Rand to chápal. Ještě nejsem připravený. Nebyl si jist, zda bude vůbec kdy připraven, ale teď to tedy rozhodně nebylo. Egwain se tvářila, jako by se dívala na vlastní otevřený hrob.
Moirain znovu kotouč zabalila a vrátila ho do váčku. „Třeba mě něco napadne, než ho dovezu do Tar Valonu. Kdybychom věděli proč, třeba by se s tím dalo něco dělat.“
Randa pohltil obraz, jak se Temný znovu natahuje ze Shayol Ghulu a nakonec se znovu osvobozuje. Svět před jeho duchovníma očima pokrýval oheň a temnota, plameny, které vše pohlcují a nevydávají žádné světlo, černota pevná jako kámen stlačující vzduch. Maje plnou hlavu takových představ, chvíli mu trvalo, než k němu proniklo, co právě řekla Moirain. „Ty tam chceš jet sama?“ Měl pocit, že se na něj chce lepit jako lišejník na kámen. Nechtěl jsi právě tohle?
„Konečně,“ odpověděla Moirain tiše. „Konečně tě budu – muset přece jen opustit. Ať se stane, co se má stát.“ Rand měl dojem, že se zachvěla, ale bylo to tak rychlé, že si nebyl jist, není-li to jen jeho vlastní představivost, jenže vzápětí už byla zase sama sebou a cele se ovládala. „Musíš být připraven.“ Nepříjemně mu připomněla jeho vlastní pochybnosti. „Měli bychom si probrat tvé plány. Tady už moc dlouho zůstat nemůžeš. I kdyby Zaprodanci neplánovali, jak na tebe, jsou jistě někde tam venku a jejich moc sílí. Sebrat Aiely ti nebude k ničemu, jestli pak najdeš všechno na druhé straně Páteře světa v jejich rukou.“
Rand se uchechtl a opřel se zády o stůl. Takže to byla jen další lest. Kdyby ho znervóznilo, že odchází, třeba by byl ochotnější poslouchat, poddajnější jejímu vedení. Nemohla samozřejmě lhát, ne otevřeně. Jedna z těch slavných tří přísah se o to postarala. Neřici žádné slovo, které by nebyla pravda. Rand zjistil, že to ponechává manévrovací prostor velký jako mlat. Nakonec ho nechá samotného. Bezpochyby až bude mrtev.
„Ty si chceš probrat moje plány,“ prohodil poněkud suše. Z kapsy kabátce vytáhl fajfku s krátkou troubelí a kožený váček s tabákem, fajfku si nacpal a jenom krátce se dotkl saidínu, aby do tabáku usměrnil plamínek. „Proč? Jsou to moje plány.“ Pomalu zabafal a čekal. Egwainina zlobného mračení si nevšímal.
Výraz Aes Sedai se v nejmenším nezměnil, ale její velké tmavé oči jako by vzplály. „Co jsi udělal, když ses ode mě odmítl nechat vést?“ Hlas měla stejně chladný jako obličej, a přesto její slova připomínala práskání bičem. „Kamkoliv jsi šel, nechal jsi za sebou smrt, ničení a válku.“
„V Tearu ne,“ vyhrkl příliš rychle. A v obraně. Nesměl dovolit, aby ho nějak vyvedla z míry. Odhodlaně a schválně pomalu bafal z fajfky.
„Ne,“ připustila Moirain, „v Tearu ne. Jednou jsi měl za sebou stát, lid, a co jsi s tím udělal? Přivést do Tearu spravedlnost, to je chvályhodné. Zavést do Cairhienu řád, nakrmit hladové je správné. Jindy bych tě za to pochválila.“ Sama byla Cairhieňanka. „Ale nepomůže ti to vzhledem ke dni, kdy budeš stát v Tarmon Gai’donu.“ Cílevědomá žena, a chladná, když přišlo na cokoliv jiného, dokonce i na její rodnou zemi. Avšak neměl by být sám stejně cílevědomý?
„Co chceš, abych udělal? Uštval Zaprodance jednoho po druhém?“ Znovu se přinutil pomalu zatáhnout z fajfky. Dalo to práci. „Víš vůbec, kde jsou? No ano, Sammael je v Illianu – to víš – ale ostatní? Co když půjdu za Sammaelem, jak si přeješ ty, a najdu tam dva nebo tři nebo čtyři z nich? Nebo všech devět?“
„Ty by ses docela klidně mohl postavit třem nebo čtyřem, možná i všem devíti,“ prohlásila Moirain ledově, „kdybys nenechal Callandor v Tearu. Pravdou je, že utíkáš. Nemáš ve skutečnosti žádný plán, ne plán, který by tě připravil na Poslední bitvu. Utíkáš z místa na místo a doufáš, že všechno se nějak v dobré obrátí. Doufáš, neboť nevíš, co jiného dělat. Kdyby ses řídil mou radou, aspoň jednou –“ Rand ji uťal, prudce mávl fajfkou, a zlobného mračení obou žen si vůbec nevšímal.
„Já mám plán.“ Jestli to chtějí vědět, ať se to tedy dozvědí, a ať shoří, jestli na tom změní jediné slovíčko. „Nejdřív chci ukončit války a zabíjení, ať už jsem je začal nebo ne. Když už musejí lidé zabíjet, ať zabíjejí trolloky, ne sebe navzájem. V aielské válce přešly Dračí stěnu čtyři kmeny a celé dva roky bylo po jejich. Tihle Aielové vyloupili a spálili Cairhien a porazili každé vojsko, které proti nim poslali. Kdyby byli chtěli, mohli dobýt i Tar Valon. Věž by je kvůli těm vašim třem přísahám nedokázala zastavit.“ Nepoužít sílu jako zbraň kromě proti zplozencům Stínu nebo temným druhům nebo na obranu vlastního života, to byla další z přísah, které skládaly všechny Aes Sedai, a Aielové Věž samu neohrožovali. S Randem teď cloumal hněv. Že utíká a doufá? „To dokázaly čtyři kmeny. Co se stane, až jich přes Páteř světa převedu jedenáct?“ Bude to jedenáct, na připojení Shaidů byla jen malá naděje. „Než státy vůbec napadne, že by se měly sjednotit, bude příliš pozdě. Buď přijmou můj mír, nebo mě pohřbí v Can Breat.“ Harfa zazněla falešně a Natael se sklonil nad svým nástrojem a potřásal hlavou. Ve chvíli se opět ozvaly uklidňující tóny.
„Ani holub na báni se nenafukuje tolik jako ty,“ zamumlala Egwain a zkřížila ruce na prsou. „A kámen by nemohl být umanutější! Moirain se ti jenom snaží pomoct. Proč to nechápeš?“
Aes Sedai si uhladila hedvábné suknice, i když to vůbec nepotřebovaly. „Převést Aiely přes Dračí stěnu by mohlo být to nejhorší, co můžeš udělat.“ V jejím hlase se teď ozývalo napětí, buď z hněvu, nebo pocitu marnosti. Aspoň jí konečně začínalo docházet, že není žádná loutka. „Tentokrát amyrlinin stolec osloví vladaře každého státu, který ještě nějakého vladaře má, a předloží jim důkazy, že jsi Drak Znovuzrozený. Oni znají proroctví. Vědí, k čemu jsi byl zrozen. Jakmile se přesvědčí, kdo a co jsi, přijmou tě, protože budou muset. Blíží se poslední bitva a ty jsi jejich jediná naděje, jediná naděje lidstva.“
Rand se zasmál nahlas. Byl to trpký smích. Strčil si fajfku mezi zuby a se zkříženýma nohama se usadil na stole. Pohled upíral ně. „Takže si se Siuan Sanche pořád myslíte, že víte všechno na světě.“ Světlo dej, o něm všechno nevěděly, a nikdy to nezjistí. „Obě jste hloupé.“
„Chovej se aspoň poněkud slušně!“ zavrčela Egwain, ale Rand mluvil přes ni.
„Tairenští vznešení páni taky znají proroctví, a poznali i mě, jakmile uviděli Meč, jehož se nelze dotknout, v mé pěsti. Polovina z nich čekala, že jim přinesu slávu nebo moc nebo obojí. Druhá polovina by mi s potěšením vrazila nůž do zad a pokusila se zapomenout, že se Drak Znovuzrozený vůbec kdy objevil v Tearu. Takhle státy přivítají Draka Znovuzrozeného. Pokud je nejdřív nepřiškrtím, jak jsem to udělal s Taireny. Víš, proč jsem nechal Callandor v Tearu? Aby jim mě stále připomínal. Každý den vědí, že tu je, zaražený do Srdce Kamene, a vědí, že se pro něj vrátím. To jediné je ke mně poutá.“ To byl jeden z důvodů, proč nechal Meč, jehož se nelze dotknout, v Tearu. Na ten druhý raději vůbec nemyslel.
„Buď velmi opatrný,“ řekla Moirain po chvíli. Jen to, její hlas zněl jako zamrzlý klid. V jejích slovech se ozývalo vážné varování. Jednou ji slyšel téměř stejným tónem říkat, že by ho raději viděla mrtvého, než by dovolila, aby ho dostal Stín. Tvrdá žena.
Dlouhou dobu se na něj upřeně dívala a oči měla jako tmavé tůně, jež ho hrozily pohltit. Pak předvedla dokonalé pukrle. „S tvým dovolením, můj pane Draku, dohlédnu na to, aby mistr Kadere věděl, kde by měl pracovat zítra.“