Když dopadl koleny na zem, dokázal se zase nadechnout. „Veliká paní,“ zachraptěl, „jak ti můžu posloužit?“
Lanfear se mohla dívat na brouka, kterého se možná rozhodne střevíčkem zašlápnout, nebo taky ne. „Tím, že ukážeš, že posloucháš mé rozkazy. Měla jsem hodně práce, abych mohla sledovat Randa al’Thora sama. Pověz mi, co udělal, kromě toho, že dobyl Cairhien, a co má v plánu dál.“
„To je těžké, veliká paní. Takový, jako jsem já, se nedostane do blízkosti někoho, jako je on.“ Brouk, říkaly ty chladné oči, kterému je dovoleno žít jen tak dlouho, dokud je užitečný. Kadere zoufale pátral v paměti po všem, co viděl, slyšel či si představoval. „Posílá Aiely na jih v celých houfech, veliká paní, i když nevím proč. Tairenové a Cairhieňani si toho zřejmě nevšímají, ale nemyslím, že poznají jednoho Aiela od druhého.“ On ostatně taky ne. Neodvažoval by se jí zalhat, ale kdyby si myslela, že je užitečnější, než ve skutečnosti je... „Založil nějakou školu v jednom paláci ve městě, který patřil rodu, ze kterýho nikdo nepřežil...“ Zprvu se nedalo poznat, jestli se jí líbí, co slyší, ale jak pokračoval, tvář jí začínala temnět.
„Tak co chceš, abych viděl, Moirain?“ zeptal se Rand netrpělivě, když uvazoval Jeade’enovy otěže ke kolu posledního vozu v řadě.
Aes Sedai stála na špičkách a nahlížela přes postranici vozu na dva košíky, které mu připadaly povědomé. Pokud se nemýlil, tak v nich byly dva zámky z cuendillaru, zabalené pro ochranu ve vlně, když teď nebyly nerozbitné. Rand tu silně cítil špínu Temného. Skoro jako by vycházela z košíků, slabá nakažlivina, jako něco, co hnije někde vskrytu.
„Bude to tu bezpečné,“ zamumlala Moirain. Půvabně si zvedla suknice a vyrazila podél řady vozů. Lan se jí držel za patami, zpola zkrocený vlk, na zádech mu visel plášť, samé zneklidňující vlnky barev a nicoty.
Rand se zlostně zamračil. „Řekla ti, co to je, Egwain?“
„Jenom že ti musí něco ukázat. Že sem stejně musíš přijít.“
„Musíš Aes Sedai důvěřovat,“ řekla Aviendha skoro stejně vyrovnaně, ale s náznakem pochyb. Mat si odfrkl.
„No, teď to chci zjistit. Nataeli, zajdi říct Baelovi, že za ním přijdu v –“
Na druhém konci řady vybuchl bok Kadereho vozu a třísky zasypaly Aiely i měšťany. Rand věděl. Nepotřeboval husí kůži, aby to poznal. Vyrazil k vozu za Moirain a Lanem. Čas jako by se zpomalil, všechno se stalo najednou, jako by se vzduch změnil v rosol lpící na každém okamžiku.
Lanfear vyšla do ohromeného ticha, které narušovalo jenom slabé sténání a křik zraněných, z ruky jí viselo cosi bezvládného, bledého a potřísněného krví a táhlo se to za ní, jak sestupovala po neviditelných schůdcích. Tvář měla jako masku vyřezanou ze slonoviny. „Řekl mi to, Luisi Therine,“ málem vřískala a potom vyhodila tu bledou věc do vzduchu. Něco ji zachytilo a na okamžik nafouklo v zakrvácenou průsvitnou sochu Hadnana Kadereho, kterému stáhli kůži z těla celou. Postava splaskla a spadla, zatímco Lanfeařin hlas stoupl v jekot. „Nechals další ženu, aby na tebe sáhla! Zase!“
Čas vázl, všechno se dělo najednou.
Než Lanfear sestoupila na kamenné nábřeží, Moirain si zvedla suknice ještě výš a rozběhla se rovnou k ní. Jakkoliv byla rychlá, Lan byl rychlejší, a nevšímal si jejího křiku „Ne, Lane!“ Zvedl meč a dlouhé nohy ho dostaly daleko před ni, měňavý plášť za ním povlával, jak zaútočil. Náhle jako by strážce naběhl na neviditelnou kamennou zeď, odrazil se dozadu a snažil se jít zase dopředu. Jeden krok, a jako by ho obrovská ruka odhodila stranou, proletěl vzduchem pět sáhů a narazil na kameny.
Ještě když byl ve vzduchu, s Moirain to trhlo dopředu, nohy jí klouzaly po dláždění, až byla těsně před Lanfear. Byla to jen chvilička. Zaprodankyně se na ni podívala, jako by se divila, co se jí to připletlo do cesty, pak to Moirain odhodilo stranou tak tvrdě, že se kutálela pořád dál, až zmizela pod jedním vozem.
Na nábřeží vypukl chaos. Byla to jen chvilka, co Kadereho vůz vybuchl, ale jenom slepec by nepoznal, že ta žena v bílém vládne jedinou silou. Na všech molech se muži oháněli sekerami a přetínali lana, aby uvolnili bárky, jež jejich posádky zoufale odrážely směrem k otevřené vodě a útěku. Přístavní dělníci, do pasu nazí, a tmavě odění měšťané se snažili naskákat na palubu. Na druhé straně se hemžili muži i ženy a křičeli, jak se snažili dostat bránou do města. A mezi nimi si postavy v cadin’sorech halily tváře a hnaly se na Lanfear s oštěpy, noži i holýma rukama. Nebylo pochyb o tom, že ona je zdrojem útoku, nebylo pochyb, že bojuje s jedinou silou. Aielové se přesto hnali do tance oštěpů. Převalily se přes ně vlny ohně. Ty, kteří postupovali dál s hořícími šaty, proklály ohnivé šípy. Nebylo to tak, že by s nimi Lanfear bojovala, dokonce jim ani nevěnovala skutečnou pozornost. Bylo to, jako kdyby odháněla komáry či kousalky. Ti, kteří prchali, hořeli stejně jako ti, kteří se snažili bojovat. Vykročila k Randovi, jako by nic jiného neexistovalo.
Jen pár okamžiků.
Tři kroky udělala, když Rand popadl mužskou polovici pravého zdroje, roztavenou ocel a ocel tříštící mráz, sladký med a hromadu odpadků. Hluboko v prázdnotě byl boj o přežití vzdálený, bitva probíhající před ním jen o málo důležitější. Když Moirain zmizela pod vozem, Rand usměrnil, vytáhl žár z Lanfeařiných ohňů a ponořil ho do řeky. Plameny, které před chvíli obklopovaly lidské postavy, zmizely. V té samé chvíli spletl znovu prameny a objevila se mlžně šedá oválná kopule, která obklopila jej, Lanfear a většinu vozů. Byla to skoro průsvitná stěna, jež odřízla všechny, kteří již nebyli uvnitř. Ve chvíli, kdy tkanivo zavazoval, si nebyl jist, co to je nebo odkud se to vzalo – asi nějaká vzpomínka Luise Therina – ale Lanfeařiny ohně na ni zaútočily a zastavily se. Rand nejasně viděl lidi venku, příliš mnoho se jích svíjelo a zmítalo – sebral plameny, ale ne spálené maso. Ten zápach stále ještě visel ve vzduchu – ale teď už se nespálí nikdo, kdo již nebyl zraněn. Uvnitř rovněž ležela těla, hromádky ohořelých oděvů – některé se slabě hýbaly a sténaly. Jí na tom nezáleželo. Plameny, jež usměrnila, zhasly. Komáři byli zahnáni. Ani se na ně nepodívala.
Okamžiky. V pustině prázdnoty mu byla zima, a pokud cítil lítost za mrtvé, umírající a zjizvené, ten pocit byl tak vzdálený, jako by ani neexistoval. Byl zima sama. Prázdnota sama. Plnil ho jen zuřící saidín.
Pohyb na všech stranách. Aviendha a Egwain, s očima upřenýma na Lanfear. Hodlal je obě z toho vynechat. Musely přiběhnout s ním. Mat a Asmodean, venku. Stěna končila před několika posledními vozy. V ledovém klidu usměrnil vzduch, aby Lanfear chytil. Egwain a Aviendha by ji mohly odstínit, kdyby ji na chvíli zabavil.
Něco jeho vlákna přeřízlo. Vrátila zpět tak prudce, že zachrčel.
„Jedna z nich?“ zaprskala Lanfear. „Která je Aviendha?“ Egwain zvrátila hlavu dozadu a zavyla, oči jí vylézaly z důlků, z úst jí vyletěla bolest celého světa. „Která?“ Aviendha se zvedla na špičky, otřásla se, a její vytí následovalo Egwainino, jak stoupaly stále výš.
Náhle tu v prázdnotě byla jakási jistá myšlenka. Duch spletený takhle, s ohněm a zemí. Tam. Rand cítil, jak se něco přerušilo, něco, co neviděl, a Egwain se zhroutila v nehybnou hromádku. Aviendha dopadla na všechny čtyři, hlavu měla skloněnou a kymácela se.
Lanfear se zapotácela, očima zalétla od obou žen k němu, tmavé tůně černého ohně. „Ty jsi můj, Luisi Therine! Můj!“