Pod dohledem, nebo nechat tady? Třeba aby si běžel najít nějakou skrýš, až začne uvažovat o tom, co se děje v Caemlynu. Asmodean bude mužem, jakým je, dokud nezemře a znovu se nezrodí, a možná i potom. „Pod mým dohledem,“ řekl Rand tiše. „A jestli mě jenom napadne, že místo, kam ta trocha padá, se mi nelíbí...“
„Spoléhám se na milosrdenství pána Draka,“ zamumlal Asmodean s úklonou. „Se svolením pána Draka počkám venku.“
Když Asmodean odcházel, zpola skloněný couvaje, Rand se rozhlédl po místnosti. Jeho meč ležel na zlacené truhlicí u paty postele. Kolem pochvy a úlomku seanchanského oštěpu byl omotán opasek s přezkou s draky. Dneska se ocelí zabíjet nebude, aspoň ne z jeho strany. Chvíli uvažoval o tom, že sklouzne do Tearu, aby si vzal zpátky Callandor, nebo dokonce do Rhuideanu pro to, co bylo schováno tam. S jedním nebo druhým mohl Rahvina zničit dřív, než by ten zjistil, že tam je. S jedním či druhým mohl zničit celý Caemlyn. Mohl však věřit sám sobě? Tolik moci. Tolik jediné síly. Saidín tam visel, těsně mimo dohled. Ta špína jako by byla jeho součástí. Těsně pod povrch pronikal vztek na Rahvina. Na sebe. Kdyby se uvolnil a on by držel jenom Callandor... Co by udělal? Byl by neporazitelný. S jedním či druhým by mohl sklouznout do samotného Shayol Ghulu a všechno to ukončit, ukončit to hned, tak nebo tak. Tak nebo tak. Ne. Nebyl v tom sám. Nemohl si dovolit nic jiného než vítězství.
„Svět mi sedí na ramenou,“ zamumlal si pro sebe. Náhle vyjekl a plácl si rukou na levou hýždi. Měl pocit, jako by ho tam píchla jehla, ale nepotřeboval, aby mu husí kůže na pažích prozrazovala, co se stalo. „Za co to bylo?“ zavrčel na Aviendhu.
„Jenom jsem chtěla vidět, jestli je pán Drak pořád ještě z masa a krve jako my ostatní smrtelníci.“
„Jsem,“ řekl jaksi hluše a zachytil saidín – všechna ta sladkost, všechna ta špína – jenom na tak dlouho, aby mohl docela krátce usměrnit.
Aviendze se rozšířily oči, ale netrhla sebou, jen se na něj podívala, jako by se nic nestalo. Přesto, když odcházeli předpokojem, zuřivě si mnula pozadí, když si myslela, že se dívá na druhou stranu. Zřejmě taky byla z obyčejného masa a krve. Ať shořím, myslel jsem si, že jsem ji naučil chovat se aspoň trochu slušně.
Otevřel dveře, vyšel ven a ztuhl s vyvalenýma očima. Mat se opíral o ten svůj podivný oštěp, se širokou krempu klobouku staženou nízko, kousek od Asmodeana, ale to Randa nezarazilo. Nebyly tu žádné Děvy. Měl vědět, že se něco zvrtlo, když Asmodean vstoupil bez ohlášení. Aviendha se kolem ohromeně rozhlédla, jako by čekala, že je najde za některým závěsem.
„Melindhra se mě včera v noci pokusila zabít,“ řekl Mat a Rand přestal myslet na Děvy. „Jednu chvíli jsme mluvili a vzápětí se mě snažila kopnout do hlavy.“
Mat svůj příběh vypověděl krátkými větami. Dýka se zlatými včelami. Jeho závěry. Když vyprávěl, jak to zakončil – prosté, strohé „zabil jsem ji" – zavřel oči a rychle je zase otevřel, jako by uviděl něco, co vůbec vidět nechtěl.
„Mrzí mě, že jsi to musel udělat,“ řekl Rand tiše a Mat jen zachmuřeně pokrčil rameny.
„Lepší ona než já. Asi. Byla temná družka.“ Neříkal to, jako by v tom byl nějaký zvláštní rozdíl.
„Se Sammaelem to vyřídím. Hned jak budu připravený.“
„A kolik jich pak zůstane.“
„Tady Zaprodanci nejsou,“ štěkla Aviendha. „A ani Děvy oštěpu. Kde jsou? Co jsi to udělal, Rande al’Thore?“
„Já? Když jsem šel včera večer do postele, bylo jich tu dvacet, a od té doby jsem je neviděl.“
„Třeba je to proto, že Mat...“ začal Asmodean a zmlkl, když se na něj Mat podíval. Ústa měl stisknutá ve směsi bolesti a touhy do něčeho praštit.
„Nebuďte hloupí,“ řekla Aviendha pevným hlasem. „Far Dareis Mai by za tohle nikdy toh proti Matu Cauthonovi nežádaly. Ona se ho pokusila zabít a on zabil ji. Dokonce ani její skoro-sestra by to neudělala, pokud nějakou měla. A nikdo by nežádal toh proti Randu al’Thorovi za to, co udělal někdo jiný, pokud by to nenařídil. Ty jsi něco udělal, Rande al’Thore, něco velkého a temného, jinak by tu byly.“
„Já nic neudělal,“ řekl jí Rand ostře. „A nehodlám tu stát a probírat to. Jsi oblečený pro jízdu na jih, Mate?“
Mat strčil ruku do kapsy kabátce a něco nahmátl. Obvykle tam míval kostky a kalíšek. „Do Caemlynu. Už mě unavuje, jak se ke mně pořád snažej připlížit. Chci se pro změnu jednou připlížit k nim. Jen doufám, že dostanu zatracený poplácání po hlavě místo zatracený kytice,“ dodal s úšklebkem.
Rand se ho nezeptal, co tím myslí. Další ta’veren. Dva společně by možná mohli změnit šance. Nedalo se říci jak, dokonce ani jestli, ale... „Zdá se, že spolu zůstaneme ještě chvíli.“ Mat vypadal spíš odevzdaně než co jiného.
Než došli do goblény lemované chodby, připojily se k nim Moirain a Egwain, plující spolu, jako by je tento den nečekalo nic víc než procházka v zahradách. Egwain, s chladnýma očima a klidná, s prstenem s Velkým hadem na prstě, skutečně mohla být Aes Sedai i přes ty aielské šaty, loktuši a složený šátek kolem hlavy, zatímco Moirain... Zlaté nitky, jimiž bylo Moirainino roucho z mihotavého modrého hedvábí lehounce protkané, zachycovaly světlo. Malý modrý kamínek na jejím čele, visící na zlatém řetízku upevněném ve zvlněných tmavých vlasech, zářil stejně jasně jako velké, ve zlatě zasazené safíry, které měla kolem krku. Těžko to bylo odění vhodné pro to, co měli v plánu, ale Rand ve svém červeném kabátci mohl těžko něco namítat.
Třeba to bylo tím, že se ocitla tady, kde kdysi rod Damodredů seděl na Slunečním trůně, ale Moirain se nesla mnohem královštěji, než se Rand pamatoval. Dokonce ani přítomnost „Jasina Nataela“ nemohla svou nečekaností pokazit tu královskou vážnost, ale na Mata se Aes Sedai kupodivu hřejivě usmála. „Tak ty chceš jít taky, Mate. Naučil ses důvěřovat vzoru. Nemarníš život pokusy změnit, co změnit nelze.“ Podle toho, jak se Mat tvářil, možná zvažoval, že změní názor a odejde, ale ona se již beze stopy nejistoty obrátila k Randovi. „Tyhle jsou pro tebe, Rande.“
„Další dopisy?“ řekl. Na jednom bylo jeho jméno elegantní rukou, kterou okamžitě poznal. „Od tebe, Moirain?“ Na tom druhém bylo jméno Toma Merrilina. Dopisy byly zapečetěné modrým voskem a zjevně jejím prstenem s Velkým hadem, neboť ve vosku byl otištěn obraz hada požírajícího vlastní ocas. „Proč mi píšeš dopis? A s pečetí? Nikdy ses mi nebála říct, cokoliv tě napadlo, přímo do očí. A kdybych na to snad někdy zapomněl, tak mi Aviendha pořád připomíná, že jsem jenom z masa a krve.“