Lan už byl zpátky u koní za posledním vozem a hladil Aldíb po bílém nose. Byla to Moirainina klisna.
Rand za ním zašel. „Mrzí mě to, Lane. Kdybych byl rychlejší, kdybych...“ Ztěžka vydechl. Nemohl jsem zabít jednu, tak jsem zabil druhou. Světlo mě oslep! Kdyby se to stalo, právě v této chvíli, bylo by mu to jedno.
„Kolo tká.“ Lan zašel za Mandarbem a plně se soustředil na prohlížení hřebcovy podpínky. „Byla voják, svým způsobem válečník stejně jako já. Tohle se za posledních dvacet let mohlo stát dvěstěkrát. Ona to věděla a já taky. Byl to dobrý den na smrt.“ Hlas měl stejně tvrdý jako vždy, ale ty chladné modré oči měl zarudlé.
„Přesto, je mi to líto. Měl jsem...“ Muže nelze utěšit tím, co se mělo udělat, a Randa to hryzalo. „Doufám, že stále ještě můžeš být mým přítelem, Lane, i po tom... Cením si tvých rad – i toho, jak mě učíš šermovat – a já v příštích dnech budu potřebovat obojí.“
„Jsem tvůj přítel, Rande. Ale nemůžu zůstat.“ Lan se vyhoupl do sedla. „Moirain mi udělala něco, co se nestalo za stovky let, ne od časů, když se Aes Sedai ještě spojovaly se strážci, ať už ti chtěli nebo ne. Změnila mé pouto tak, že s její smrtí přešlo na jinou. Já teď musím najít tu druhou ženu a stát se jedním z jejích strážců. Už jím jsem. Slabě ji cítím, někde daleko na západě, a ona cítí mě. Musím jít, Rande. Je to součást toho, co Moirain udělala. Řekla, že mi nedá čas na to, abych ji pomstil a zemřel při tom.“ Sevřel otěže, jako by chtěl zadržet Mandarba, jako by chtěl zadržet sám sebe a nepoužít ostruhy. „Jestliže ještě někdy uvidíš Nyneivu, vyřiď jí...“ Na okamžik se jeho kamenná tvář zbortila v mukách. Jen na okamžik, vzápětí to zase byla žula. Něco si pro sebe zamumlal, ale Rand ho slyšel. „Čistá rána se zahojí rychleji a bolest je nejkratší.“
Nahlas praviclass="underline" „Vyřiď jí, že jsem si našel jinou. Zelené sestry si jsou občas se svými strážci blízké jako jiné ženy se svými manžely. V každém směru. Vyřiď jí, že jsem odešel, abych se stal milencem nějaké zelené sestry, stejně jako jejím mečem. Tyhle věci se stávají. Je to už dávno, co jsme se viděli.“
„Vyřídím jí všechno, co si budeš přát, Lane, ale nevím, jestli mi uvěří.“
Lan se sklonil ze sedla a pevně Randovi stiskl rameno. Rand si vzpomínal, jak ho nazval zpola zkroceným vlkem, jenže vedle jeho očí by vlk vypadal jako pejsek do rukávníku. „Jsme si podobní v mnoha směrech, ty a já. Je v nás temnota. Temnota, bolest, smrt. Vyzařují z nás. Jestli se někdy zamiluješ, Rande, opusť ji a nechej ji, ať si najde jiného. Bude to ten nejlepší dar, jaký jí můžeš dát.“ Narovnal se a zvedl ruku. „Mír provázej tvůj meč. Tai’šar Manetheren.“ Starobylý pozdrav. Pravá krev Manetherenu.
Rand zvedl ruku. „Tai’šar Malkier.“
Lan pobídl Mandarba do slabin a hřebec vyrazil kupředu. Rozehnal Aiely i všechny ostatní, kdo mu stáli v cestě, jako by posledního Malkieřana hodlal donést, kamkoli měl namířeno, plným cvalem.
„Poslední objetí matky tě vítá doma, Lane,“ pronesl Rand a zachvěl se. Tato slova byla v Shienaru i jinde v Hraničních státech součástí pohřebního obřadu.
Stále ho ještě pozorovali, Aielové i lidé na hradbách. Věž se o dnešku dozví, nějakou verzi dnešních událostí, jakmile tam odsud doletí holub. Jestli tu měl Rahvin taky nějaké zvědy – stačil jeden krkavec ve městě, jedna krysa tady u řeky – dneska ho určitě čekat nebude. Elaida si bude myslet, že je oslabený, možná přístupnější, a Rahvin...
Uvědomil si, co dělá, a zamrkal. Přestaň! Aspoň na minutu toho nech a truchli! Nechtěl, aby se na něho všichni takhle dívali. Aielové před ním couvali skoro stejně rychle jako předtím před Mandarbem.
Domek správce přístavu s břidlicovou střechou tvořila jediná kamenná místnost bez oken, lemovaná policemi plnými účetních knih, svitků a papírů, osvětlená dvěma lampami stojícími na hrubém stole pokrytém daňovými pečetěmi a celními razítky. Rand za sebou práskl dveřmi, aby unikl očím pozorovatelů.
Moirain mrtvá, Egwain zraněná a Lan pryč. Vysoká cena, kterou musel zaplatit za Lanfear.
„Truchli, Světlo tě spal!“ zavrčel. „To si zasloužila! Copak vůbec nic necítíš?“ Ale hlavně se cítil otupěle. Tělo ho bolelo, ale pod tím byla smrtelná únava.
Svěsil ramena, nacpal ruce do kapes a nahmátl Moiraininy dopisy. Pomalu je vytáhl. Měl by sis promyslet některé věci, řekla. Dopis pro Toma strčil zpátky a zlomil pečeť na druhém. Stránky byly hustě pokryté Moiraininým elegantním rukopisem.
Tato slova zmizí chvíli poté, co se ti dopis dostane z ruky –ochrana je vyladěná na tebe – tak buď opatrný. To, že čteš tyto řádky, znamená, že události v přístavu se odehrály tak, jak jsem doufala...
Přestal, jen chvíli civěl, pak rychle četl dál.
Od prvního dne, co jsem vstoupila do Rhuideanu, vím – nemusíš vědět jak, některá tajemství patří jiným, a já je nezradím – že v Cairhienu nadejde den, kdy přijde zpráva o Morgase. Nevěděla jsem, jaká ta zpráva bude – pokud to, co jsme slyšeli, je pravda, tak Světlo buď milostivo její duši, byla umíněná a svéhlavá, občas vzteklá jako lvice, ale přes to všechno spravedlivá, dobrá a velkodušná královna – ale jakákoliv tato zpráva povede druhého dne do přístavu. Byly tu tři cesty, vedoucí z přístavu, ale čteš-li tato slova, tak jsem pryč a Lanfear také...
Rand sevřel stránky pevněji. Věděla to. Věděla, a přesto ho sem přivedla. Spěšně uhladil pomačkaný papír.
Druhé dvě cesty jsou mnohem horší. Na jedné tě Lanfear zabila. Na druhé tě odnesla, a když jsme tě znovu uviděli, říkal sis Luis Therin Telamon a byl jsi jejím oddaným milencem.
Doufám, že Egwain a Aviendha přežily nezraněný. Víš, já nevím, co se stane ve světě poté, až snad na jednu maličkost, která tě nemusí zajímat.
Nemohu ti to říci a ze stejného důvodu to nemohu říci Lanovi. Vzhledem k možnostem, jsem si nemohla být jistá, co si vybereš. Muži ve Dvouříčí si, zdá se, v sobě podrželi hodně z Manetherenu, což jsou povahové rysy, které sdílejí s muži z Hraničních států. Říká se, že Hraničář se raději nechá bodnout dýkou, aby uchránil zranění ženu, a bude to považovat za dobrý obchod. Neodvážila jsem se riskovat, že oceníš můj život nad svůj vlastní, že si budeš jistý, že se ti nějak podaří oklamat osud. Bojím se, že to není riziko, ale hloupá jistota, jak se dnes jistě ukázalo...
„Moje volba, Moirain,“ zamumlal. „Bylo to na mně.“
Pár posledních poznámek.
Jestli Lan ještě neodjel, řekni mu, že to, co jsem mu udělala, jsem udělala pro něj. Jednoho dne to pochopí, a já doufám, že mi za to poděkuje.
Žádné ženě, která je nyní Aes Sedai, plně nevěř. Nemluvím prostě o černých adžah, i když na ty si musíš neustále dávat pozor. Před Verin se měj stejně na pozoru, jako se máš před Alviarin. Nutily jsme svět tancovat, jak jsme pískaly, tři tisíce let. Takový zvyk se těžko mění, jak jsem zjistila, když jsem tancovala podle tvé písně. Ty musíš tančit volný, a dokonce i moje sestry se mohou s těmi nejlepšími úmysly pokoušet vést tvé kroky, jako jsem to kdysi dělala já.
Prosím, předej Tomu Merrilinovi jeho dopis v pořádku, až ho zase potkáš. Jedná se o takovou maličkost, kterou jsem mu kdysi řekla a kterou mu musím, pro klid jeho duše, objasnit.
Nakonec, dávej si také pozor na mistra Jasina Nataela. Sice nemohu zcela souhlasit, ale chápu. Snad to byl jediný způsob. Přesto si na něj dávej pozor. Je to ten stejný muž teď, jako vždy býval. Nikdy na to nezapomínej.