„Na chvíli odjíždím. Kvůli Randovi,“ dodal spěšně. Tvář měla příliš vyrovnanou. „Vzal bych tě s sebou, kdybych mohl, ale ty nebudeš chtít opustit Děvy.“ Loď, nebo vlastní kůň? A kam? To byla otázka. Na rychlé říční lodi by do Tearu dorazil rychleji než na Okovi. Kdyby byl dost hloupý, aby se takhle rozhodl. Pokud se mohl rozhodnout jinak.
Melindhra krátce stiskla rty. K jeho překvapení to však nebylo kvůli jeho odchodu. „Takže vklouzneš zpátky do stínu Randa al’Thora. Sám sis získal velkou čest, mezi Aiely i mezi mokřiňany. Svoji čest, ne čest odraženou od Car’a’carna"
„On si může sebrat svoji čest a vzít ji do Caemlynu nebo Jámy smrti, co se mě tejče. Neboj se. Já si najdu spoustu cti. Napíšu ti o tom. Z Tearu.“ Tear? Randovi ani Aes Sedai by nikdy neunikl, kdyby se rozhodl takhle.
„On jde do Caemlynu?“
Mat potlačil škubnutí. Nic o tom neměl nikomu vyzradit. Ať už se o zbytku rozhodne jakkoliv, aspoň tohle mohl udělat. „Jenom jméno, co jsem vytáhl z kapsy. Asi kvůli těm Andořanům dole na jihu. Nevěděl bych, kam jde –“
Nedostalo se mu žádného varování. Jednu chvíli tam prostě stála, a vzápětí měla nohu v jeho břiše, vyrazila mu tím dech a on se předklonil. Oči mu vylézaly z důlků, snažil se udržet na nohou, narovnat se, myslet. Proč? Ona se otočila jako tanečnice, couvla a druhou nohou ho z boku kopla do hlavy, čímž ho zahnala dozadu. Bez přestávky vyskočila přímo do vzduchu a vykopla, nohou v měkké botě ho tvrdě zasáhla do tváře.
Jakmile se mu zrak pročistil natolik, aby viděl, ležel na zádech přes půlku místnosti od ní. Cítil krev na tváři. Hlavu měl jakoby plnou vlny a místnost se kolébala. Tehdy viděl, jak ze svého váčku vytahuje nůž, štíhlou čepel o kousek delší než dlaň, lesknoucí se ve světle lamp. Rychlým pohybem si ovinula šufu kolem hlavy a přes tvář si zvedla černý závoj.
Omámeně se pohnul zcela pudově, bez přemýšlení. Z rukávu mu vyjela čepel a opustila jeho ruku, jako by letěla rosolem. Teprve tehdy si uvědomil, co udělal, a zoufale natáhl ruku, snaže se nůž zase chytit.
Mezi ňadry se jí objevil jílec. Klesla na kolena a zvrátila se dozadu.
Mat se s námahou zvedl a kymácel se na všech čtyřech. Nedokázal by se postavit, i kdyby na tom závisel celý jeho život, ale dolezl k ní. Zoufale mumlaclass="underline" „Proč? Proč?“
Strhl jí závoj z hlavy a ty jasně modré oči se na něj zaostřily. Dokonce se usmála. Na jílec se Mat nedíval. Na jílec svého nože. Věděl, kde je v těle srdce. „Proč, Melindhro?“
„Vždycky se mi líbily ty tvoje hezké oči,“ vydechla tak slabě, že musel napínat uši.
„Proč?“
„Některé přísahy jsou důležitější než ostatní, Mate Cauthone.“ Nůž s tenkou čepelí se náhle zvedl, poháněla ho její veškerá zbývající síla. Hrot mu přirazil visící liščí hlavu k hrudi. Stříbrný medailon neměl čepel zastavit, ale úhel byl právě dost špatný a nějaká skrytá vada v oceli zlomila čepel těsně pod jílcem, právě když ji chytil za ruku. „Ty máš štěstí samotného Velikého pána.“
„Proč?“ chtěl vědět. „Světlo tě spal, proč?“ Věděl, že odpověď už nedostane. Její ústa zůstala otevřená, jako by ještě mohla říci víc, ale oči už jí začínaly skelnatět.
Začal jí vytahovat závoj, aby jí zakryl tvář a ty otevřené oči, a pak nechal ruku spadnout. Zabil muže a trolloky, ale ženu nikdy. Ženu nikdy, až doteď. Ženy byly rády, když se jim zapletl do života. Nebylo to vychloubání. Ženy se na něho usmívaly. Dokonce i když je opouštěl, usmívaly se, jako by přivítaly, kdyby se někdy vrátil. Tohle bylo vlastně vše, co kdy od ženy chtěl. Úsměv, taneček, hubičku a to, aby na něj vzpomínala ráda.
Uvědomil si, že se mu myšlenky míchají. Vytrhl Melindhře jílec bez čepele z ruky – byl to nefrit zasazený ve zlatě s vyloženými zlatými včelami – a odhodil ho do mramorového krbu v naději, že se rozbije. Chtělo se mu křičet, výt. Já nezabíjím ženy! Já je líbám, ne...!
Musel myslet jasně. Proč? Ne proto, že odcházel, to určitě ne. Na to skoro nezareagovala. Kromě toho si myslela, že se honí za poctami. Tohle vždy schvalovala. Něco, co řekla, mu vrtalo hlavou a pak se to vrátilo, až ho z toho zamrazilo. Štěstí samotného Velikého pána. Slyšel to jinak, mockrát. Temného štěstí. „Temná družka.“ Otázka, nebo jistota? Přál si, aby mu tahle myšlenka usnadnila to, co udělal. Ponese si její tvář do hrobu.
Tear. Řekl jí jenom to, že pojede do Tearu. Dýka. Zlaté včely v nefriru. Vsadil by se, že jich je devět, i když se nedíval. Devět zlatých včel na zeleném poli. Znak Illianu. Kde vládne Sammael. Mohl by se ho Sammael bát? Jak by o něm vůbec mohl Sammael vědět? Bylo to jen pár hodin, co o to Rand Mata požádal – nařídil mu – a on si ani sám nebyl jistý, co vlastně udělá. Třeba to Sammael nechtěl riskovat. Správně. Jeden ze Zaprodanců se bojí hráče, jakkoliv má hlavu nacpanou bitvami jiných mužů. To bylo poněkud směšné.
Všechno skončilo u tohohle. Dokázal by uvěřit, že Melindhra nebyla temná družka, že se ho rozhodla zabít z pouhého rozmaru, že mezi nefritovým jílcem vyloženým zlatými včelami a jeho odchodem do Tearu, kde měl vést vojsko proti Illianu, není žádné spojení. Mohl by, kdyby byl blbý jako troky. Sám vždycky říkal, že je lepší zmýlit se a být moc opatrný. Jeden ze Zaprodanců si ho všiml. Teď už rozhodně nestál v Randově stínu.
Sklouzl po podlaze dál a seděl tam s bradou na kolenou a zády opřený o dveře, zíral na Melindhřinu tvář a snažil se vymyslet, co udělá. Když zaklepala služka s večeří, křikl na ni, ať jde pryč. Jídlo bylo to poslední, po čem toužil. Co udělá? Přál si, aby necítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky.
52
Možnosti
Rand odložil břitvu, otřel si poslední zbytky pěny z obličeje a začal si zavazovat tkanice u košile. Bylo časné ráno a hranatými arkádami vedoucími na balkon jeho ložnice dovnitř pronikalo sluneční světlo. Visely tu těžké zimní závěsy, ale byly podvázané, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Až zabije Rahvina, bude u toho vypadat slušně. Ta myšlenka uvolnila bublinu vzteku, která se vynořila na povrch. Potlačil ji. Bude vypadat slušně a klidně. Chladně. Žádné chyby.
Když se otočil od zrcadla ve zlatém rámu, seděla na své svinuté žíněnce Aviendha, pod závěsem, na němž byly vidět hodně vysoké zlaté věže. Nabídl jí, že nechá do ložnice donést další postel, ale ona tvrdila, že slamníky jsou na spaní příliš měkké. Napjatě ho pozorovala a v jedné ruce při tom držela zapomenutou spodničku. Dával si pozor, aby se od holení neohlížel a dal jí tak čas se obléknout, ale ona na sobě kromě bílých punčoch neměla ani nitku.
„Nezahanbila bych tě před ostatními,“ řekla náhle.
„Zahanbila mě? Co tím myslíš?“
Plavně se zvedla. Pleť měla v místě, kde se jí nedotýkalo slunce, překvapivě světlou, byla štíhlá a svalnatá, a přesto měla křivky a obliny, které ho pronásledovaly ve snech. Tohle bylo poprvé, kdy si dovolil na ni podívat přímo, když se takhle předváděla – jenže ona si to zřejmě neuvědomovala. Své velké modrozelené oči upírala přímo do jeho. „Nepožádala jsem Sulin, aby ten první den přizvala Enailu, Somaru nebo Latelle. Nežádala jsem je, aby na tebe dohlížely ani aby něco udělaly, kdybys byl zaváhal. To byla jenom jejich starost."