„Ne.“ Randovi jeho vlastní hlas připadal, jako by přicházel míli dlouhým tunelem. Odveď její pozornost od děvčat. Vykročil dopředu a neohlížel se. „Nikdy jsem ti nepatřil, Mierin. Vždy budu patřit Ilieně.“ Prázdnota se zachvěla smutkem a ztrátou. A zoufalstvím, jak bojoval s něčím kromě spalujícího saidínu. Na chvíli tu visel v rovnováze. Já jsem Rand al’Thor. A: Ilieno, vždycky a navždy mé srdce. Balancoval teď na ostří břitvy. Jsem Rand al’Thor! Další myšlenky se snažily dostat na povrch, hotová fontána, Iliena, Mierin, to, co mohl podniknout, aby ji porazil. Potlačil je, dokonce i tu poslední. Kdyby skončil na špatné straně... Jsem Rand al’Thor! „Jmenuješ se Lanfear, a já raději zemřu, než bych miloval jednu ze Zaprodanců.“
Něco, co snad mohlo být utrpení, jí přeletělo přes tvář, ale vzápětí to zase byla mramorová maska. „Když nebudeš můj,“ řekla chladně, „tak jsi mrtvý.“
Bolest v prsou, jako by mu mělo vybuchnout srdce, v hlavě, jako by se mu do mozku zarážely doběla rozžhavené hřebíky, bolest tak silná, že se mu uvnitř prázdnoty chtělo křičet. Byla tu smrt a on to věděl. Zoufale – dokonce i v prázdnotě, která se chvěla a smršťovala se, zoufale – spletl ducha, oheň a vodu a divoce se ohnal. Srdce už mu netlouklo. Prsty temné bolesti drtily prázdnotu. Přes oči se mu snášel šedý závoj. Cítil, jak jeho tkanivo trhaně prořezává její. Nadechnutí mu spálilo prázdné plíce, srdce se mu s trhnutím znovu rozbušilo. Znovu viděl, před očima mu tančily stříbrné a černé tečky, a Lanfear s kamenným výrazem ještě stále chytala rovnováhu, jak se její prameny srazily. Bolest v hlavě a v prsou byla jako po zranění, ale prázdnota zpevněla a tělesná bolest byla vzdálená.
Ještě že byla vzdálená, protože on neměl čas se vzpamatovat. Přinutil se pohnout, udeřil na ni vzduchem, palicí, která ji měla srazit do bezvědomí. Ona tkanivo přeřízla a on udeřil znovu, znovu a zas, pokaždé, když prořízla jeho poslední tkanivo, zuřivý déšť ran, které ona nějak viděla a bránila se jim, a stále se přibližoval. Kdyby ji dokázal zabavit ještě na chvilku, kdyby jí jedna z těch neviditelných palic přistála na hlavě, kdyby se dokázal dostat dost blízko, aby ji mohl praštit pěstí... V bezvědomí by byla stejně bezmocná jako všichni ostatní.
Náhle si zřejmě uvědomila, co dělá. Stále odrážejíc jeho rány stejně snadno, jako by jednu každou viděla, odtančila dozadu, až se rameny dotýkala vozu za sebou. A usmála se jako samotné srdce zimy. „Zemřeš pomalu a budeš mě prosit, abych ti dovolila mě milovat, než zemřeš,“ prohlásila.
Tentokrát neudeřila přímo na něj. Napadla jeho propojení se saidínem.
Prázdnotou se při tom prvním, jako nůž ostrém doteku, rozezvonila panika jako gong, síla se zmenšovala, jak nůž pronikal stále hlouběji mezi něj a pravý zdroj. S duchem, ohněm a zemí ťal po její čepeli. Věděl, kde ji hledat. Věděl, kde jeho propojení je, cítil ten první zářez. Její zkusmý štít zmizel, znovu se objevil, vrátil se tak rychle, jak rychle ho dokázal přetnout, ale pokaždé s tím chvilkovým úbytkem saidínu, chvilkou, v níž téměř selhal, takže jeho protiútok jen tak tak stačil na to, aby překazil její útok. Zvládnout dvě tkaniva naráz by nemělo být tak těžké – dokázal toho zvládnout desetkrát víc – ale ne když jedno tvořilo zoufalou obranu proti něčemu, co nepoznal, dokud to nebylo zde, dokud nebylo téměř příliš pozdě. Ne, když se mu uvnitř prázdnoty neustále snažily vynořit myšlenky jiného muže a snažily se mu radit, jak ji má porazit. Kdyby poslechl, mohl by to být Luis Therin Telamon, kdo by odešel, s Randem al’Thorem jen jako hlasem, který se mu občas vynoří v hlavě, pokud vůbec.
„Donutím obě ty běhny se dívat, jak prosíš,“ řekla Lanfear. „Ale mám je nechat se dívat, jak umřeš ty první, nebo obráceně?“ Kdy se vyšplhala na otevřený vůz? Musel se na ni dívat, hlídat každý náznak, že začíná být unavená, že její soustředění povoluje. Byla to marná naděje. Stojíc vedle pokřiveného dveřního rámu – ter’angrialu – shlížela na něj dolů jako královna hodlající vynést rozsudek, a přesto měla času nazbyt na mrazivé úsměvy, které čas od času vrhala na náramek z tmavé slonoviny, který neustále obracela v prstech. „Co tě raní víc, Luisi Therine? Chci tě ranit. Chci, abys poznal bolest, jakou žádný muž ještě nepoznal!“
Čím silnější proudění ho spojí se zdrojem, tím těžší bude ho přeříznout. Sevřel ruku v kapse kabátce a tlustý kamenný mužík s mečem se mu bolestivě vtiskl do volavkou poznačené dlaně. Natáhl ze saidínu tolik, kolik zvládl, až se špína vznášela v prázdnotě spolu s ním jako špinavý déšť.
„Bolest, Luisi Therine.“
A byla tu bolest, svět pohltila agónie. Tentokrát ne v srdci či hlavě, ale všude, každičká část jeho těla, do prázdnoty se zabodávaly rozpálené jehličky. Měl skoro dojem, že při každém bodnutí slyší dušené syčení, a každé šlo hlouběji než to předchozí. Její pokusy ho odstínit nezpomalily. Přicházely rychlejší a silnější. Nedokázal uvěřit, že je tak silná. Lnul k prázdnotě, ke žhavému, mrazivému saidínu, a divoce se bránil. Mohl to skončit, vyřídit ji. Mohl přivolat blesk či ji obalit ohněm, který sama použila k zabíjení.
Bolestí prolétly obrazy. Žena v tmavém kupeckém odění, padající z koně, ohnivě rudý světelný meč v jeho rukou. Přišla ho zabít s tlupou dalších temných druhů. Matovy sklíčené oči. Zabil jsem ji. Zlatovlasá žena ležící v pobořené chodbě, kde se, jak se zdálo, roztavily a stekly samotné stěny. Ilieno, odpusť mi! Byl to výkřik zoufalství.
Mohl to skoncovat. Jenže to nedokázal. Zemře tu, s ním možná zemře svět, ale on se nedokázal přinutit zabít další ženu. Nějak mu to přišlo jako ten nejlepší vtip, co kdy svět viděl.
Moirain si setřela krev ze rtů, vylezla zpod oje vozu a postavila se na nejisté nohy. V uších jí zněl mužský smích. Proti své vůli stočila zrak, pátrajíc po Lanovi, a našla ho ležet skoro u mlžně šedé stěny kupole sahající vysoko do vzduchu. Třásl se, snad se snažil najít sílu vstát, snad umíral. Přinutila se zapomenout na něj. Tolikrát jí zachránil život, že podle práva by mu měla patřit, ale ona už dávno zařídila, co se dalo, aby svou osamělou válku proti Stínu přežil. Teď musel žít, nebo zemřít s ní.
Byl to Randův smích, jak tu tak klečel na kamenném nábřeží. Smál se a po tvářích se mu řinuly slzy. Obličej měl zkroucený jako člověk u výslechu. Moirain zamrazilo. Jestli ho zachvátilo šílenství, tak s tím nemohla nic dělat. Mohla udělat jen to, co zvládla. Co musela udělat.
Pohled na Lanfear ji zasáhl jako úder. Nebylo to překvapení, ale šok, že vidí něco, co se jí od Rhuideanu tak často objevovalo ve snech. Lanfear stojící na voze, zářící díky saidaru jako slunce, lemovaná pokrouceným krevelovým ter’angrialem, hledící dolů na Randa, s nemilosrdným úsměvem na rtech. V rukou obracela náramek. Angrial. Pokud Rand neměl vlastní angrial, s tímhle by ho měla být schopná rozdrtit. Buď ho měl, nebo si s ním Lanfear pohrávala. Na tom však nezáleželo. Moirain se ten kroužek vyřezaný z věkem ztmavlé slonoviny vůbec nelíbil. Na první pohled vypadal jako akrobat prohnutý dozadu, držící se za kotníky. Při bližším pohledu se však ukázalo, že má zápěstí a kotníky připoutané k sobě. To se jí nelíbilo, jenže ona ho vynesla z Rhuideanu. Včera vyndala náramek z vaku nejrůznějšího haraburdí a nechala ho ležet u paty dveřního rámu.