Kéž tě Světlo ozařuje a ochraňuje. Povedeš si dobře.
Podepsána byla prostě „Moirain". Jméno svého rodu skoro nikdy nepoužívala.
Předposlední odstavec si Rand znovu pozorně přečetl. Odněkud věděla, kdo je Asmodean. – Muselo to být ono. Věděla, že přímo před ní je jeden ze Zaprodanců, a ani nemrkla. Musela také vědět proč, jestli to četl správně. Byl by si myslel, že v dopise, který se ztratí, jakmile ho odloží, to napíše rovnou a řekne, co má na mysli. Nejen ohledně Asmodeana. Také ohledně toho, jak v Rhuideanu zjistila to, co zjistila – mělo to něco společného s moudrými, pokud hádal dobře, a měl asi stejnou šanci zjistit víc z dopisu jako od nich samotných – ohledně Aes Sedai – měla nějaký zvláštní důvod, proč se zmiňovala o Verin? A proč Alviarin místo Elaidy? – a dokonce ohledně Toma a Lana. Z nějakého důvodu si myslel, že pro Lana žádný dopis nezanechala. Strážce nebyl jediný, kdo věřil na čisté rány. Málem vytáhl Tomův dopis a otevřel ho, ale mohla do něj nalíčit ochranu, stejně jako to udělala s jeho dopisem. Aes Sedai a Cairhieňanka až do samého konce se halila tajemstvím a manipulovala s lidmi. Do samého konce.
Tomuhle se snažil vyhnout vším tím blábolením o tom, jak si ona pro sebe nechává tajemství. Ona věděla, co se stane, a přišla stejně udatně jako kterýkoliv Aiel. Přišla si pro smrt vědouc, že na ni čeká. Zemřela, protože on se nedokázal přimět zabít Lanfear. Oči mu padly na poslední slova.
...Povedeš si dobře.
Zařízla se do něj jako chladné ostří.
„Proč pláčeš sám, Rande al’Thore? Slyšela jsem, že někteří mokřiňani si myslí, že je hanba, aby je někdo viděl plakat.“
Rand se zamračil na Sulin stojící ve dveřích. Byla plně vystrojená, luk v pouzdře měla na zádech, toulec u pasu, kulatý kožený puklíř a tři oštěpy v ruce. „Já ne...“ Tváře měl vlhké. Otřel si je. „Je tady horko. Potím se jako... Co chceš? Myslel jsem, že jste se mě všechny rozhodly opustit a vrátit se zpátky do Trojí země.“
„To my jsme neopustily tebe, Rande al’Thore.“ Zavřela za sebou dveře, sedla si na podlahu a odložila puklíř a dva oštěpy na zem. „To ty jsi opustil nás.“ Jediným pohybem zapřela nohu o poslední oštěp a přelomila ho.
„Co to děláš?“ Sulin odhodila úlomky stranou a zvedla další oštěp. „Řekl jsem, co to děláš?“ Bělovlasá Děva možná mohla přimět i Lana zaváhat, ale Rand se sklonil a chytil oštěp mezi jejíma rukama. Její noha v měkké botě se mu opřela o klouby. A nijak lehce.
„To nás nastrkáš do sukní, přinutíš nás vdát se a starat se o krb? Nebo máme ležet u tvého ohně a olíznout ti ruku, když nám dáš kousek masa?“ Svaly se jí napjaly a oštěp se zlomil, až se mu do ruky zapíchly třísky.
S kletbou ruku prudce strhl a setřásl kapičky krve. „Nic takového nechci. Myslel jsem, že to chápete.“ Zvedla poslední oštěp, opřela o něj nohu, a on usměrnil a ovinul ji vzduchem, takže ji zadržel, jak byla. Jen na něj beze slova zírala. „Ať shořím, nic jste neřekly! Tak jsem držel v bitvě o Cairhien Děvy stranou. Ten den nebojovali všichni. A vy jste nikdy nic neřekly.“
Sulin se nevěřícně rozšířily oči. „Ty že jsi nám bránil v tanci oštěpů? To my jsme držely stranou tance tebe. Byl jsi jako holka čerstvě sezdaná s oštěpem, připravený vyrazit a zabít Couladina, a vůbec jsi nemyslel na oštěp, který bys mohl dostat do zad. Ty jsi Car’a’carn. Nemáš právo riskovat.“ Její hlas zněl náhle bezvýrazně. „Teď jdeš bojovat se Zaprodancem. Tajemství je dobře střežené, ale já slyšela dost od těch, co vedou ostatní společenstva.“
„A chceš mi zabránit i v tomhle boji?“ zeptal se tiše.
„Nebuď hlupák, Rande al’Thore. Kdokoliv mohl tančit s oštěpy s Couladinem. Abys v tom riskoval ty, to bylo myšlení dítěte. Ale nikdo z nás se nemůže postavit Duši Stínu, jen ty.“
„Tak proč...?“ Zarazil se. Už znal odpověď. Po tom krvavém dni proti Couladinovi sám sebe přesvědčil, že jim to nebude vadit. – Chtěl věřit, že nebude.
„Ti, kteří půjdou s tebou, byli vybráni." – Ta slova zněla, jako kdyby po něm házela kameny. „Muži z každého společenstva. Muži. Nejsou tu žádné Děvy, Rande al’Thore. Far Dareis Mai nesou tvou čest a tys nám naši sebral.“
Rand se zhluboka nadechl a zoufale pátral po slovech. „Já... se nerad dívám, jak umírá žena. Nenávidím to, Sulin. Stahuje se mi z toho žaludek. Nedokážu zabít ženu, i kdyby na tom závisel můj život.“ Stránky Moirainina dopisu mu zašustily v ruce. Mrtvá, protože nedokázal zabít Lanfear. Ne vždycky na tom závisel jen jeho život. „Sulin, radši bych šel proti Rahvinovi sám, než viděl jednu z vás umírat.“
„To je hloupost. Každý potřebuje někoho, aby mu hlídal záda. Takže je to Rahvin. Dokonce i Roidan z Hromových chodců a Turol z Kamenných psů si tohle nechali pro sebe.“ Pohlédla na svou zvednutou nohu, drženou na oštěpu stejnými prameny, které jí držely paže. „Pusť mě a promluvíme si.“
Po chvilce zaváhání rozvinul tkanivo. Byl napjatý, připravený ji v případě potřeby zase chytit, ale ona jen zkřížila nohy a pohazovala si oštěpem v dlaních. „Občas zapomenu, že jsi byl vychovaný mimo naši krev, Rande al’Thore. Poslouchej mě. Já jsem, co jsem. Tohle jsem já.“ Zvedla oštěp.
„Sulin –“
„Poslouchej, Rande al’Thore. Já jsem oštěp. Když se mezi mě a oštěp dostane milenec, vyberu si oštěp. Některé Děvy se rozhodnou jinak. Některé se rozhodnou, že už běhaly s oštěpy dost dlouho a že chtějí manžela a dítě. Já nikdy nic jiného nechtěla. Žádný náčelník by mě neváhal poslat i do nejprudšího tance. Kdybych tam zemřela, moje první sestry by mě oplakaly, ale neplakaly by o nic víc, než když padl náš první bratr. Zabiják stromů, který by mě ve spánku bodl do srdce, by mi prokázal větší čest než ty. Rozumíš tomu už?“
„Rozumím, ale...“ Rozuměl. Nechtěla, aby ji bral jinak než takovou, jaká byla. Musel udělat jediné, být ochoten se dívat, jak umírá. „Co se stane, jestli zlomíš ten poslední oštěp?“
„Když nebudu mít žádnou čest v tomto životě, tak snad v jiném.“ Řekla to, jako by to prostě bylo jen další vysvětlení. Chvíli mu trvalo, než pochopil. Musel udělat jediné, být ochoten se dívat, jak umírá.
„Ty mi nedáváš moc na vybranou, viď?“ O nic víc než Moirain.
„Vždycky máš na vybranou, Rande al’Thore. Máš volbu a já taky. Ji’e’toh nic jiného nedovoluje.“
Chtěl na ni zavrčet, proklít ji’e’toh a každého, kdo se jím řídil. „Vyber své Děvy, Sulin. Nevím, kolik jich můžu vzít, ale Far Dareis Mai budou mít tolik, kolik ostatní společenstva.“
Prošel kolem ní i s tím, jak se náhle usmála. Ne úlevou. Potěšením. Potěšením z toho, že dostane příležitost zemřít. Měl ji nechat zabalenou v saidínu, nechat ji tu, aby to s ní nějak vyřešil, až se vrátí z Caemlynu. Prudce otevřel dveře, vyšel ven na nábřeží – a zastavil se.
Enaila stála v čele zástupu Děv, kdy každá měla v rukou tři oštěpy, zástupu vedoucího ode dveří správcova domku a mizejícího v nejbližší městské bráně. Někteří Aielové na nábřeží je zvědavě sledovali, ale bylo to zřejmě něco mezi Far Dareis Mai a Car’a’carnem, a žádnému jinému společenstvu do toho nic nebylo. Amys a ostatní tři či čtyři moudré, které kdysi byly Děvami, se dívaly s větším zájmem. Kromě Aielů většina odešla, jen pár mužů nervózně narovnávalo převrácené káry s obilím a snažilo se dívat jinam. Enaila popošla k Randovi, potom se zastavila a usmála se, když ven vyšla Sulin. Ne úlevou. Potěšením. Potěšené úsměvy se rozběhly dlouhou řadou Děv. Moudré se taky usmály a Amys důrazně kývla, jako by se Rand konečně přestal chovat jako blbec.