„Jen jsi mě nechala si myslet, že mě prostě odnesou pryč jako dítě, jestli jenom klopýtnu. Jemný rozdíl.“
Jeho suchý tón se od ní odrazil. „Díky tomu jsi byl opatrný, když jsi to potřeboval.“
„Chápu,“ ucedil suše. „No, na každý pád ti děkuju, že jsi mi slíbila, že mě nezahanbíš.“
Aviendha se usmála. „To jsem neřekla, Rande al’Thore. Řekla jsem, že to neudělám před ostatními. Když to bude potřeba, pro tvé vlastní dobro...“ Usmála se ještě víc.
„Tím myslíš, že přijdeš takhle?“ Podrážděně mávl rukou a tím gestem ji zahrnul od hlavy k patě.
Nikdy nedala najevo nejmenší rozpaky, že je před ním nahá – ani zdaleka ne – ale teď se na sebe podívala, pak na něj, jak se na ni dívá, a zrudla ve tváři. Náhle byla obklopená změtí tmavě hnědé vlny a bílého algode. – Vletěla do šatů tak rychle, až si Rand málem pomyslel, že se do nich usměrnila. „Zařídil jsi všechno?“ ozvalo se z hlubin šatů. „Mluvil jsi s moudrými? Včera v noci jsi přišel dost pozdě. Kdo ještě půjde s námi? Kolik jich můžeš vzít? Žádné mokřiňany, doufám. Nesmíš jim věřit. Zvlášť ne zabijákům stromů. Opravdu nás dokážeš za hodinu dopravit do Caemlynu? Je to jako to, co jsem udělala v tu noc...? Chci říct, jak to provedeš? Nelíbí se mi, že se mám svěřit věcem, o kterých nic nevím a nemůžu je pochopit.“
„Všechno je zařízené, Aviendho.“ Proč tak blábolí? A odmítá se mu podívat do očí? Sešel se s Rhuarkem a ostatními náčelníky, kteří ještě setrvávali ve městě. Jeho plán se jim vážně moc nelíbil, ale viděli to v mezích ji’e’toh, a žádný si nemyslel, že má jinou možnost. Probrali to rychle, odsouhlasili a pak převedli řeči na jiné věci. Nemělo to vůbec nic společného se Zaprodancem, Illianem či bitvou. Bavili se o ženách, lovu, o tom, jestli se cairhienská režná dá srovnávat s oosquai nebo mokřiňanský tabák s tím, co roste v Pustině. Skoro na hodinu zapomněl na to, co ho čeká. Doufal, že se rhuideanské proroctví nějak mýlí, že tyhle muže nezničí. Přišly za ním moudré, v delegaci jich bylo přes padesát, poplašila je sama Aviendha a vedly je Amys, Melain a Bair. Nebo možná Sorilea. S moudrými se dalo těžko poznat, která velí. Nepřišly mu nic rozmlouvat – zase ji’e’toh – ale zajistit, že chápe, že jeho závazky k Elain nepřevažují jeho závazky k Aielům, a držely ho ve sněmovní síni, dokud nebyly spokojené. Buď to, nebo by je byl musel odstrčit z cesty, aby se dostal ke dveřím. Když chtěly, byly tyhle ženské stejně dobré v tom, jak si nevšímaly křiku, jako to teď zvládala Egwain. „Zjistíme, kolik lidí unesu, až to zkusím. Jenom Aielové.“ S trochou štěstí se Meilan, Maringil a ostatní nedozvědí, že je pryč, dokud neodejde. Jestli má Věž v Cairhienu špehy, tak je tady mají možná i Zaprodanci, a jak mohl věřit, že tajemství zachovají lidé, kteří se nemohli ani dívat, jak vychází slunce, aby to nepoužili v té své daes dae’mar?
Když si oblékal červený, zlatem vyšívaný kabátec z jemného sukna, dokonale vhodný pro královský palác ať už v Caemlynu nebo v Cairhienu – ta představa ho, jistým chmurným způsobem, pobavila – tou dobou už byla Aviendha skoro oblečená. Randovi nebylo jasné, jak se dokáže do šatů tak rychle dostat, aby všechno padlo na své místo. „Když jsi byl včera v noci pryč, přišla jedna žena.“
Světlo! Na Colavaere úplně zapomněl. „Co jsi udělala?“
Aviendha se zarazila, než si zavázala tkanice na šněrovačce, a pohledem se mu snažila vyvrtat díru do hlavy, ale mluvila nedbale. „Vzala jsem ji zpátky do jejích komnat, kde jsme si chvíli povídaly. Už žádné další povětrnice zabijáků stromů ti na stanovou chlopeň škrábat nebudou, Rande al’Thore.“
„K tomu jsem právě směřoval, Aviendho! Světlo, neublížilas jí moc? Nemůžeš tady pobíhat a mlátit urozené paní. Tihle lidé mi způsobují už tak dost potíží, než abys mi ty dělala další.“
Aviendha si hlasitě odfrkla a vrátila se ke svým tkanicím. „Urozené paní! Žena je žena, Rande al’Thore. Pokud to není moudrá,“ doplnila uvážlivě. „Tahle dneska ráno nesedí moc pevně, ale její modřiny se dají schovat, a když si tak den odpočine, tak bude moct opustit své komnaty. A zná teď podstatu věci. Řekla jsem jí, že jestli tě bude ještě někdy otravovat – jakkoliv – tak si s ní přijdu promluvit znovu. Mnohem důkladněji. Udělá, co řekneš, kdy to řekneš. Její příklad poučí ostatní. Zabijáci stromů ničemu jinému nerozumějí.“
Rand si povzdechl. Nebyla to metoda, kterou by si sám vybral či mohl vybrat, ale mohla by opravdu fungovat. Nebo díky tomu teď bude Colavaere a ostatní mazanější. Aviendha si možná nedělala starosti kvůli tomu, že by někdo mohl podniknout něco proti ní – vlastně by se Rand moc divil, kdyby ji taková možnost vůbec napadla – ale žena, která byla hlavou mocného rodu, nebyla to samé jako mladá šlechtična nižšího postavení. Ať už to bude mít na něj jakýkoliv vliv, Aviendha by mohla skončit v nějaké tmavé chodbě a dostat desetkrát tolik, kolik vyplatila Colavaere, pokud ne něco horšího. „Příště mě nech vyřídit záležitosti mým způsobem. Já jsem Car’a’carn, nezapomínej.“
„Máš na uchu pěnu na holení, Rande al’Thore.“
Rand si něco zamumlal, sebral pruhovaný ručník a křikclass="underline" „Dále!“ jak někdo zaklepal na dveře.
Vstoupil Asmodean, na límci a na manžetách černého kabátce měl světlou krajku, pouzdro s harfou pověšené na zádech a meč u boku. Podle toho, jak chladnou měl tvář, mohla být zima, ale v tmavých očích měl ostražitý výraz.
„Co chceš, Nataeli?“ chtěl vědět Rand. „Včera večer jsem ti dal příkazy.“
Asmodean si navlhčil rty a ohlédl se na Aviendhu, která se na něj mračila. „Moudré příkazy. Asi bych mohl zjistit něco, co by ti poskytlo výhodu, když zůstanu tady a budu dávat pozor, ale dnes ráno se mluví jen o tom, jak se v noci z komnat urozené paní Colavaere ozýval vřískot. Říká se, že tě rozzlobila, i když zřejmě nikdo neví jak. Díky téhle nejistotě všichni našlapují dost opatrně. Pochybuju, že příštích pár dní se někdo nadechne, aniž by neuvažoval, jak to vezmeš.“ Aviendžina tvář byla obrazem nesnesitelného uspokojení.
„Takže ty chceš jít se mnou?“ řekl Rand tiše. „Chceš mi stát za zády, až budu čelit Rahvinovi?“
„Jaké je lepší místo pro barda pána Draka? Ale ještě lepší by bylo stát před tvýma očima. Kde můžu dokázat svou věrnost. Nejsem silný.“ Asmodean se zašklebil docela přirozeně na muže konajícího přiznání, Rand však na okamžik ucítil, jak druhého muže plní saidín, cítil špínu, která Asmodeanovi zkřivila rty. Jen na chvíli, ale bylo to dost dlouho, aby ho posoudil. I kdyby teď Asmodean natáhl nejvíc, kolik mohl, měl by spoustu práce, aby se vyrovnal moudrým, které mohly usměrňovat. „Nejsem silný, ale třeba bych nějak mohl pomoct, aspoň trochu.“
Rand si přál, aby viděl štít, který utkala Lanfear. Říkala, že se s časem vytratí, avšak Asmodean teď zřejmě nemohl usměrňovat o nic víc než ten první den, kdy se dostal Randovi do rukou. Třeba lhala, aby Asmodeanovi dala falešnou naději, aby Randa přiměla věřit, že ten muž zesílí natolik, aby ho mohl naučit víc, než kdy dokáže. To by se jí podobalo. Nebyl si jist, jestli to byla jeho myšlenka či Luise Therina, ale byl si jist, že je to pravda.
Dlouhá odmlka Asmodeana přiměla znovu si olíznout rty. „Na jednom dvou dnech tady nezáleží. To už budeš zpátky nebo mrtvý. Dovol mi dokázat ti svou věrnost. Třeba budu moct něco udělat. Troška váhy na tvé straně by mohla změnit rovnováhu.“ Znovu ho naplnil saidín, jen na chviličku. Rand cítil napětí, ale pořád to byl chabý pramínek. „Znáš moje možnosti. Držím se toho trsu trávy na okraji útesu a modlím se, aby ještě chviličku vydržel. Jestli neuspěješ, tak na tom budu hůř než mrtvý. Musím ti pomoct vyhrát a zůstat naživu.“ Náhle se díval na Aviendhu a zřejmě si uvědomil, že řekl až moc. Jeho smích zněl dutě. „Jak jinak mám skládat písně o slávě pána Draka? Bard musí mít s čím pracovat.“ Asmodeana se horko nikdy nedotklo – je to trik mysli, tvrdil, ne jediné síly – ale teď se mu po čele koulely krůpěje potu.