílé livreji přinesla víno, vynikající murandské, a nalila ho do křišťálových číší, do nichž byl hluboko vyryt kráčející andorský lev. Když si Morgasa brala číši, Alteima si všimla jejího prstenu, zlatého hada požírajícího vlastní ocas. Prsten s Velkým hadem nosily některé ženy, které se cvičily v Bílé věži, jako i Morgasa, aniž by se samy staly plnoprávnými Aes Sedai. Byla to tisíciletá tradice, že se královny Andoru cvičily ve Věži. Ale každý měl na rtech povídačky, že se Morgasa s Tar Valonem rozešla, a kdyby chtěla, mohla by královna snadno vznítit pocity namířené proti Aes Sedai. Proč tedy pořád nosí ten prsten? Alteima si bude dávat pozor na jazyk, dokud nebude znát odpověď.
Žena v livreji odešla na druhý konec sálu, sice z doslechu, ale zůstala dost blízko, aby viděla, až bude potřeba víno dolít.
Morgasa se napila a řekla: „Je to dávno, co jsme se setkaly. Má se tvůj manžel dobře? Je tu v Caemlynu s tebou?“
Alteima rychle pozměnila plány. Nemyslela si, že Morgasa vůbec ví, že má nějakého manžela, ale vznešené paní to vždycky myslelo rychle. „Tedosian se měl dobře, když jsem ho viděla posledně.“ Světlo dej, ať umře brzy. Stejně ale mohla pokračovat. „Byl v jistém podezření, že sloužil tomu Randu al‘Thorovi, a to je nebezpečná propast, chceš-li stát zároveň na obou stranách. No, ten Rand al’Thor už nechal pověsit i pány, jako by to byli obyčejní zločinci."
„Rand al’Thor,“ přemítala tiše Morgasa. „Jednou jsem se s ním setkala. Nevypadal jako někdo, kdo se prohlásí za Draka Znovuzrozeného. Byl to vyděšený ovčáček, který se snažil nedávat najevo strach. Ale když se tak nad tím zamyslím, vypadal, že hledá nějakou – cestu ven.“ Obrátila pohled modrých očí dovnitř. „Elaida mě před ním varovala.“ Zřejmě si neuvědomila, že poslední slova pronesla nahlas.
„Elaida byla tehdy tvoje rádkyně?“ zeptala se opatrně Alteima. Věděla, že tomu tak bylo, a díky tomu bylo ještě těžší uvěřit řečem o rozkolu. Musela se dozvědět, jestli to je pravda. „Vyměnila jsi ji, když je teď amyrlin?“
Morgasa náhle prudce zaostřila pohled. „To tedy ne!“ Vzápětí jí hlas zase změkl. „Moje dcera, Elain, se cvičí ve Věži. Už byla povýšena mezi přijaté.“
Alteima zamávala vějířem a doufala, že jí na čele nevyrazil pot. Jestli Morgasa sama pořádně nevěděla, co ke Věži cítí, neexistovala pro Alteimu bezpečná půda. Její plány se třepotaly na pokraji srázu.
Potom je Morgasa zachránila, i Alteimu samu. „Říkáš, že tvůj manžel měl ohledně Randa al’Thora dvojaké úmysly. A ty?“
Alteima si málem oddechla úlevou. Morgasa se možná s tímhle Gaebrilem chovala jako nevychovaná holka ze statku, ale pořád měla zdravý rozum, když došlo na moc a možné ohrožení říše. „V Kameni jsem ho, samozřejmě, pozorně sledovala.“ To by mělo zasít semínko, pokud je vůbec bylo třeba sázet. „Může usměrňovat, a muže, který může usměrňovat, je vždycky třeba se bát. A přesto je to Drak Znovuzrozený. O tom není pochyb. Kámen padl, a když k tomu došlo, on třímal v ruce Callandor. Proroctví... Bojím se, že musím nechat rozhodnutí ohledně toho, jak naložit s Drakem Znovuzrozeným, na těch, kteří jsou moudřejší než já. Vím jen, že se bojím zůstat tam, kde vládne on. Dokonce ani vznešená paní Tearu se nemůže odvahou rovnat královně Andoru.“
Zlatovlasá žena se na ni zchytrale podívala, až se Alteima polekala, že to lichocení přehnala. Někteří lidé to neměli rádi tak otevřené. Ale Morgasa se jen opřela v křesle a upila vína. „Pověz mi o něm, o tom muži, který nás má zachránit a přitom nás zničit.“