„Myslel jsem, že tam půjdou jedna po druhý a hubičkama tě vytáhnou z tvý bídy,“ utrousil Mat.
Rand se na něj zamračil. Mat tam stál, opíral se o oštěp a křenil se, klobouk se širokou krempou měl posunutý do týla. „Jak můžeš být tak veselý?“ Ve vzduchu se neustále vznášel silný pach spáleniny a ozývalo se sténání popálených mužů a žen, které ošetřovaly moudré.
„Protože jsem naživu,“ prskl Mat. „Co chceš, abych dělal, brečel?“ Znepokojeně pokrčil rameny. „Amys říkala, že Egwain bude za pár dní vážně v pořádku.“ Nedíval se kolem sebe, ale spíš jako by nechtěl vidět, co už viděl. „Ať shořím, jestli máme udělat tu věc, tak se do toho dejme. Dovie’andi se tovya sagain.“
„Cože?“
„Řekl jsem, je čas hodit kostky. Copak ti Sulin zacpala uši?“
„Je čas hodit kostky,“ souhlasil Rand. Plameny uvnitř skleněného komínu spleteného ze vzduchu pohasly, ale bílý kouř stále ještě stoupal, jako by plameny pořád pohlcovaly ter’angrial. Moirain. Měl... Co se stalo, stalo se. Děvy se tlačily kolem Sulin, bylo jich tu tolik, kolik se jich jen na nábřeží vešlo. Co se stalo, stalo se, a on s tím bude muset žít. Smrt bude pro něj vysvobozením z toho, s čím musel žít. „Dejme se do toho.“
54
Do Caemlynu
Pět set Děv za Sulin doprovodilo Randa zpátky do královského paláce, kde čekal na velkém nádvoří za přední bránou Bael s Hromovými chodci, Černýma očima a Hledači vody a muži z každého dalšího společenstva. Bylo jich plné nádvoří a tlačili se i v paláci za všemi dveřmi, až do nejmenších chodbiček pro služebnictvo. Někteří vyhlíželi z oken v nižších poschodích a čekali, až na ně přijde řada vyjít ven. Okolní kamenné balkony byly prázdné. Na celém nádvoří čekal jen jediný muž, který nebyl Aiel. Tairenové i Cairhieňané – zvláště Cairhieňané – se drželi poněkud stranou, když se Aielové sešli. Výjimka stála nad Baelem na širokém šedém schodišti vedoucím do paláce. Pevin, s karmínovou korouhví visící splihle na své žerdi, a nedával najevo větší vzrušení z toho, že je obklopen Aiely, než dával normálně.
Aviendha, v sedle za Randem, se ho pevně držela, prsa mu tiskla na záda až do chvíle, kdy sesedl. Ještě v přístavu došlo k nějaké výměně názorů mezi ní a některými moudrými, o níž usoudil, že ji neměl vyslechnout.
„Jdi se Světlem, “ řekla Amys a dotkla se Aviendžina obličeje. „A dobře ho hlídej. Víš, kolik toho na něm závisí. “
„Dost toho závisí na vás obou,“ řekla Aviendze Bair zhruba ve chvíli, kdy Melain podrážděně vyprskla: „Bylo by to snazší, kdybys už uspěla.“
Sorilea si odfrkla. „Za mých dnů dokonce i Děvy dobře věděly, jak zvládnout muže.“
„Byla úspěšnější, než víte,“ řekla jim Amys. Aviendha zavrtěla hlavou. Když zvedla ruku, aby druhou ženu zarazila, sklouzl jí po paži slonovinový náramek s trnitými růžičkami, ale Amys prostě pokračovala přes její zpola vyslovené námitky. „Čekala jsem, že nám to řekne sama, ale protože ne –“ Tehdy si ho všimla, jak tam stojí opodál s Jeade’enovými otěžemi v ruce, a náhle se odmlčela. Aviendha se otočila, aby viděla, nač Amys civí. Když jí padly oči na něj, zrudla až ke kořínkům vlasů a pak zbledla tak prudce, že dokonce i její opálené líce vypadaly bledé. Čtyři moudré na něj upřely bezvýrazné, nečitelné pohledy.
Došli k němu Asmodean a Mat, vedoucí své koně. „Copak se ženský učej tenhle pohled už v kolíbce?“ zamumlal Mat. „To je učej jejich matky? Řekl bych, že mocnej Car’a’carn dostane pořádně za uši, jestli tady bude okounět ještě dýl.“
Rand potřásl hlavou a natáhl ruce před sebe, když Aviendha přehodila nohu přes sedlo, aby seskočila na zem, a sundal ji z grošáka dolů. Chvíli ji držel v pase a díval se do jejích čistých modrozelených očí. Ona neodvrátila zrak a její výraz se ani v nejmenším nezměnil, ale stisk jejích rukou na jeho předloktích zesílil. Jakého úspěchu to měla dosáhnout? Myslel si, že ji moudré poslaly, aby ho špehovala, ale pokud někdy položila otázku ohledně věcí, které před moudrými zamlčel, bylo to v otevřeném hněvu, že před nimi má tajnosti. Nikdy ne mazaně, nikdy se z něj nesnažila nějaké tajemství vytáhnout lstí. Palicí možná, ale lstí nikdy. Zvážil možnost, že byla jako jedna z Colavaeřiných mladých žen, ale jenom tak krátce, kolik trvalo, než si tu myšlenku na okamžik uvědomil. Aviendha by se takhle nikdy nenechala využít. Kromě toho, i kdyby to udělala, copak by mu dala jednou okusit svého těla a potom mu odpírala byť jen polibek, nemluvě o tom, že ji musel honit přes půlku světa? To nebyl ten správný přístup. A to, že se chovala ledabyle, když se kolem něj producírovala nahá, aielské zvyky prostě byly jiné. A jestli ji jeho neklid, který přitom dával najevo, uspokojoval, tak nejspíš proto, že to považovala za ohromný žert. Tak v čem že to měla uspět? Intriky všude kolem něj. Copak všichni kují pikle? Viděl v jejích očích svou tvář. Kdo jí dal ten stříbrný náhrdelník?
„Já se muchluju rád jako každej chlap,“ ozval se Mat, „ale nemyslíte, že se teď kouká kapku moc lidí?"
Rand Aviendhu pustil a couvl, ale ona byla stejně rychlá. Sklonila hlavu a začala si upravovat suknice, mumlajíc si pro sebe, jak je jízda vždycky pomačká, on si však stejně všiml, jak jí znachověly líce. No, nechtěl ji uvést do rozpaků.
Zamračil se na nádvoří kolem sebe a zavrčeclass="underline" „Říkal jsem ti, že nevím, kolik jich dokážu vzít s sebou, Baele.“ S Děvami proudícími bránou na šikmou plošinu nebylo na nádvoří skoro k hnutí. Pět set z každého společenstva představovalo šest tisíc Aielů. Chodby musely praskat ve švech.
Vysokánský aielský náčelník pokrčil rameny. Jako všichni ostatní Aielové tady, i on měl kolem hlavy omotanou šufu a byl připraven se zahalit. Žádná karmínová páska kolem hlavy, přestože se zdálo, že aspoň polovina ostatních má na čele černobílý kotouč. „Každý oštěp, který může, tě bude následovat. Přijdou dvě Aes Sedai brzy?“
„Ne.“ Bylo dobře, že Aviendha dodržela svůj slib a nenechala ho na sebe sáhnout znovu. Lanfear se pokoušela zabít ji i Egwain proto, že nevěděla, která z nich je Aviendha. Jak to Kadere zjistil, aby jí to mohl prozradit? Na tom nezáleželo. Lan měl pravdu. Ženy, které se k němu dostaly příliš blízko, nacházely jen bolest – nebo smrt. „Ony nepřijdou.“
„Povídá se o... potížích... u řeky.“
„Velké vítězství, Baele,“ odvětil Rand unaveně. „A bylo získáno hodně cti.“ Ale ne mnou. Kolem Baela prošel Pevin a s praporem se postavil vedle Randa, úzký zjizvený obličej měl přitom naprosto bez výrazu. „Copak o tom už ví celý palác?“ zeptal se Rand.
„Já jsem slyšel,“ pravil Pevin. Pohyboval čelistí a přežvykoval další slova. Rand mu našel náhradu za záplatovaný vesnický kabátec, dobré červené sukno, a on si na něj nechal vyšít draky, dva se mu šplhali po hrudi. „Že jsi odešel. Někam.“ To zřejmě jeho slovní zásobu vyčerpalo.