Úspěch. Nebo aspoň jeho začátek. „Je to nebezpečný muž mimo jakoukoliv pochybnost, a v jediné síle je mocný. Lev taky vypadá líný, ospalý, dokud náhle nezaútočí. Potom je rychlý a silný. Rand al’Thor vypadá nevinně, ne však líně, a naivně, ne ospale, ale když zaútočí... Nemá vůbec žádnou úctu k osobě či postavení. Nepřeháněla jsem, když jsem říkala, že nechal pověsit i vznešené pány. Je to strůjce anarchie. V Tearu za jeho nových zákonů může být před soudce povolán dokonce i vznešený pán nebo paní, aby zaplatili pokutu i něco horšího, když je obviní třebas i poslední rolník nebo rybář. On...“
Držela se přísně pravdy tak, jak ji viděla ona. Když to bylo nutné, dokázala mluvit pravdu stejně rychle jako lež. Morgasa upíjela víno a poslouchala. Alteima si mohla myslet, že se jenom tak nedbale povaluje, až na to, že v jejích očích bylo jasně vidět, že pozorně vnímá každé slovo a ukládá si je do paměti. „Musíš pochopit,“ dokončila Alteima, „že jsem se jenom dotkla povrchu. Rand al’Thor a to, co napáchal v Tearu, je námět na celé hodiny.“
„Dostaneš je,“ prohlásila Morgasa a Alteima se v duchu usmála. Úspěch. „Je pravda,“ pokračovala královna, „že s sebou do Kamene přivedl Aiely?“
„Oh, ano. Veliké divochy s tvářemi polovinu času zakrytými, a dokonce i jejich ženy jsou připraveny tě zabít, stejně jako se na tebe podívat. Chodili za ním jako nějací pejsci, každého terorizovali a z Kamene sebrali, co se jim zalíbilo.“
„Myslela jsem, že to je jenom divoká povídačka,“ uvažovala Morgasa nahlas. „Za poslední rok se povídalo ledacos, ale z Pustiny nevyšli dobře dvacet let, ne od aielské války. Svět rozhodně nepotřebuje, aby na nás tenhle Rand al’Thor znovu přivedl Aiely.“ Znovu zaostřila zrak. „Říkala jsi, ‚chodili'. Oni odešli?“
Alteima kývla. „Těsně předtím, než jsem opustila Tear. A on odešel s nimi.“
„S nimi!“ vykřikla Morgasa. „Bála jsem se, že bude v Cairhienu, právě –“
„Ty máš hosta, Morgaso? Měli mi to říci, abych ji mohl přivítat.“
Do místnosti vstoupil velký muž, vysoký, ve zlatě vyšívaném kabátci z červeného hedvábí, který mu padl i přes široká ramena a klenutý hrudník. Alteima nepotřebovala vidět Morgasin rozzářený výraz, aby poznala urozeného pána Gaebrila. Sebejistota, s níž přerušil královnu, to udělala sama. Muž zvedl prst a služebná udělala pukrle a pak rychle odešla. Gaebril také nepožádal Morgasu o dovolení, zda smí z její přítomnosti služku propustit. Byl tmavý a hezký, neuvěřitelně hezký, s bílými křídly na spáncích.
Alteima pečlivě nasadila samozřejmý výraz a právě tak přívětivý úsměv, jenž se hodil pro postaršího strýčka, který nemá ani moc, ani peníze, ani vliv. Možná byl ohromný, ale i kdyby nepatřil k Morgase, nebyl to muž, s nímž by se pokoušela manipulovat, pokud by nezbytně nemusela. Aura moci, která se vznášela kolem něj, byla snad ještě silnější než ta kolem Morgasy.
Gaebril se zastavil u královny a velmi důvěrným způsobem jí položil ruku na obnažené rameno. Ta mu na ni málem položila tvář, ale on upřel oči na Alteimu. Vznešená paní byla zvyklá, že se na ni muži dívají, ale pod jeho pohledem znepokojeně poposedla. Byly příliš pronikavé, moc toho viděly.
„Ty jsi přišla z Tearu?“ Z jeho hlubokého hlasu ji zamrazilo, na kůži, dokonce i v kostech, jako by ji ponořil do ledové vody, ale zvláštní bylo, že se její chvilková nervozita rozplynula.
Odpověděla však Morgasa. Alteima nějak nemohla najít slova, když se na ni Gaebril takhle díval. „Toto je vznešená paní Alteima, Gaebrile. – Vyprávěla mi vše o tom Draku Znovuzrozeném. Byla v Tearském Kameni, když padl. Gaebrile, opravdu tam byli Aielové –“ Stisk jeho ruky ji umlčel. Morgase se tváří mihl podrážděný výraz, ale hned zmizel a nahradil ho zářivý úsměv.
Gaebril stále upíral oči na Alteimu a ji z toho znovu zamrazilo, až z toho tentokrát hlasitě zalapala po dechu. „Tolik mluvení tě muselo unavit, Morgaso,“ řekl, aniž se na královnu podíval. „Děláš toho tolik. Jdi do své ložnice a vyspi se. Jdi hned. Probudím tě, až si dost odpočineš.“
Morgasa okamžitě vstala a stále se na něj oddaně usmívala. Oči jako by měla lehce skelné. „Ano, jsem unavená. Půjdu si teď lehnout, Gaebrile.“
Vyplula z místnosti a na Alteimu se ani nepodívala, ta však stejně věnovala veškerou svou pozornost Gaebrilovi. Srdce jí začalo bušit rychleji a zrychlil se jí i dech. Byl to rozhodně ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Nejúžasnější, nejsilnější, nejmocnější. – Hlavou se jí hrnuly poklony jako povodeň.
Gaebril Morgasině odchodu nevěnoval o nic větší pozornost než Alteima. Usadil se do křesla, které uvolnila královna, opřel se a natáhl před sebe nohy v holínkách. „Pověz mi, proč jsi vlastně přišla do Caemlynu, Alteimo.“ Znovu jí tělem projel mráz. „Naprostou pravdu, ale zkrať to. Podrobnosti mi můžeš povykládat později, jestli je budu chtít znát.“
Alteima vůbec nezaváhala. „Pokusila jsem se otrávit manžela a musela jsem utéct, než mohl Tedosian a ta běhna Estanda zabít mě, nebo něco horšího. Rand al’Thor je to chtěl nechat udělat jako odstrašující příklad.“ Když to říkala, přikrčila se. Ne proto, že to byla pravda, kterou pečlivě ukrývala, jako proto, že ho nejvíc ze všeho na světě chtěla potěšit, a bála se, že ji pošle pryč. Ale on chtěl pravdu. „Caemlyn jsem si vybrala, protože nesnáším Illian, a myslela jsem si, že Andor bude o trochu lepší, když je Cairhien skoro v troskách. V Caemlynu si můžu najít zámožného manžela nebo někoho, kdo mi bude dělat ochránce, když to bude potřeba, a použije svou moc k –“
Mávnutím ruky ji zarazil a zasmál se. „Zvrácená kočička, i když hezká. Možná dost hezká, abych si tě nechal, i když máš vyceněné zoubky a vytasené drápky.“ Náhle se zatvářil napjatě. „Pověz mi, co víš o Randu al’Thorovi, a zvláště o jeho přátelích, pokud nějaké má, o jeho společnících, o jeho spojencích.“
Pověděla mu to, mluvila, až jí vyschlo v ústech i v hrdle a začala chraptět a chrčet. Číši zvedla teprve, když jí řekl, aby se napila, a ona pak shltala víno a mluvila dál. Mohla ho potěšit. Mohla ho potěšit víc, než si Morgasa myslela.
Komorné pracující v Morgasině ložnici se začaly spěšně klanět, jak je překvapilo, že vidí královnu takhle dopoledne. Morgasa je pokynem ruky propustila z komnaty a stále v šatech si vlezla do postele. Chvíli tam jen tak ležela a civěla na pozlacené řezby na sloupcích u postele. Tady nebyli žádní lvi Andoru, ale růže. Kvůli Růžové koruně Andoru, ale růže se k ní stejně hodily víc než lvi.
Přestaň být umíněná, hubovala se, a pak ji napadlo proč. Řekla Gaebrilovi, že je unavená, a... Nebo to řekl on jí? Nemožné. Ona je královna Andoru a žádný muž jí neříká, co má dělat. Gareth. Proč si jenom vzpomněla na Garetha Brynea? Ten jí rozhodně nikdy neříkal, co má dělat. Hlavní kapitán královniny gardy poslouchal královnu, ne obráceně. Ale byl umíněný, schopný zapřít se, dokud nepřešla na jeho stranu. Proč na něj myslím? Přála bych si, aby tu byl. To je směšné. Poslala ho pryč, protože se jí postavil. Kvůli čemu, to už si příliš jasně nepamatovala, ale nebylo to důležité. On se jí postavil. Na city, které k němu chovala, si vzpomínala jen matně, jako by byl pryč celé roky. Přece to nemohlo být tak dlouho? Přestaň být umíněná!
Oči se jí zavřely a ona okamžitě usnula spánkem zneklidňovaným nepokojnými sny o tom, že utíká před něčím, co nevidí.
2