„Jenom řeči,“ odpověděla šedá sestra. Její hedvábné šaty, ladící s třásněmi na šátku, měly skvělý střih a hluboký výstřih. Elaidu mnohokrát napadlo, že by se ta žena hodila spíš k zeleným, jak se pořád stará o to, jak vypadá. „Skoro každý z těch nebohých zemí uprchl, včetně těch, které by nám mohly poslat nějaké zprávy. Panarcha Amathera zřejmě zmizela a zdá se, že do toho byly snad zapleteny Aes Sedai...“
Elaida sevřela ruku na štóle. Její výraz se v nejmenším nezměnil, ale v očích jí zaplálo. Záležitost se saldejským vojskem byla vyřízena. Aspoň že Memara byla červená. To bylo překvapení. Ale ony se jí ani nezeptaly na její názor. Bylo to vyřízeno. Ani ta znepokojivá možnost, že ve zmizení panarchy byly zapleteny Aes Sedai – jestli to nebyla další z tisíce nepravděpodobných historek, které sem proudily od západního pobřeží – nemohla odvést její mysl od tohoto problému. Od Arythského oceánu k Páteři světa byly roztroušeny Aes Sedai, a přinejmenším modré byly schopné všeho. Nebyly tomu ani dva měsíce, kdy všechny tyto ženy klečely a přísahaly jí věrnost jako vtělení Bílé věže, a teď činí rozhodnutí, aniž by se aspoň podívaly jejím směrem.
Amyrlinina pracovna byla v jednom z nižších poschodí Bílé věže, a přesto byla tato místnost srdcem Věže stejně jistě jako sama Věž, v barvě vybělené kosti, byla srdcem velkého ostrovního města Tar Valonu v kolébce řeky Erinin. A Tar Valon byl, nebo měl být, srdcem světa. Tato místnost promlouvala o moci, jíž vládla dlouhá řada žen, které v pracovně sídlily. Podlaha byla z leštěného krevele z pohoří Oparů, vysoký krb ze zlatého kandorského mramoru a stěny obložené světlým, zvláštně pruhovaným dřevem, do něhož byly před víc než tisíci lety vyřezáni neznámí ptáci a zvířata úžasných tvarů. Vysoké lomené oblouky oken, vedoucích na balkon, z něhož byla vidět soukromá amyrlinina zahrada, byly lemovány kamenem třpytícím se jako perly, což byl jediný kámen, o němž bylo známo, že byl vyloven z bezejmenného města, které pohltilo Bouřlivé moře během Rozbití světa. Z komnaty dýchala moc, odraz amyrlin, na jejichž zavolání tancovaly trůny již skoro tři tisíce let. A ony se jí dokonce ani nezeptaly na její názor.
Stávalo se to příliš často, tohle přezírání. Horší však bylo – a asi nejtrpčí ze všeho – že uzmuly její pravomoci, aniž by na to vůbec pomyslely. Věděly, jak získala štólu, věděly, že si ji na ramena položila s jejich pomocí. Ona sama si toho byla vědoma až příliš. Ale ony si troufaly moc. Brzy přijde chvíle něco s tím podniknout. Zatím však ještě ne.
Sama vtiskla místnosti vlastní stopu, jak nejvíc to šlo. Byl tu její psací stůl s ozdobně vyřezávanými trojicemi propojených kroužků a těžké křeslo, které vyzvedalo slonovinou vykládaný plamen Tar Valonu vysoko nad její tmavé vlasy jako velkou sněhobílou slzu. Na stole byly pečlivě stejně daleko jedna od druhé rozestaveny tři altaranské lakové krabičky, v jedné z nich pak spočívala její nejlepší sbírka vyřezávaných miniatur. U stěny stála na prostém podstavci bílá váza s rudými růžemi, které plnily místnost sladkou vůní. Od chvíle, co byla zvolena, nezapršelo, ale s pomocí jediné síly byly něžné květy vždycky dostupné. Elaida měla vždy ráda květiny. Bylo snadné je prořezat a donutit, aby rostly k dokonalosti.
Visely tu dva obrazy, když seděla, stačilo zvednout hlavu, aby na ně viděla. Ostatní se pohledu na ně vyhýbaly. Ze všech Aes Sedai, které kdy do Elaidiny pracovny vstoupily, se na ně letmo podívala jediná Alviarin.
„Jsou nějaké nové zprávy o Elain?“ zeptala se Andaya ostýchavě. Droboučká, ptáčku podobná ženuška, navenek pokorná i přes rysy Aes Sedai, druhá z přítomných šedých sester, na první pohled nevypadala jako dobrá vyjednavačka, ale ve skutečnosti byla nejlepší. V jejím hlase byly stále slabé stopy tarabonského nářečí. „Nebo o Galadovi? Jestli Morgasa zjistí, že jsme ztratily jejího nevlastního syna, mohla by se začít víc vyptávat na to, kde se nalézá její dcera, ne? A jestli zjistí, že jsme ztratily dědičku, Andor by nám mohl být uzavřen stejně jako Amadicie.“
Několik žen zavrtělo hlavou – žádné nové zprávy nebyly. Ozvala se Javindhra. „V královském paláci je jedna červená sestra. Je čerstvě povýšená, takže se může lehce vydávat za někoho jiného.“ Chtěla tím říci, že ještě nezískala onu bezvěkost, která přicházela s dlouhým používáním jediné síly. Ten, kdo by se snažil uhodnout věk kterékoliv z žen v pracovně, by tápal v rozmezí dvaceti let, a v některých případech by se zmýlil dobře o čtyřicet. „Je ale dobře vycvičená, dost silná a dobrá pozorovatelka. Morgasa je nyní cele zaujatá prosazováním svých nároků na cairhienský trůn.“ Několik žen si poposedlo, a jako by si Javindhra uvědomila, že se dostává na nebezpečnou půdu, honem pokračovala. „A její nový milenec, urozený pán Gaebril, ji zřejmě zaměstnává i jinak.“ Ještě víc stiskla tenké rty. „Je tím mužem úplně posedlá.“
„On ji nutí soustředit se na Cairhien,“ prohlásila Alviarin. „Tam je situace skoro stejně špatná jako v Tarabonu a Arad Domanu, když všechny rody soupeří o Sluneční trůn a všude vládne hlad. Morgasa znovu nastolí pořádek, ale chvíli potrvá, než si trůn zabezpečí. Dokud to nevyřídí, nebude mít sílu dělat si starosti s jinými záležitostmi, dokonce ani s dědičkou ne. A já jsem zařídila, aby jí jedna z úřednic občas zaslala list. Ta žena umí dobře napodobit Elainin rukopis. Morgasu udržíme v klidu až do té doby, než ji zase budeme ovládat.“
„Aspoň že pořád máme v rukou jejího syna.“ Jolin se usmála.
„Gawyn je těžko v něčích rukou,“ namítla ostře Teslyn. „Ti jeho molodci se perou s bělokabátníky na obou březích řeky. Jedná o své vůli stejně často jako podle našich příkazů.“
„Brzy ho zvládneme,“ řekla Alviarin. Elaidě ten její neustálý chlad a sebeovládání začínaly jít na nervy.
„Když už tedy mluvíme o bělokabátnících,“ přisadila si Danelle, „zdá se, že Pedron Niall vede tajné jednání, a snaží se přesvědčit Altaru a Murandy, aby odstoupily území Illianu, a tak zabránily radě devíti, aby do jednoho nebo obou států poslala illianské vojsko.“
Bezpečně na pevné půdě ženy na drahé straně stolu brebentily dál a snažily se rozhodnout, zda vyjednávání velícího kapitána může dětem Světla získat příliš velký vliv. Možná by mělo být přerušeno, aby se do toho mohla vložit Věž a nahradit ho.
Elaida zkřivila rty. Věž byla ve svých dějinách z nutnosti často opatrná – bálo se jí příliš mnoho lidí, příliš mnoho lidí jí nedůvěřovalo – ale ještě nikdy se nikoho ani ničeho nebála. Teď však ano.
Elaida zvedla zrak k obrazům. Jeden se skládal ze tří deskových portrétů Bonwhin, poslední červené, jež byla povýšena na amyrlinin stolec, před tisíci lety, a která byla důvodem, proč od té doby žádná červená nezískala štólu. Až do Elaidy. Bonwhin, vysoká a pyšná, řídící Aes Sedai, když se snažily manipulovat s Artušem Jestřábí křídlo. Bonwhin, vzdorná, na bílých hradbách Tar Valonu obleženého vojsky Jestřábího křídla. A Bonwhin, klečící a ponížená, před věžovou sněmovnou, když jí odebíraly štólu a hůl za to, že téměř zničila Bílou věž.
Mnoho Aes Sedai se divilo, proč Elaida vyzvedla tento triptych ze skladiště, kde ležel pokrytý prachem. I když se o tom žádná nezmínila nahlas, ona přesto zaslechla, co si šeptají. Nechápaly, jak je nutné si neustále připomínat, jaká je cena za neúspěch.