Většina Aielů pevně věřila v to, že jsou dědici slavných bojovníků, avšak pravdou, nesmírně vzdálenou od jejich představ, bylo, že začínali jako bezmocní běženci před Rozbitím světa. Tehdy byl běženec vlastně každý, kdo přežil, ale Aielové sebe nikdy neviděli bezmocné. Horší bylo, že jejich předkové byli vyznavači Cesty listu, odmítali konat jakékoliv násilí dokonce i tehdy, aby bránili vlastní životy. Aiel ve starém jazyce znamenalo „oddaný", a oni byli oddaní míru. Ti, již si dnes říkali Aielové, byli potomky těch, kteří porušili závazek nevýslovného počtu pokolení. Z této víry zůstal jen jediný zbyteček: každý Aiel by raději zemřel, než by vzal do ruky meč. Vždycky věřili, že je to součást jejich pýchy, jejich výlučnosti, kterou se liší od těch, co žili mimo Pustinu.
Rand slyšel Aiely říkat, že spáchali nějaký zločin, za nějž musejí žít v poničené Pustině. Teď věděli, co to bylo. Muži a ženy, kteří vybudovali Rhuidean a zemřeli tady – ti nazývaní Jenn Aielové, kmen, jenž není, o nichž se hovořilo jen zřídkakdy – byli těmi, kteří zůstali věrní Aes Sedai i po Rozbití světa. Je nesmírně těžké uvěřit tomu, že to, v co jste vždycky věřili, je lež.
„Muselo se jim to říct,“ prohlásil Rand. Měli právo to vědět. Člověk by neměl žít ve lži. Jejich vlastní proroctví pravilo, že je zničím. A já jsem jinak konat nemohl. Minulost byla minulostí a skončila. Teď by si měl dělat starosti kvůli budoucnosti. Někteří z těchto mužů jsou jako já a někteří mě nenávidí za to, že jsem se nenarodil mezi nimi, ale půjdou za mnou. Potřebuju je všechny. „A co Miagomové?"
Erim, ležící mezi Rhuarkem a Hanem, zavrtěl hlavou. Jeho kdysi jasně rusé vlasy teď byly napůl bílé, ale zelené oči měl bystré jako kterýkoliv mladík. Jeho velké a tvrdé ruce prozrazovaly, že má i silné paže. „Timolan neprozradí ani svým nohám, kam skočí, dokud není ve vzduchu.“
„Když byl Timolan ještě mladý náčelník,“ ozval se Jheran, „pokusil se sjednotit kmeny a neuspěl. Nebude se mu líbit, že nakonec přišel někdo, kdo uspěl tam, kde on nepochodil.“
„Přijde,“ řekl Rhuark. „Timolan nikdy nevěřil, že je Ten, jenž přichází s úsvitem. A Janwin přivede Shiandy. Ale budou vyčkávat. Nejdřív si musejí vyřídit své vnitřní záležitosti.“
„Musejí se srovnat s tím, že Ten, jenž přichází s úsvitem, je mokřiňan,“ štěkl Han. „Teda bez urážky, Car’a’carne.“ V jeho hlase nebyla ani stopa obřadnosti. Náčelník nebyl král, ani náčelník náčelníků. Přinejlepším byl první mezi rovnými.
„Darynové a Codarrové podle mě taky nakonec přijdou,“ prohodil klidně Bruan. A rychle, jinak by ticho přerostlo v důvod k tanci oštěpů. První mezi rovnými, přinejlepším. „Ztratili kvůli bezútěšnosti víc než ostatní kmeny.“ Takhle začali Aielové nazývat dlouhé období, kdy člověk jen civěl, než se pokusil utéci před tím, že je Aiel. „Pro tuto chvíli Mandelain a Indirian mají starosti s tím, aby své kmeny udrželi pohromadě, a oba budou chtít Draky na tvých rukou vidět na vlastní oči, ale přijdou.“
Takže zbývalo probrat jen jediný kmen, ten, o němž se žádný z náčelníků nechtěl zmínit. „Jsou nějaké zprávy o Couladinovi a Shaidech?“ zeptal se Rand.
Odpovědělo mu ticho, narušované pouze měkkými čistými tóny harfy v pozadí. Každý muž čekal, až promluví někdo jiný, a všichni se začali tvářit tak, jak jenom mohl Aiel vyjádřit znepokojení. Jheran se mračil na svůj palec a Bruan si pohrával se stříbrným střapcem na svém zeleném polštáři. Dokonce i Rhuark si prohlížel koberec.
Do zaraženého ticha se půvabně vsunuli muži a ženy v bílém a každému muži nalili do tepané stříbrné číše víno a přinesli mu stříbrný talířek s olivami, v Pustině vzácnými, bílým ovčím sýrem a světlými, svraštělými oříšky, kterým Aielové říkali pecara. Aielové měli pod světlými kapucemi sklopené oči a nezvykle pokorný výraz.
Ať už byli chyceni v bitvě či při nájezdu, gai’šainové přísahali, že budou poslušně sloužit rok a den, nedotknou se přitom zbraně, nespáchají žádný násilný čin a na konci se vrátí ke svému kmeni a klanu, jako by se nic nestalo. Zvláštní odraz Cesty listu. Ji’e’toh, čest a povinnost, to vyžadovaly, a porušit ji’e’toh byla snad ta nejhorší věc, kterou mohl Aiel udělat. Možná ta úplně nejhorší. Bylo docela dobře možné, že někteří z těchto mužů a žen posluhují vlastnímu kmenovému náčelníku, ale žádný z nich by to nepřiznal ani mrknutím oka, dokud trvalo období gai’šain, ani kdyby to byla jeho vlastní dcera nebo syn.
Randa náhle napadlo, že tohle je možná ten pravý důvod, proč někteří Aielové nesli to, co jim vyjevil, tak těžce. Jim to muselo připadat, že jejich předkové přísahali být gai’šain ne jen pro sebe, ale i pro všechna následující pokolení. A tato pokolení – všechna až do dneška – porušila ji’e’toh tím, že se chytila oštěpu. Uvažovali někdy muži před ním tímto způsobem? Ji’e’toh byla velice vážná věc pro každého Aiela.
Gai’šainové v měkkých střevících odešli téměř neslyšně. Žádný z kmenových náčelníků se nedotkl ani vína, ani jídla.
„Je tu nějaká naděje, že se se mnou Couladin sejde?“ Rand ale věděl, že není. Jakmile zjistil, že Couladin nechává posly zaživa stáhnout z kůže, přestal okamžitě posílat žádosti o schůzku. Ale byl to způsob, jak přimět ostatní k řeči.
Han si odfrkl. „Jediné, co jsme od něj slyšeli, je, že chce nechat z kůže stáhnout tebe, až tě zase uvidí. Tobě to připadá jako ochota k řeči?“
„Můžu od něj Shaidy dostat?“
„Půjdou za ním,“ promluvil Rhuark. „Sice vůbec není kmenovým náčelníkem, ale oni tomu věří." – Couladin nikdy nevstoupil mezi skleněné sloupy. Možná dokonce pořád věřil, jak tvrdil, že všechno, co řekl Rand, je lež. „Tvrdí, že on je Car’a’carn, a tomu oni věří taky. Shaidské Děvy, které přišly, přišly kvůli svému společenstvu a proto, že Far Dareis Mai nesou tvou čest. Nikdo jiný to ale neudělá.“
„Když vyšleme zvědy, aby na ně dávali pozor,“ pravil Bruan, „Shaidové je zabijí, jestli to půjde – Couladin si dává práci a rozdmýchává různé krevní msty, podařilo se mu znovu začít tak půl tuctu problémů – ale zatím se nezdá, že by nás tu chtěl napadnout. Slyšel jsem, že prý tvrdí, že jsme pošpinili Rhuidean a že kdyby nás napadli tady, jenom by to zneuctění zhoršilo.“
Erim zavrčel a posunul se na podušce. „Chce tím říct, že je tu dost oštěpů, abychom pobili každého Shaida dvakrát, a ještě by pár bojovníků nemělo co na práci.“ Vsunul si do úst kousek bílého sýra a mumlal s plnou pusou. „Shaidové byli vždycky zbabělci a zloději.“
„Bezectní psi,“ řekli zároveň Bael a Jheran a pak se na sebe zamračili, jako by si oba mysleli, že ho ten druhý do něčeho navezl.
„Bezectní nebo ne,“ podotkl tiše Bruan, „Couladinovy zástupy rostou.“ Přesto, jak klidně mluvil, se zhluboka napil z číše, než pokračoval. „Všichni víte, o čem mluvím. Někteří z těch, co po čase bezútěšnosti utekli, své oštěpy neodhodili. Místo toho se připojili ke svým společenstvům u Shaidů."
„Žádný Tomanelle se ještě nikdy neodtrhl od kmene,“ vyštěkl Han.