„Změnil ses z chlapce, kterého jsem poprvé spatřila v hostinci U Vinného střiku.“ Její hlas zněl jako malé stříbrné zvonečky. „Vůbec nejsi takový jako tenkrát. Doufám, že jsi se již změnil až dost.“
Egwain cosi tiše zabručela. Rand měl dojem, že to bylo: „Já doufám, že tolik se zas nezměnil.“ Mračila se na dopisy, jako by přemítala, co v nich je. Stejně tak Aviendha.
Moirain pokračovala veseleji, dokonce rázněji. „Pečetě zajišťují soukromí. Tento obsahuje věci, které bych chtěla, aby sis promyslel. Ne teď, až budeš mít na přemýšlení čas. A co se dopisu pro Toma týče, neznám bezpečnější ruce než tvoje, do nichž bych ho mohla svěřit. Dej mu ho, až ho znovu uvidíš. A teď, v přístavu je něco, nač se musíš podívat.“
„V přístavu?“ opáčil Rand. „Moirain, zrovna dneska ráno nemám čas na –“
Ale ona už kráčela chodbou, jako by si byla jistá, že ji bude následovat. „Nechala jsem připravit koně. Dokonce i jednoho pro tebe, Mate, čistě pro případ.“ Egwain zaváhala jen chvilku, než se vydala za ní.
Rand otevřel ústa, aby Moirain zavolal zpátky. Přísahala, že ho poslechne. Ať už mu chtěla ukázat cokoliv, podívá se na to jindy.
„Copak může hodinka vadit?“ zamumlal Mat. Možná to znovu zvažoval.
„Nemuselo by být špatné, kdyby tě ráno uviděli,“ pronesl Asmodean. „Rahvin se o tom možná dozví ve chvíli, kdy se to stane. Jestli má nějaké podezření – jestli má nějaké špehy, kteří třeba poslouchají u klíčových dírek – tak by je to mohlo pro dnešek uklidnit."
Rand se podíval na Aviendhu. „Ty taky radíš odklad?“
„Radím, abys poslouchal Moirain Sedai. Jenom hlupák neposlouchá Aes Sedai.“
„Co by mohlo být v přístavu důležitějšího než Rahvin?“ zavrčel a pak potřásl hlavou. Ve Dvouříčí existovalo rčení, tedy ne že by ho někdo říkal v doslechu nějaké ženy. „Stvořitel stvořil ženy pro potěchu oka a pro ustaranou mysl.“ Na Aes Sedai se obojí rozhodně dokonale hodilo. „Jedna hodina.“
Slunce ještě nebylo dost vysoko, aby se dlouhý stín městských hradeb stáhl z kamenného nábřeží, na němž byly seřazeny Kadereho vozy, ale forman si přesto otíral obličej velkým kapesníkem. Z horka se potil jen částečně. Do řeky se po obou stranách řady mol táhly velké šedé vlnolamy, díky nimž vypadalo nábřeží jako zešeřelá krabice, v níž uvízl. Nebylo tu nic, jen široké bárky na zrní, s kulatým kýlem, které tu kotvily, a další byly zakotvené v řece, kde čekaly, až na ně přijde řada s vykládáním. Napadlo ho, že na jednu proklouzne, až přirazí k molu, ale to by znamenalo opustit většinu toho, co mu ještě patřilo. A přesto, kdyby si myslel, že ho pomalá plavba po řece dostane někam jinam než ke smrti, tak by to byl udělal. Lanfear se mu ve snech nevrátila, ale měl na prsou spáleniny, aby mu připomínaly její rozkazy. Z pouhého pomyšlení na to, že by neposlechl jednu z Vyvolených, se zachvěl, i když se mu po tvářích řinul pot.
Kdyby jenom věděl, komu může věřit. Tedy do takové míry, do jaké bylo možné věřit kolegovi temnému druhovi. Poslední z jeho vozků, který složil přísahy, zmizel přede dvěma dny, nejspíš na jedné z těch bárek na zrní. Pořád ještě nevěděl, která Aielanka mu tenkrát podstrčila tu noticku pod dveře vozu – „Nejsi sám mezi cizinci. Byla zvolena cesta." – i když ho několik možností napadlo. V přístavu bylo stejně tolik Aielů jako dělníků, a všichni civěli na řeku. Pár těch tváří vídal častěji, než mu připadalo rozumné, a někteří se na něj zamyšleně podívali. To udělalo i pár Cairhieňanů i jeden tairenský pán. Což samo o sobě nic neznamenalo, ale pokud by našel pár mužů, kteří by s ním navázali spolupráci...
V jedné bráně se objevil oddíl na koních, Moirain a Rand al’Thor jeli v čele spolu se strážcem Aes Sedai, jak se tak proplétali mezi povozy odvážejícími pytle s obilím. S nimi se blížila vlna jásotu.
„Všechna sláva pánu Drakovi!“ a „Ať žije pán Drak!“ a občas i „Sláva pánu Matrimovi! Sláva Rudé ruce!“
Pro jednou Aes Sedai zabočila ke konci řady povozů, aniž by se na Kadereho vůbec podívala. Byl tomu rád. I kdyby nebyla Aes Sedai, i kdyby se na něj nedívala, jako by ho znala až do hlubin jeho černé duše, tak by se raději vůbec nedíval na některé věci, kterými mu naplnila povozy. Včera večer ho donutila sundat pruhovanou plachtu z toho podivně zakřiveného krevelového dveřního rámu na voze stojícím hned za jeho. Zřejmě jí působilo zvrácenou radost, když ho nutila pomáhat jí s tím, co chtěla studovat. Byl by tu věc hned zakryl, kdyby se dokázal přinutit přiblížit se k ní, nebo to mohl nařídit některému ze svých vozků. Žádný z těch, co měl teď, neviděl, jak jím zpola propadl Herid v Rhuideanu a do půli těla zmizel – Herid byl první, kdo utekl, jakmile vyjeli z průsmyku Jangai. Ten chlap neměl od doby, co ho strážce vytáhl zpátky, nějak v pořádku hlavu – ale mohli tu věc vidět, všimli by si, že nemá rohy zcela pravé a že se nedá sledovat bez mrknutí a bez toho, aby se člověku zatočila hlava.
Kadere si prvních tří jezdců nevšímal stejně, jako si Aes Sedai nevšímala jeho, a stejně tak Mata Cauthona. Ten muž nosil jeho klobouk. Nikdy si nedokázal najít náhradu. Ta aielská holka, Aviendha, jela v sedle za mladou Aes Sedai a obě měly suknice vyhrnuté, takže jim byly vidět nohy. Jestli potřeboval nějak potvrdit, že ta Aielanka spí s Randem al’Thorem, stačilo si všimnout, jak se na něj dívá. Žena, která si vezme muže do postele, se na něho pak vždycky dívá s tím vlastnickým leskem v očích. Důležitější bylo, že s nimi jel Natael. Tohle bylo poprvé, co se k němu Kadere dostal tak blízko poté, co překročili Páteř světa. Natael, jenž měl vysoké postavení mezi temnými druhy. Kdyby se dostal přes Děvy až k Nataelovi...
Náhle Kadere zamrkal. Kde jsou Děvy? Al’Thor měl vždycky jako doprovod fůru těch ženských s oštěpy. Forman se zamračil, když si uvědomil, že mezi Aiely na nábřeží ani na molech není jediná Děva.
„Copak se nepřivítáš se starou přítelkyní, Hadnane?“
Při zvuku toho melodického hlasu se Kadere prudce otočil a při pohledu na obličej s ostrým nosem a tmavýma očima téměř skrytýma v záhybech tuku mu spadla brada. „Keille?" – Tohle nebylo možné. V Pustině nikdo sám nepřežil, kromě Aielů. Musela být mrtvá. Ale tady stála, přes mohutné tělo se jí napínalo bílé hedvábí a z tmavých kudrn jí trčely slonovinové hřebeny.
S lehkým úsměvem na rtech se otočila s půvabem, který ho u ženské tak velké stále překvapoval, a lehce vyšplhala po schůdcích do jeho vozu.
Forman chvíli váhal, ale pak si pospíšil za ní. Byl by mnohem raději, kdyby Keille Shaogi skutečně zemřela v Pustině – ta ženská byla panovačná a protivná, rozhodně by si neměla myslet, že dostane třebas jen grošík z toho, co se mu podařilo zachránit – ale stála mezi temnými druhy stejně vysoko jako Jasin Natael. Třeba mu odpoví na pár otázek. Alespoň bude mít nějakého pomocníka. Přinejhorším někoho, na koho bude možné svalit vinu. Moc šla s tím, kdo stál vysoko, ale stejně tak vina za selhání podřízených. Kadere sám nejednou předhodil své nadřízené těm, kteří stáli ještě výš, aby se kryl.
Opatrně zavřel dveře, obrátil se – a byl by zaječel, kdyby neměl hrdlo příliš stažené, aby z něj dostal nějaký zvuk.
Žena, která tam stála, na sobě sice měla bílé hedvábí, ale nebyla tlustá. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, oči měla jako temné, nekonečně hluboké horské tůně, útlý pás měla obtočený spleteným stříbrným páskem a v lesklých černých vlasech měla stříbrné půlměsíce. Její tvář znal Kadere ze svých snů.