Ulicemi kráčely stovky Aielů a v budovách se jich zabydlovalo stále víc a víc. Každý den se na pásech hlíny v ulicích objevovaly další a další fazole, dýně a zemai, pracně zalévané vodou z hliněných džbánů, vytahované z nového jezera, které vyplňovalo jižní konec údolí, jediné takové vodní těleso v celé zemi. Tisíce se jich utábořily v okolních horách, dokonce i na samotném Chaendaeru, kam předtím lidé přicházeli pouze při obřadech, kdy do Rhuideanu najednou vysílali pouze jediného muže či ženu.
Ať přišel kamkoliv, přinášel s sebou Rand změnu a zkázu. Tentokrát přese všechno doufal, že ta změna byla k lepšímu. Ještě se to mohlo ukázat. Ohořelý strom se mu vysmíval. Avendesora, bájný strom života. V příbězích se nikdy neříkalo, kde roste, a Rand ho s překvapením našel zde. Moirain říkala, že je neustále živý, že znovu obrazí, ale zatím byla vidět jenom zčernalá kůra a holé větve.
Rand se s povzdechem odvrátil od okna do velké místnosti, i když ne největší v Rhuideanu, s vysokými okny po dvou stranách a klenutým stropem vyloženým fantastickou mozaikou zpodobňující okřídlené lidi a zvířata. Většina nábytku, která ve městě zůstala, již dávno zetlela i v tak suchém vzduchu, a většina toho, co zůstal, byla prolezlá červotoči a jinými breberkami. Nicméně na druhé straně místnosti stálo jakési křeslo s vysokým opěradlem, bylo pevné, zlacení na něm bylo téměř nedotčené, ale naprosto se nehodilo k širokému stolu s nohami a okraji desky bohatě pokrytými vyřezávanými květinami. Někdo dřevo leštil včelím voskem tak dlouho, až se přes svůj věk matně lesklo. Křeslo pro něj našli Aielové, i když nad takovými věcmi sami pouze vrtěli hlavami. V Pustině rostlo jen málo stromů, z nichž by bylo možné získat natolik rovné dřevo, aby se dalo vyrobit takové křeslo, a žádný, z něhož by šel udělat ten stůl.
To byl veškerý nábytek, jak o něm přemýšlel. Podlahu z tmavě červených dlaždic uprostřed pokrýval krásný vázaný hedvábný koberec z Illianu modré a zlaté barvy, kořist z nějaké dávné bitvy. Všude ležely poházené podušky z hedvábí jasných barev se střapci. Takové Aielové používali místo židlí, když prostě jen neseděli na patách, což jim připadalo stejně pohodlné, jako by si Rand lebedil v měkce čalouněném ušáku.
Na poduškách na koberci polehávalo šest mužů. Šest kmenových náčelníků, představitelů kmenů, které zatím Randa následovaly. Nebo lépe řečeno, následovaly Toho, který přichází s úsvitem. Ne vždycky dychtivě. Rand si myslel, že Rhuark, širokoplecí, modrooký muž se silně prošedivělými tmavorezavými vlasy, k němu snad chová jistou náklonnost, avšak ostatní nikoliv. Jen šest z dvanácti.
Nevšímaje si křesla se Rand se zkříženýma nohama posadil na zem čelem k Aielům. Mimo Rhuidean byla jediná křesla v Pustině křesla náčelníků, která náčelníci používali výhradně při třech příležitostech: když byli provoláváni náčelníci klanů, když přijímali rezignaci nepřítele nebo když vynášeli rozsudek. Posadit se před těmito muži do křesla by zcela jistě znamenalo, že hodlá provést něco z toho.
Muži na sobě měli cadin’sor, kabátce a spodky v odstínech šedé a hnědé, v nichž by splynuli se zemí, a vysoké měkké boty zašněrované ke kolenům. Dokonce i tady, při setkání s mužem, jehož prohlásili za Car’a’carna, náčelníka náčelníků, měl každý u pasu nůž s těžkou čepelí a jako široký šál kolem krku omotanou hnědošedou šufu. Pokud si kterýkoliv muž zakryl tvář černým závojem, jenž byl součástí každé šufy, byl připraven zabíjet. Tihle muži proti sobě bojovali v nekonečném koloběhu kmenových nájezdů, bitev a krevní msty. Teď ho pozorovali, čekali na něj, ale i na čekajícím Aielovi bylo vždy vidět, že je připraven se pohnout, náhle vyrazit proti nepříteli.
Bael, nejvyšší muž, jakého kdy Rand viděl, a Jheran, štíhlý jako čepel meče a rychlý jako blesk, leželi co nejdál od sebe tak, aby ještě byli na koberci. Mezi Baelovými Goshieny a Jheradovými Shaarady panovala krevní msta, kterou sice potlačili kvůli Tomu, jenž přichází s úsvitem, ale nezapomněli na ni. A možná také stále panoval rhuideanský mír, přes všechno, co se přihodilo. Nicméně uklidňující tóny harfy tvořily ostrý protiklad k tomu, jak si Bael a Jheran vytrvale odmítali pohlédnout do očí. Šest párů očí, modrých, zelených a šedých, v osmahlých tvářích. Vedle Aielů vypadali i orli krotce.
„Co musím udělat, abych k sobě připoutal Reyny?“ zeptal se Rand. „Byl sis jistý, že přijdou, Rhuarku.“
Náčelník Taardadů se na něj klidně podíval. Podle toho, jak se tvářil, mohl mít obličej klidně vytesaný z kamene. „Vyčkat. Jen to. Dhearik je přivede. Nakonec.“
Bělovlasý Han, ležící vedle Rhuarka, zkřivil poněkud rty, jako by si chtěl odplivnout. Jako obvykle měl na tváři jako z vydělané kůže zatrpklý výraz. „Dhearik docela dobře viděl, jak příliš mnoho mužů a Děv celé dny sedí a civí, a pak odhazují oštěpy. Oni je zahodili!“
„A utekli,“ dodal Bael tiše. „Sám jsem to viděl, mezi Goshieny, dokonce i z mého vlastního klanu utíkali. A tys to viděl taky, Hane, mezi Tomanelle. Všichni jsme to viděli. Nemyslím, že vědí, kam utíkají, jenom před čím utíkají.“
„Zbabělí hadi,“ štěkl Jheran. Světle hnědé vlasy měl silně prošedivělé. Mezi náčelníky aielských kmenů nebyl žádný mladík. „Jedovatý zmije, co se plazí pryč od vlastního stínu.“ Modrýma očima lehce mrkl na druhou stranu koberce, takže bylo jasné, že to myslel jako popis Goshienů jako celku, ne jenom těch, co zahodili oštěpy.
Bael se začal zvedat a ještě víc se zachmuřil, jestli to vůbec ještě bylo možné, ale muž vedle něj mu položil ruku na rameno, aby ho uklidnil. Bruan z Nakaů byl dost velký a silný, aby to stačilo na dva kováře, ale jeho klidná povaha byla na Aiela dost nezvyklá. „My všichni jsme viděli muže a Děvy utíkat.“ Mluvil skoro líně, i v šedých očích měl líný výraz, ale Rand věděl svoje. Dokonce i Rhuark považoval Bruana za smrtelně nebezpečného bojovníka a protřelého stratéga. Naštěstí dokonce ani Rhuark nestál za Randem odhodlaněji než Bruan. A Bruan přišel za Tím, jenž přichází s úsvitem. Randa al’Thora vůbec neznal. „Stejně jako ty, Jherane. Víš, jak těžké bylo čelit tomu, čemu museli čelit oni. Nemůžeš-li nazvat zbabělci ty, kteří zemřeli, protože se tomu nedokázali postavit, můžeš jimi nazvat ty, kteří ze stejného důvodu utekli?“
„Nikdy to neměli zjistit,“ zamumlal Han a mačkal modrý polštář s červenými střapci, jako by to bylo hrdlo nepřítele. „To bylo jen pro ty, kteří dokázali vstoupit do Rhuideanu a přežít.“
Neoslovil sice nikoho určitého, ale bylo to určeno pro Randovy uši. Byl to totiž Rand, kdo všem odhalil věci, které každý muž zjistil mezi skleněnými sloupy na náměstí, odhalil tolik, že náčelníci a moudré nemohli tazatele odbýt, když se jich ptali na zbytek. Pokud teď byl někde v Pustině Aiel, který neznal pravdu, tak s nikým nepromluvil dobře měsíc.