Bruan se podíval přes Rhuarka a Erima na náčelníka Tomanelle a schválně řekclass="underline" „Stává se to u každého kmene.“ Bez čekání na další výzvu se položil do polštářů. „Nedá se tomu říkat odtržení od kmene. Připojují se ke svým společenstvům. Jako shaidské Děvy, které přišly pod svou střechu sem.“
Ozvalo se nějaké mručení, ale tentokrát se mu nikdo nevzepřel. Pravidla ovládající aielská válečná společenstva byla složitá a jistým způsobem byli jejich členové spojeni stejně pevně se společenstvem jako s vlastním kmenem. Například členové stejného společenstva proti sobě nebojovali, i když spolu jejich kmeny vedly krevní mstu. Někteří muži by se neoženili se ženou příliš úzce spřízněnou se členem svého společenstva, jako by se tím ona stávala jejich blízkou příbuznou. O způsobech Far Dareis Mai, Děv oštěpu, Rand ani nechtěl uvažovat.
„Musím vědět, co má Couladin v plánu,“ oznámil jim. Couladin byl jako býk se včelou v uchu. Mohl zaútočit libovolným směrem. Rand zaváhal. „Pošpinilo by to čest, kdybych vyslal lidi, aby se připojili ke společenstvům mezi Shaidy?“ Nemusel popisovat, co měl na mysli dál. Všichni ztuhli, jak tam tak leželi na polštářích, dokonce i Rhuark, a v očích měli tak studený výraz, že se v místnosti úplně ochladilo.
„Takhle špehovat –“ Erim kolem slova „špehovat“ zkřivil rty, jako by to slovo mělo odpornou pachuť – „by bylo jako špehovat ve vlastním klanu. Nikdo čestný by něco takového neudělal.“
Rand se raději neptal, zda by mohli najít někoho s trochu méně citlivou ctí. Aielové měli dost zvláštní smysl pro humor, často krutý, ale v některých záležitostech vůbec žádný.
Aby změnil předmět hovoru, se Rand zeptaclass="underline" „Máte nějaké zprávy z druhé strany Dračí stěny?“ Odpověď znal. Takovéto zprávy se dokonce i mezi tolika Aiely, kolik se jich shromáždilo kolem Rhuideanu, šířily velice rychle.
„Nic, co by stálo za řeč,“ odvětil Rhuark. „Při všech těch potížích mezi zabijáky stromů přichází do Trojí země jenom málo formanů.“ To bylo aielské jméno pro Pustinu. Trest za jejich hřích, zkušební půda pro jejich odvahu, kovadlina, aby je vytvarovala. Zabijáci stromů říkali Aielové Cairhieňanům. „Nad Tearským Kamenem stále vlaje Dračí praporec. Tairenové se vydali na sever do Cairhienu, jak jsi přikázal, a rozdělují jídlo mezi zabijáky stromů. Nic víc.“
„Měl jsi nechat všechny zabijáky stromů umřít hlady,“ zamumlal Bael a Jheran s cvaknutím zavřel pusu. Rand tušil, že chtěl říci to stejné.
„Zabijáci stromů se nehodí k ničemu, než aby je člověk zabil nebo prodal jako zvířata ve Shaře,“ prohlásil ponuře Erim. To byly dvě věci, které Aielové prováděli lidem, kteří přišli do Pustiny nepozváni. Pouze kejklíři, formani a Cikáni měli zaručen bezpečný průchod, i když Aielové se Cikánům vyhýbali, jako by byli nakaženi morem. Shara bylo jméno pro země za Pustinou. Dokonce ani Aielové o ní moc nevěděli.
Koutkem oka zahlédl Rand dvě ženy, vyčkávavě stojící těsně za vysokým obloukem dveří. Někdo do otvoru zavěsil šňůry s navlečenými korálky, červenými a modrými, na místo chybějících dveří. Jedna z žen byla Moirain. Rand chvíli zvažoval, že je nechá čekat. Moirain měla na tváři zase ten protivně velitelský výraz a očividně čekala, že kvůli ní všechno přeruší. Jenže tady už nebylo nic dalšího k probírání a on z výrazu ostatních mužů poznal, že si nechtějí povídat. Ne tak brzy poté, co mluvili o bezútěšnosti a Shaidech.
S povzdechem tedy vstal a kmenoví náčelníci ho napodobili. Všichni až na Hana byli stejně vysocí jako on nebo vyšší. Tam, kde Rand vyrostl, by byl Han považován za průměrně vysokého, ba dokonce maličko nadprůměrně. Mezi Aiely byl brán jako prcek. „Víte, co je třeba udělat. Přivést ostatní kmeny a dávat pozor na Shaidy.“ Na chvíli se odmlčel a dodaclass="underline" „Skončí to dobře. Pro Aiely tak dobře, jak jen to dokážu zařídit.“
„Proroctví říká, že nás zničíš,“ podotkl Han kysele, „a začal jsi docela dobře. Ale my za tebou přesto půjdeme. Až zmizí stíny,“ ocitoval, „až zmizí voda, do Stínu s vyceněnými zuby, vzdorně ječíce z posledních sil, plivnout Oslepiteli do oka o Posledním dnu.“ Oslepitel bylo jedno z aielských jmen pro Temného.
Randovi nezbývalo nic jiného, než správně odpovědět. Kdysi to neznal. „Na mou čest a Světlo, můj život bude dýkou pro Oslepitelovo srdce.“
„O Posledním dnu,“ dokončili Aielové, „do samotného Shayol Ghulu.“ Harfeník dál tiše hrál.
Náčelníci prošli kolem žen a Moirain sledovali s uctivým výrazem. Nedávali najevo žádný strach. Rand si přál, aby dokázal být taky tak sebejistý. Moirain pro něj měla v zásobě příliš mnoho plánů, příliš mnoho způsobů, jak tahat za provázky, o nichž ani nevěděl, že si je k němu přivázala.
Obě ženy vstoupily, jakmile náčelníci odešli, Moirain chladná a elegantní jako vždy. Malá hezká žena s rysy, k nimž by bez ohledu na tu aessedaiovskou bezvěkost stejně nedokázal přiřadit věk, odložila vlhkou, chladivou látku, kterou předtím měla na hlavě. Místo toho jí do čela z tmavých vlasů visel na zlatém řetízku malý modrý kamínek. Ale stejné by to bylo i tehdy, kdyby si látku ponechala. To, jak se královsky nosila, nemohlo nic umenšit. Obvykle vypadala dobře o čtvrt sáhu vyšší, než ve skutečnosti byla, a v očích měla sebevědomý a velitelský výraz.
Druhá žena byla vyšší, i když mu pořád nesahala ani k rameni, mladá a nikoliv bezvěká. Egwain, s níž vyrůstal. Nyní, až na ty velké tmavé oči, mohla klidně projít jako Aielanka, a to nejen kvůli osmahlé tváři a rukám. Měla na sobě aielskou sukni z hnědé vlny a volnou bílou jupku z rostlinných vláken zvaných algode. Algode bylo měkčí než ta nejjemněji spředená vlna. Bylo by to skvělé zboží, kdyby o tom někdy Aiely přesvědčil. Na ramenou měla Egwain šedou loktuši a složený šedý šátek kolem hlavy jí přidržoval tmavé vlasy, které jí spadaly pod ramena. Na rozdíl od většiny aielských žen, nosila jenom jeden náramek, ze slonoviny, vyřezávaný do podoby kruhu plamenů, a jediný náhrdelník ze zlatých a slonovinových korálků. A ještě jednu věc. Prsten s Velkým hadem na levé ruce.
Egwain studovala s některými moudrými – co přesně, to Rand nevěděl, i když víc než tušil, že to má něco společného se sny. Egwain a Aielanky měly pusy zavřené na sto západů – ale ona studovala také v Bílé věži. Byla jednou z přijatých novicek, měla se stát Aes Sedai. A přinejmenším tady a v Tearu se vydávala za hotovou Aes Sedai. Občas si z ní kvůli tomu utahoval. Ale ona jeho kousavé poznámky nebrala zrovna dobře.
„Vozy budou brzy připravené vyrazit do Tar Valonu,“ pravila Moirain. Hlas měla zpěvný a křišťálově jasný.
„Pošli s nimi silnou stráž,“ řekl Rand, „nebo by je Kadere nemusel dopravit tam, kam chceš.“ Znovu se otočil k oknu, chtěl se dívat ven a přemýšlet o Kaderem. „Mě nepotřebuješ, abych tě u toho držel za ruku nebo ti dal předem svolení.“
Náhle ho cosi uhodilo přes záda, jako silná ořešáková větev. Pouze to, jak mu naskočila husí kůže, což v tomto vedru nebylo moc pravděpodobné, mu prozradilo, že jedna z žen usměrňovala.
Prudce se k nim otočil, sáhl po saidínu a naplnil se jedinou silou. Měl díky tomu pocit, jako by žil plněji, jako by byl desetkrát, stokrát živější. Také ho naplnila špína Temného, smrt a hniloba, jako by se mu v ústech plazili červi. Ten proud hrozil, že ho strhne s sebou, zuřící záplava, s níž musel neustále bojovat. Už na to byl pomalu skoro zvyklý, a zároveň si na to nikdy nezvykne. Chtěl se držet sladkého saidínu navěky, a chtělo se mu zvracet. A celou dobu se ho ta povodeň snažila odřít až na kost a spálit mu kosti na popel.