Ta špína ho nakonec dožene k šílenství, pokud ho jediná síla dřív nezabije. Byl to závod mezi těmito dvěma možnostmi. Šílenství bylo osudem každého muže, který mohl od začátku Rozbití světa usměrňovat. Ode dne, kdy Luis Therin Telamon Drak a jeho stovka rytířů uzavřeli Temného věznici v Shayol Ghulu. Poslední zpětný zášleh při uzavírání pošpinil mužskou polovici pravého zdroje a muži, kteří dokázali usměrňovat, šílenci, kteří dokázali usměrňovat, rozervali svět na kusy.
Rand se naplnil jedinou silou... Ale nepoznal, která žena to udělala. Obě se na něj dívaly, že by se jim v ústech máslo nerozpustilo, a obě měly téměř shodně zvednuté obočí v pobavené otázce. Jedna nebo obě se mohly v té chvíli dotýkat ženské polovice pravého zdroje, a on by to nikdy nepoznal.
Ovšem, klacek přes záda, to nebyl Moirainin způsob. Ta si uměla najít jiné způsoby tělesných trestů, jemnější a obvykle nakonec mnohem bolestivější. Ale i když si byl jist, že to musela udělat Egwain, sám nepodnikl nic. Důkaz. Ta myšlenka sklouzla po vnějším povrchu prázdnoty, uvnitř níž se vznášel, a myšlenky a pocity, dokonce i hněv, byly daleko. Neudělám vůbec nic bez důkazu. Tentokrát se nenechám popohánět. Nebyla to ta Egwain, s níž vyrůstal. Od chvíle, co ji tam Moirain poslala, se stala součástí Věže. Zase ta Moirain. Vždycky Moirain. Občas zatoužil po tom, aby se dokázal Moirain zbavit. Jen občas?
Soustředil se na ni. „Co ode mě chceš?“ Vlastní hlas mu zněl jasně a studeně. Síla v něm zuřila. Egwain mu říkala, že když se žena dotýká saidaru, ženské polovice pravého zdroje, je to jako objetí. Pro muže to vždycky byla nelítostná válka. „A už nemluv o těch vozech, sestřičko. Obvykle zjistím, co hodláš udělat, dávno po tom, cos to udělala.“
Aes Sedai se na něj zamračila a nebylo divu. Jistě nebyla zvyklá, aby s ní někdo takhle mluvil, rozhodně ne muž, dokonce ani Drak Znovuzrozený ne. Rand sám neměl ponětí, odkud se ta „sestřička“ vzala. V poslední době mu občas slova nějak vskočila do hlavy. Možná se ho již začínalo zmocňovat šílenství. Někdy v noci ležel vzhůru až do časného rána a dělal si kvůli tomu značné starosti. Uvnitř prázdnoty mu to připadalo jako starosti někoho úplně jiného.
„Měli bychom si promluvit o samotě.“ Vrhla chladný pohled na harfeníka.
Jasin Natael, jak si tu říkal, ležel zpola natažený na poduškách u jedné ze dvou stěn bez oken a tiše se probíral strunami harfy, kterou měl opřenou o koleno. Harfa měla horní část rámu vyřezávanou a pozlacenou, aby připomínala tvory na Randových předloktích. Draci, tak je Aielové nazývali. Rand jenom tušil, kde Natael k té věci přišel. Byl to tmavovlasý muž, jenž by byl všude mimo Aielskou pustinu považován za dlouhána. Kabátec a spodky měl z tmavomodrého hedvábí, vhodné i pro královský dvůr, na límci a manžetách umně vyšívané zlatou nití, a přes panující vedro měl všechny knoflíky pozapínané a všechny tkanice pozavazované. Jemné šaty neladily s kejklířským pláštěm, který měl rozložený – vedle sebe. Ten plášť byl naprosto v pořádku, ale byl celý pokrytý stovkami záplat v téměř tolika barvách, a všechny byly přišité tak, aby se zatřepotaly i v tom nejslabším vánku, které označovaly venkovského baviče, žongléra a akrobata, hudebníka a vypravěče, putujícího ode vsi ke vsi. To rozhodně nebyl člověk, který by se oblékal do hedvábí. Tento muž byl dosti ješitný. Vypadal cele zaujat hudbou.
„Před Nataelem můžeš mluvit, o čem chceš,“ prohlásil Rand. „Je to koneckonců kejklíř Draka Znovuzrozeného.“ Bylo-li by ale opravdu důležité udržet záležitost v tajnosti, trvala by na svém a on by poslal Nataela pryč, i když byl dost nerad, pokud ho neměl na dohled.
Egwain si hlasitě odfrkla a upravila si loktuši na ramenou. „Jseš nafouknutej jako přezrálej meloun, Rande al’Thore.“ Řekla to jasně, jako konstatování faktu.
Vně prázdnoty bublal hněv. Ne kvůli tomu, co řekla. Měla ve zvyku ho stírat, už když byli děti, a obvykle nezáleželo na tom, jestli si to zasloužil, nebo ne. Ale v poslední době zřejmě začala pracovat společně s Moirain a snažila se ho vyvést z míry, aby ho Aes Sedai mohla zatlačit, kam chtěla. Když byli mladší, než zjistili, kdo je, si s Egwain mysleli, že se jednoho dne vezmou. A ona se teď spolčuje s Moirain proti němu.
S tvrdou tváří promluvil drsněji, než zamýšlel. „Řekni, co chceš, Moirain. Řekni mi to tady a teď, nebo to musí počkat, až si na tebe najdu čas. Mám moc práce.“ To byla otevřená lež. Většinu času trávil cvičením šermu s Lanem nebo boje s oštěpem s Rhuarkem nebo se od obou učil boj holýma rukama a nohama. Ale jestli už měl být dneska někdo zahnán do kouta, bude tam on zahánět ostatní. Natael mohl slyšet všechno. Skoro všechno. Pokud Rand věděl, kde pořád je.
Moirain a Egwain se obě hrozně mračily, ale skutečná Aes Sedai aspoň zřejmě pochopila, že dneska se Rand nikam zahnat nedá. Mrkla na Nataela, stiskla rty – ten muž pořád vypadal zabraný do hraní – a pak z váčku vytáhla cosi zabaleného do šedého hedvábí.
Rozbalila to a položila věc, která byla uvnitř, na stůl. Kotouč o velikosti lidské ruky, polovina byla černá jako smrt, druhá v té nejčistší běli, obě barvy se stýkaly ve vlnovce, tvoříce tak dvě spojené slzy. To byl symbol Aes Sedai před Rozbitím, ale ten kotouč byl něco víc. Bylo vyrobeno jen sedm takových, zámků od věznice Temného. Nebo spíš ohnisko pro jeden ze zámků. Moirain vytáhla nůž s jílcem omotaným stříbrným drátkem a jemně přejela hrotem po okraji kotouče. Odpadla tenoučká černá vločka.
Rand, dokonce i uvnitř prázdnoty, zalapal po dechu. Prázdnota sama se zachvěla a na okamžik hrozilo, že ho jediná síla přemůže. „Tohle je kopie? Je falešný?“
„Našla jsem ho dole na náměstí,“ řekla Moirain. „Je ale skutečný. Ten, který jsem přivezla z Tearu, je stejný.“ Mohla říkat, že by si k obědu dala hrachovou polévku. Egwain, na druhou stranu, tiskla loktuši, jako by jí byla zima.
Rand sám pocítil záchvěv strachu, pronikajícího pod povrch prázdnoty. Dalo mu práci saidín propustit, ale on se k tomu přece přinutil. Kdyby ztratil soustředění, jediná síla by ho mohla rovnou zničit, a on potřeboval věnovat všechnu pozornost projednávané záležitosti. Přesto, i s tou špínou, to byla ztráta.
Vločka ležící na stole byla holá nemožnost. Tyto kotouče byly vyrobeny z cuendillaru, srdečníku, a nic, co bylo vyrobeno z cuendillaru, nebylo možné rozbít dokonce ani s pomocí jediné síly.
Jakákoliv síla byla proti němu použita, jenom ho posílila. Výroba srdečníku byla ztracena během Rozbití světa, ale ty, které byly během věku pověstí vyrobeny, stále existovaly, dokonce i ta nejkřehčí váza, i kdyby ji Rozbití potopilo na dno oceánu či pohřbilo pod horu. Ovšem, tři ze sedmi kotoučů již byly rozbity, ale bylo na to potřeba mnohem víc než nůž.
Když se tak nad tím zamyslel, stejně nevěděl, jak byly ty tři rozbity. Jestli srdečník nemohla rozbít žádná síla kromě Stvořitele, tak tím by to mělo být jednou provždy vyřešeno.
„Jak?“ zeptal se a překvapilo ho, že má hlas stejně pevný, jako když byl obklopen prázdnotou.
„To nevím,“ odtušila Moirain, navenek stejně klidná. „Ale chápeš ten problém? Mohl by ho rozbít třebas i pád ze stolu. Jestli jsou ostatní, ať jsou kdekoliv, jako tenhle, čtyři lidé s kladivy by mohli znovu otevřít tu díru do věznice Temného. A kdo vůbec ví, jak účinné jsou v tomhle stavu?“