„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zněla Moirainina odpověď. Stála ve dveřích a vypadala nejvíc jako Aes Sedai, jak se pamatoval, bezvěká, s tmavýma očima, které vypadaly připravené ho spolknout, štíhlá a útlá, přesto však tak majestátní, že mohla velet síni plné královen, i kdyby nedokázala usměrnit ani jiskřičku. Ten modrý kámen na jejím čele opět zachytil světlo. „Povedeš si dobře, Rande.“
Ještě dlouho civěl na zavřené dveře. Teprve šouravé kroky mu připomněly, že tu ještě je Mat. Ten se teď snažil proklouznout ke dveřím a pohyboval se pomalu, aby neupoutal pozornost.
„Musím si s tebou promluvit, Mate.“
Mat se zamračil. Držel si liščí hlavu, jako by to byl talisman, a otočil se k Randovi. „Jestli si myslíš, že strčím hlavu na špalek jenom proto, že to udělaly ty hlupačky, tak na to můžeš hned zapomenout. Já nejsem žádnej zatracenej hrdina a ani jím být nechci. Morgasa byla hezká ženská – dokonce jsem ji měl rád, teda nakolik můžeš mít rád královnu – ale Rahvin je Rahvin, Světlo tě spal, a já –“
„Mlč a poslouchej. Musíš přestat utíkat.“
„Ať shořím, jestli přestanu! Tohle není hra, kterou jsem chtěl hrát, a já nebudu –“
„Řekl jsem mlč!“ Rand prstem tvrdě přitiskl Matovi liščí hlavu k hrudi. „Vím, kdes to sebral. Já tam byl, pamatuješ? To já odřízl provaz, na kterém jsi visel. Nevím přesně, co se ti dostalo do hlavy, ale ať je to cokoliv, já to potřebuju. Kmenoví náčelníci znají válčení, ale ty ho nějak znáš taky a možná dokonce líp. Tohle potřebuju! Takže ty a Banda Rudé ruky uděláte tohle...“
„Buďte zítra opatrné,“ nabádala je Moirain.
Egwain se zastavila ve dveřích svého pokoje. „Ovšemže budeme opatrný.“ Žaludek jí sice metal salta vzad, ale ona udržela hlas vyrovnaný. „Víme, jak nebezpečný je boj se Zaprodancem.“ Podle Aviendžina výrazu tady mohly probírat, co bude k večeři. Ale ona se taky nikdy ničeho nebála.
„To asi víte,“ zamumlala Moirain. „Stejně buďte velmi opatrné, ať už si budete myslet, že je nablízku Zaprodanec, nebo ne. Rand vás bude v nadcházejících dnech potřebovat obě. Jeho vztek jsi zvládla dobře – i když bych řekla, že tvoje metody jsou dosti neobvyklé. Bude potřebovat lidi, kteří se nenechají zahnat ani potlačit jeho vztekem, kteří mu řeknou, co musí slyšet, místo toho, co chce slyšet.“
„To děláš ty, Moirain,“ řekla jí Egwain.
„Ovšem. Přesto vás však bude potřebovat. Odpočiňte si. Zítra to bude... těžké pro nás pro všechny.“ Odplula chodbou, přecházejíc ze šera do jezírka světla, vrhaného lampou, a zase do šera. Do zastíněných chodeb už se vkrádala noc a oleje bylo málo.
„Zůstaneš se mnou aspoň chvíli, Aviendho?“ zeptala se jí Egwain. „Mám chuť si spíš popovídat než hlad.“
„Musím povědět Amys, co jsem slíbila zítra udělat. A musím být v ložnici Randa al’Thora, až přijde.“
„Elain si nikdy nemůže stěžovat, že jsi jí Randa dobře nehlídala. Opravdu jsi táhla urozenou paní Berewin chodbou za vlasy?“
Aviendha lehce zruměněla. „Myslíš, že mu ty Aes Sedai v – Salidaru? – pomůžou?“
„Buď s tím jménem opatrná, Aviendho. Rand je nesmí najít bez přípravy.“ Podle toho, jak se choval teď, by ho nejspíš zkrotily nebo by aspoň samy poslaly třináct sester, než by mu pomohly. Bude se muset postavit před ně v Tel’aran’rhiodu, ona, Nyneiva a Elain, a doufat, že do toho tyhle Aes Sedai zabřednou příliš hluboko, než aby mohly vycouvat, až zjistí, jak nejistě balancuje.
„Budu velice opatrná. Odpočiň si. A dobře se najez. Ráno nejez nic. Není dobré tancovat s oštěpy na plný žaludek.“
Egwain se za ní dívala, jak odchází, než si přitiskla ruce na břicho. Nemyslela si, že dokáže něco pozřít večer ani ráno. Rahvin. A možná i Lanfear nebo některý z ostatních. Nyneiva se postavila Moghedien a vyhrála. Ale Nyneiva byla silnější než ona nebo Aviendha, když tedy zrovna mohla usměrňovat. Možná tam nikdo další nebude. Rand říkal, že Zaprodanci jeden druhému nevěří. Skoro si přála, aby se mýlil nebo aspoň aby si tím nebyl tak jistý. Bylo to děsivé, když si pomyslela, že vidí, jak se jeho očima dívá jiný muž, že slyší, jak z jeho úst vycházejí slova jiného muže. Nemělo by to tak být. Každý se znovu rodil, jak se kolo otáčelo. Ale každý taky nebyl Drak Znovuzrozený. Moirain o tom nechtěla mluvit. Co udělá Rand, jestli tam bude Lanfear? Lanfear milovala Luise Therina Telamona, ale co cítil Drak k ní? Kolik v Randovi bylo pořád Randem?
„Takhle se doženeš k panice,“ řekla si pevně. „Nejsi dítě. Chovej se jako žena.“
Když jí služebná přinesla večeři, fazole, brambory a čerstvě napečený chleba, přinutila se to sníst. Chutnalo jí to jako popel.
Mat šel matně osvětlenou chodbou paláce a rozrazil dveře do komnat, které byly vyhrazeny pro mladého hrdinu z bitvy proti Shaidům. Ne že by tu trávil moc času. Skoro žádný ne. Sluhové zapálili dvě lampy na kandelábrech. Hrdina! On není žádný hrdina! Co hrdina získá? Aes Sedai vás poplácá po hlavě, než vás pošle jako psa, abyste to udělali zase. Nějaká urozená paní se uráčí poctít vás polibkem nebo vám položí květinu na hrob. Přecházel po předpokoji sem a tam a pro jednou neoceňoval květinový illianský koberec či křesla, truhlice a stolky, zlacené a vykládané slonovinou.
Bouřlivé setkání s Randem pokračovalo do západu slunce, on uhýbal a odmítal a Rand šel za ním tak umíněně, jako Jestřábí křídlo po útěku z Colského průsmyku. Co měl dělat? Jestli znovu vyjede ven, Talmanes a Nalesean ho budou určitě následovat s tolika muži, kolik jich dostanou do sedla, a budou čekat, že najde další bitvu. A on to nejspíš udělá. Právě z tohohle ho skutečně mrazilo. Jakkoliv to nerad přiznával, Aes Sedai měla pravdu. Bitvy ho přitahovaly, nebo on je. Nikdo se nemohl snažit víc, aby se té na druhém břehu Alguenyi vyhnul. Dokonce i Talmanes to okomentoval. Jenže když podruhé opatrně uhýbal před jednou tlupou Andořanů, dostal muže na místo, kde neměli jinou možnost než bojovat s druhou. A pokaždé cítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky. Bylo to skoro jako varování, že teď je boj hned za kopcem.
Vždycky tu byla loď, nebo by mohla být, dole v přístavu vedle obilních sýpek. Bylo těžké dostat se do bitvy na lodi uprostřed řeky. Až na to, že Andořané drželi jeden břeh Alguenyi pod městem až do poloviny toku či dál. Podle toho, jaké měl štěstí, by loď ztroskotala na západní břehu přímo u místa, kde by tábořila aspoň polovina andorského vojska.
Takže mu zbývalo udělat to, co chtěl Rand. Jasně to viděl.
„Dobrý ráno, vznešený pane Weiramone i vy všichni vznešení pánové a paní. Jsem hráč, sedlák, a jsem tady, abych převzal velení nad vaším zatraceným vojskem! Zatracený pán Drak Znovuzrozený tady bude s náma, jakmile proklatě vyřídí jednu zatracenou maličkost!“
Sebral z rohu oštěp s černým ratištěm a hodil ho přes celou místnost. Oštěp narazil na závěs na stěně – lovecký výjev – a kamennou stěnu za ním s hlasitým cvaknutím, pak dopadl na podlahu a lovci skončili úhledně rozříznutí vejpůl. Mat zaklel a rychle běžel oštěp zvednout. Na loket dlouhé čepeli meče nebyl jediný zub, ani vroubeček. Ovšemže ne. Práce Aes Sedai.
Přejel prstem po krkavcích na čepeli. „Copak se práce Aes Sedai nikdy nezbavím?“
„Co to bylo?“ zeptala se ode dveří Melindhra.
Když opíral oštěp o stěnu, pohlédl na ni a pro změnu nemyslel na vlasy jako z předeného zlata nebo čistě modré oči nebo pevné tělo. Zdálo se, že snad každý Aiel dříve nebo později zašel k řece a mlčky na ni hleděl, na to množství vody na jednom místě, ale Melindhra tam chodila skoro každý den. „Našel už Kadere nějaký lodi?“ Kadere by neplul do Tar Valonu v bárkách na přepravu obilí. „Formanovy vozy jsou pořád ještě tady. Nevím nic o... lodích.“ Neohrabaně vyslovila nezvyklé slovo. „Proč to chceš vědět?“