Moirain byla štíhlá, malá žena. Pod její váhou se vůz ani nezachvěl, když se vytáhla nahoru. Trhla sebou, když se jí šaty zachytily za třísku a natrhly se, ale Lanfear se neohlédla. Ta žena zvládla každou hrozbu kromě Randa. On byl jedinou částí světa, kterou teď vůbec brala na vědomí.
Moirain potlačila maličkou bublinku naděje – takový přepych si nemohla dovolit – na chvilku se narovnala na oji, pak popadla pravý zdroj a skočila po Lanfear. Zaprodankyně byla varována jen chviličku předtím, dost na to, aby se otočila, než ji Moirain udeřila a sebrala jí náramek. Tváří v tvář se zřítily do dveří ter’angrialu. Bílé světlo vše pohltilo.
53
Mizející slova
V hloubi smršťující se prázdnoty Rand viděl, jak Moirain vyskočila zdánlivě odnikud a popadla Lanfear. Útoky na něho ustaly, když se obě ženy zřítily rámem ter’angrialu v záblesku bílého světla, které však hned nezhaslo. – Světlo vyplnilo lehce pokřivený krevelový obdélník, jako by se snažilo protéci skrz a narazilo na nějakou neviditelnou přehradu. Kolem ter’angrialu poletovaly bílé a modré blesky, které byly stále divočejší. Vzduch drsně praskal.
Rand se vyškrábal na nohy. Bolest zcela nezmizela, ale tlak ano, a přinášel tak příslib, že bolest nakonec odejde rovněž. Nedokázal odtrhnout oči od ter’angrialu. Moirain. Její jméno mu stále viselo v hlavě, klouzalo přes prázdnotu.
Vedle něj se vymrštil Lan, upíraje oči na vůz, a předkláněl se, jako by mu jen pohyb kupředu mohl zabránit v pádu.
Rand se chvíli nezmohl na nic, dokázal jen stát. Usměrnil a chytil strážce prameny vzduchu. „Ne... Nemůžeš nic udělat, Lane. Nemůžeš jít za ní.“
„Já vím,“ řekl Lan beznadějně. Polapen uprostřed kroku se nevzpíral, jen zíral na ter’angrial, který spolkl Moirain. „Světlo mi dej mír, já vím.“
Vůz sám teď chytil plamenem. Rand se snažil oheň udusit, ale jakmile natáhl žár z jednoho zdroje, blesky zapálily jinde. Z dveřního rámu samotného začal stoupat kouř, i když to byl kámen. Bílý pálivý kouř, který se sbíral a houstl pod šedou kopulí. Pouhý jeho závan Randa pálil v chřípí, až se rozkašlal. Kouř tam, kde se ho dotkl, pálil a svědil. Rand spěšně rozvázal tkanivo kupole a rozehnal ji, spíš než by čekal, až se rozplyne, a kolem vozu spletl vysoký komín vzduchu, který se leskl jako sklo, aby odváděl kouř vysoko a pryč. Teprve tehdy pustil Lana. Vůbec by se nedivil, kdyby ten muž následoval Moirain i tak, pokud by se dostal k vozu. Ten byl teď celý v plamenech, krevelový dveřní rám též, roztavil se, jako by byl z vosku, ale pro Lana to nemuselo být podstatné.
„Je pryč. Necítím její přítomnost.“ Ta slova jako by Lanovi vyrvali z hrudi. Obrátil se a bez ohlédnutí se vydal podél řady vozů.
Rand strážce sledoval očima a uviděl Aviendhu, klečela a podpírala Egwain. Propustil saidin a rozběhl se po nábřeží. Tělesná bolest, která předtím byla vzdálená, na něj udeřila plnou silou, ale on běžel, byť neohrabaně. Byl tam také Asmodean, rozhlížel se kolem, jako by čekal, že Lanfear vyskočí zpoza vozu či překocené káry se zrním. A Mat, dřepěl tu s tím svým oštěpem opřeným o rameno a kloboukem ovíval Egwain.
Rand se se sklouznutím zastavil. „Je...?“
„Já nevím,“ řekl Mat nešťastně.
„Ještě dýchá.“ Aviendha mluvila, jako by si nebyla jistá, jak dlouho to bude pokračovat, když se však kolem Randa protlačily Amys a Bair spolu s Melain a Sorileou, Egwain otevřela oči. Moudré si klekly kolem mladších žen, něco si pro sebe mumlaly a prohlížely Egwain.
„Cítím...“ začala Egwain slabě a přestala, aby mohla polknout. Tvář měla bledou, bezkrevnou. „Bolí... to.“ Z oka jí stekla slza.
„Ovšemže to bolí,“ prohlásila Sorilea rázně. „Tohle se ti stane, když se necháš chytit do plánů nějakého muže.“
„Nemůže jít s tebou, Rande al’Thore.“ Sluncovlasá krasavice Melain se otevřeně zlobila, ale na něj se nepodívala. Mohla se zlobit na něj nebo kvůli tomu, co se stalo.
„Budu... zase jako srnka... až si trochu odpočinu,“ zašeptala Egwain.
Bair namočila kousek látky vodou z měchu a položila jej Egwain na čelo. „Budeš v pořádku, až si hodně odpočineš. Bojím se, že dneska v noci na schůzku s Nyneivou a Elain nepůjdeš. Pár dní se k Tel’aran’rhiodu nepřiblížíš, dokud zase nebudeš silná. A nedívej se na mě tak umanutě, holka. Budeme hlídat tvoje sny, abychom to zařídily, jestli to bude nutné, a dáme tě na starost Sorilee, jestli tě třeba jenom napadne, že bys neposlechla.“
„Mě neposlechneš jenom jednou, Aes Sedai nebo ne,“ prohlásila Sorilea, ale s náznakem soucitu, který byl v příkrém rozporu s její zachmuřenou, tuhou tváří. Na Egwain bylo jasně znát zoufalství.
„Aspoň že já jsem v pořádku na to, co se musí udělat,“ řekla Aviendha. Ve skutečnosti nevypadala o moc lépe než Egwain, ale podařilo se jí na Randa vzdorně podívat, očividně čekala námitky. Její vzdor poněkud ochabl, když si uvědomila, že se na ni dívají čtyři moudré. „Jsem,“ zamumlala.
„Ovšem,“ opáčil Rand dutě.
„Jsem,“ trvala na svém. Mluvila k němu, pohledu do očí moudrým se vyhýbala. „Lanfear držela Egwain o chvilku déle než mě. V tom je celý rozdíl mezi námi. Mám k tobě toh, Rande al’Thore. Nemyslím, že bychom přežily o moc déle. Byla silná.“ Pohledem zalétla k hořícímu vozu. Zuřivé plameny z něj udělaly ohořelou hromádku uvnitř skleněného komínu. Krevelový ter’angrial už nebyl vůbec vidět. „Neviděla jsem všechno, co se stalo.“
„Jsou...“ Rand si odkašlal. „Jsou obě pryč. Lanfear je mrtvá. – A Moirain taky.“ Egwain se rozplakala, vzlykala Aviendze v náručí. Aviendha si položila hlavu na Egwainino rameno, jako by jí také bylo do pláče.
„Jsi hlupák, Rande al’Thore,“ řekla Amys vstávajíc. Její překvapivě mladistvý obličej pod šátkem a bílými vlasy byl tvrdý jako kámen. „V tomhle i v mnoha dalších věcech jsi hlupák.“
Odvrátil se od obviňujícího výrazu v jejích očích. Moirain byla mrtvá. Mrtvá, protože on se nedokázal přimět zabít jednu Zaprodankyni. Nevěděl, zda se mu chce plakat nebo bláznivě smát. Kdyby udělal jedno nebo druhé, tak by se nejspíš nedokázal zarazit.
Přístav, který se vyprazdňoval, když stvořil svou kupoli, byl zase plný, i když jenom pár lidí se přiblížilo k místu, kde stála mlžně šedá stěna. Moudré přecházely mezi popálenými, ošetřovaly je, uklidňovaly umírající a pomáhaly bíle oděným gai’šainům a mužům v cadin’sorech. Do Randova vědomí proniklo sténání a křik. Nebyl dost rychlý. Moirain zemřela. Nikdo nemohl vyléčit ani ty nejhůř zraněné. Poněvadž on... Nemohl jsem. Světlo mi pomoz, nemohl jsem!
Další Aielané se zastavovali a dívali se na něj, někteří si teprve teď odhalovali tváře. Pořád neviděl jedinou Děvu. Nebyli tu však jen Aielové. Dobraine, s obnaženou hlavou, na vraníkovi, ani na chvíli neodtrhl oči od Randa, a opodál seděli na svých koních Talmanes, Nalesean a Daerid a pozorovali Mata skoro stejně pozorně jako Randa. Na velkých městských hradbách stáli lidé, byli ve stínu, jak za nimi vycházelo slunce, a další stáli na vlnolamech. Když Rand vzhlédl, dvě postavy se odvrátily, všimly si, že stojí dvacet kroků od sebe, a jako by se stáhly. Rand by se byl vsadil, že to byli Meilan a Maringil.