Rhuidean
Vysoko ve městě Rhuidean Rand al’Thor hleděl z velkého okna. Ať byla výplň z jakéhokoliv skla, to bylo již dávno pryč. Stíny dole se ostře skláněly k východu. V komnatě za ním hrála tiše bardova harfa. Pot se mu z obličeje odpařil ve chvíli, kdy se nějaký vytvořil. Červený hedvábný kabátec, na zádech propocený, měl otevřený v marné prosbě o trochu vánku, a tkanice na košili měl do půli hrudi rozvázané. Noc v Aielské pustině přinese jistě ledový mráz, ale za dne nebyl ani vítr studený.
Rukama se nad hlavou opíral o zárubeň z hlazeného kamene, a tak mu rukávy kabátce sklouzly k loktům a odhalily tak přední část postav, které měl ovinuté kolem předloktí. Hadovité tvory se zlatou hřívou, s očima jako slunce, zlatými a šarlatovými šupinami a nohama zakončenýma pěti zlatými drápy. Byli součástí jeho kůže, nebylo to tetování. Leskli se jako drahé kovy a leštěné drahokamy a v pozdně odpoledním slunci vypadali téměř živí.
Ti tvorové ho označovali lidem na této straně pohoří nazývaného buď Dračí stěna či Páteř světa jako Toho, jenž přichází s úsvitem. Stejně jako ho volavky na dlaních těm za Dračí stěnou, také podle proroctví, označovaly za Draka Znovuzrozeného. V obou případech mu bylo předpovězeno, že je sjednotí, zachrání – a pak zničí.
Byla to jména, jimž by se rád vyhnul, kdyby mohl, ale ta chvíle dávno minula, existovala-li vůbec, a on už na to nemyslel. A pokud ano, bylo to jen zřídka a s nádechem lítosti, kterou cítí muž, když si připomíná bláhové sny z dětství. Jako by nebyl svému dětství natolik blízko, že si pamatoval každou minutu. Místo toho se snažil myslet pouze na to, co musí udělat. Osud a povinnost ho držely na cestě jako jezdcovy otěže drží koně, ale lidé o něm často tvrdili, že je tvrdohlavý. Bylo nutné dorazit na konec cesty, ale kdyby se tam dalo dostat jinudy, možná by to nemusel být konec. Malá šance. Žádná šance, téměř jistě. Proroctví si žádalo jeho krev.
Dole pod ním se rozkládal Rhuidean spalovaný sluncem, které bylo stále nemilosrdné, i když klesalo ke strmým horám, pustým, téměř bez rostlinstva. Tahle drsná, rozlámaná země, kde lidé zabíjeli či umírali kvůli louži vody, kterou dokázali překročit jediným krokem, bylo poslední místo na zemi, kde by člověk hledal velké město. Jeho dávní stavitelé svou práci nikdy nedokončili. Po městě byly roztroušené nemožně vysoké budovy, stupňovité a skleněnými deskami obložené paláce, které občas končily po osmi či deseti poschodích bez střechy, jenom zubatými zdmi sahajícími do půlky dalšího nedostavěného poschodí. Věže se zvedaly ještě výš, ale v polovině případů končily stejně náhle a zubatě jako paláce. Dobrá čtvrtina velkých staveb s masivními sloupy a obrovskými okny z barevného skla ležela v troskách na širokých třídách se širokými pásy holé hlíny uprostřed, hlíny, v níž nikdy nerostly stromy, pro něž byly určeny. Nádherné kašny tu stály vyschlé, jako již stovky a stovky let. Všechna ta zbytečná dřina, a stavitelé nakonec zemřeli a práci nedokončili. A přesto si Rand občas pomyslel, že město bylo založeno jen proto, aby ho mohl dokončit.
Příliš pyšný, pomyslel si. Člověk by musel být přinejmenším napůl šílený, aby byl tolik pyšný. Nemohl si pomoci, aby se suše nepochechtával. – S muži a ženami, kteří sem tak dávno přišli, byly Aes Sedai, a ty znaly Karaethonský cyklus, Dračí proroctví. Nebo možná ta proroctví samy napsaly. Desetkrát příliš pyšný.
Přímo pod ním leželo rozlehlé náměstí, zpola zahalené natahujícími se stíny, poseté změtí soch a křišťálových křesel, zvláštností a podivných věcí z kovu, skla či kamene, věcí, které ani nedokázal pojmenovat, byly roztroušené, nasypané na hromadách, jako by je tu poházela bouře. Dokonce i stíny byly chladné jen ve srovnání se sluncem. Muži v hrubých šatech – ne Aielové – se potili, jak nakládali na povozy věci, které vybírala malá útlá žena v jasně modrých šatech, s rovnými zády a poletující z místa na místo, jako by na ni žár nepůsobil stejně jako na ostatní. Přesto měla kolem spánků uvázaný vlhký bílý šátek. Ona prostě nedovolila, aby na ní byl vidět účinek slunečních paprsků. Rand se byl ochoten vsadit, že se dokonce ani nepotí.
Předák dělníků byl tmavý objemný muž jménem Hadnan Kadere, údajně kupec, oblečený celý do krémového hedvábí, které měl dnes úplně propocené. Neustále si otíral čelo velkým kapesníkem a hulákal nadávky na muže – své vozky a stráže – ale skákal stejně rychle jako oni, aby vytáhl to, nač útlá žena ukázala, ať to bylo velké či malé. Aes Sedai nepotřebovala být velká, aby prosadila svou vůli, ale podle Randa by si Moirain vedla stejně dobře, kdyby se k Bílé věži nikdy ani nepřiblížila.
Dva muži se snažili pohnout něčím, co vypadalo jako podivně zkroucený rám dveří z krevele. Rohy nebyly správně pravé a oko mělo potíže sledovat rovné části. Rám stál vzpřímeně, volně se otáčel, ale odmítal se překotit bez ohledu na to, jak s ním cloumali. Pak jeden z mužů uklouzl a půlkou těla propadl do rámu. Rand se napjal. Chvíli se zdálo, že chlapík od pasu nahoru vůbec neexistuje. V záchvatu děsu divoce kopal nohama. Až nakonec Lan, vysoký muž oděný v matných odstínech zeleni, přistoupil k rámu a vytáhl muže za opasek ven. Lan byl Moirainin strážce a byl s ní nějakým způsobem, který Rand nechápal, spojený. Byl to tvrdý muž, který se pohyboval jako Aiel, jako lovící vlk. Meč u jeho pasu nevypadal jen jako jeho součást, on byl jeho součástí. Lan pustil dělníka na dláždění na zadek a nechal ho tam. Chlapíkův zděšený křik se slabě nesl až k Randovi, a jeho společník byl zřejmě připraven utéci. Několik Kadereho mužů, kteří byli dost blízko, aby to viděli, pokukovalo po sobě a odhadovalo své možnosti.
Moirain se mezi nimi objevila tak rychle, jako by k přemístění použila jedinou sílu, a klidně se pohybovala od jednoho muže k druhému. Podle jejího chování Rand téměř slyšel chladné, velitelské příkazy, vycházející z jejích úst. Aes Sedai si byla tak jistá, že ji poslechnou, že neuposlechnout by vypadalo hloupě. Zakrátko přemohla odpor, zadupala do země námitky a každého nahnala zpátky do práce. Dvojice u rámu brzy tahala a šoupala věci stejně jako předtím. I když pokaždé, když si muži mysleli, že se Moirain nedívá, vrhali po ní ustarané pohledy. Svým způsobem byla Aes Sedai ještě tvrdší než Lan.
Pokud bylo Randovi známo, všechny tyhle věci dole byly angrialy, sa’angrialy nebo ter’angrialy, vyrobené ještě před Rozbitím světa, aby zesilovaly jedinou sílu, nebo ji využívaly různými způsoby. Určitě byly vyrobeny s pomocí jediné síly, i když dokonce ani Aes Sedai dnes nevěděly, jak takové věci vytvořit. Rand tušil, jaké má využití ten zkroucený dveřní rám – byl to průchod do jiného světa – ale u ostatních předmětů neměl ani ponětí, k čemu slouží. Nikdo to nevěděl. Proto Moirain pracovala tak tvrdě, aby jich nechala do Věže odvézt tolik, kolik jen bude možné. Bylo pravděpodobné, že dokonce ani Bílá věž neměla ve svých sbírkách tolik předmětů jediné síly, kolik jich tu leželo na náměstí, přestože prý měla Věž mít největší sbírku na světě. Dokonce i tam znaly Aes Sedai použití jen u několika těchto věcí.
To, co bylo naloženo na vozech nebo naházeno na dláždění, Randa nezajímalo. On už si dole vzal, co potřeboval. Jistým způsobem si vzal víc, než vůbec chtěl.
Uprostřed náměstí, u spálených pozůstatků velkého stromu třicet sáhů vysokého, stál lesík vysokých skleněných sloupů, každý byl skoro tak vysoký jako strom a tak tenký, že ho jistě musela první vichřice srazit k zemi. Dokonce i když se kolem nich šířil stín, sloupy zachytávaly a odrážely sluneční světlo, jiskřily a třpytily se. Po bezpočet let aielští muži vstupovali mezi sloupy a vraceli se označení stejně jako Rand, avšak jen na jedné paži, označení za kmenové náčelníky. Aielské ženy do města přicházívaly také, na cestě, na níž se z nich stávaly moudré. Avšak nikdo jiný, a pokud ano, tak nezůstal naživu. Muž smí do Rhuideanu vstoupit jednou, žena dvakrát. Víckrát znamená smrt. Tak to říkaly moudré, a tehdy to byla pravda. Teď mohl do Rhuideanu vstoupit každý.