Rand kývl. Řeči v paláci rostly jako houby po dešti. Hlavně aby to Rahvin nezjistil. Přelétl pohledem taškové střechy a vrcholky věží. Žádní krkavci. Už nějakou dobu žádného krkavce neviděl, i když slyšel, že jiní nějaké zabili. Třeba se mu teď vyhýbají. „Připravte se.“ Vplul do prázdnoty bez citů a uchopil saidín.
Průchod se otevřel u paty schodiště, zprvu jasná čára, která jako by se otočila a otevřela do hranaté díry do černoty čtyři kroky široké. Aielové ani nevzdechli. Ti vzadu ho viděli jako skrze kouřové sklo, tmavou skvrnu ve vzduchu, ale kdyby se k němu snažili dostat, stejně dobře by se byli mohli snažit projít jednou z palácových stěn. Z boku bude průchod neviditelný, jen ti, co budou dost blízko, uvidí něco, co připomíná dlouhý jemný vlas, pevně natažený.
Čtyři kroky bylo nejvíc, co Rand zvládl. Asmodean tvrdil, že pro muže samotného existují hranice. Zřejmě tu vždycky byly nějaké hranice. Na množství saidínu, který natáhnete, přitom nezáleží. Jediná síla měla s průchody vlastně jen máloco do činění, jen s jejich vytvářením. Za nimi bylo něco jiného. Sen snu, tak to Asmodean nazýval.
Rand prošel skrz a došlápl na něco, co vypadalo jako dlažební kámen zvednutý z nádvoří, jenže šedý hranatý čtverec visel uprostřed naprosté černoty působící dojmem, že všemi směry leží nicota. Nic, navěky. Nebylo to jako noc. Rand sám sebe i kámen viděl úplně jasně. Ale všechno ostatní, všude jinde byla jen čerň.
Nastal čas zjistit, jak velkou dokáže plošinu vytvořit. S tím pomyšlením se z ničeho nic přidaly další kameny tak, že vytvořily kopii nádvoří do posledního coulu. Rand si jej představil ještě větší. Teď se další kameny rychle přidávaly, kam až dohlédl. Překvapeně si uvědomil, že se mu boty začínají propadat do kamene. Ten sice vypadal pořád stejně, ale povoloval pomalu jako bláto a zvedal se mu kolem bot. Rand spěšně všechno stáhl do čtverce velkého jako ten venku – tolik zůstalo pevné – a pak začal přidávat po jedné vnější řadě naráz. Netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, že plošinu nedokáže udělat o moc větší než při svém prvním pokusu. Kámen pořád vypadal správně, nepropadával se mu pod nohama, ale další přidaná řada už působila... nehmotně, jako tenká skořápka, která by mohla při špatném kroku prasknout. Bylo to proto, že takhle velká ta věc byla v jeho mysli? Anebo proto, že ji hned na začátku nevymyslel větší? Všichni si děláme vlastní hranice... Ta myšlenka se překvapivě vynořila odnikud. ...a posouváme je dál, než kam máme právo.
Rand cítil, jak se chvěje. V prázdnotě mu to připadalo, jako by se chvěl někdo jiný. Bylo dobře, že se mu připomnělo, že Luis Therin je stále uvnitř něj. Bude si muset dávat pozor, aby během střetu s Rahvinem neupadl do boje o vlastní já. Nebýt toho, mohl by... Ne. Co se stalo na nábřeží, stalo se. Nebude si to ohřívat ke snídani.
Zmenšil plošinu o jeden vnitřní kruh hranatých kamenů a otočil se. Bael čekal venku za něčím, co vypadalo jako obrovské hranaté dveře do denního světla se schody za nimi. Pevin po jeho boku nevypadal z toho, co viděl, o nic vzrušeněji než aielský náčelník, což znamenalo, že vůbec. Pevin tu korouhev ponese všude tam, kam půjde Rand, třeba do Jámy smrti, a ani nemrkne. Mat si posunul klobouk do týla, aby se mohl poškrábat na hlavě. Potom si klobouk strhl zpátky do čela a zamumlal si něco o kostkách v hlavě.
„Působivé,“ prohodil tiše Asmodean. „Docela působivé.“
„Lichoť mu někdy jindy, harfeníku,“ vyjela na něj Aviendha.
Byla první, kdo prošel skrz, a dívala se na Randa, ne kam šlape. Došla až k němu, aniž se byť jen na chvíli podívala jinam než na jeho tvář. Když však k němu došla, prudce očima uhnula, upravila si loktuši kolem loktů a rozhlížela se po temnotě. Ženy byly občas mnohem podivnější než cokoliv, co Stvořitel vytvořil.
Bael a Pevin jí šli v patách, pak Asmodean, jenž jednou rukou svíral řemen od pouzdra s harfou na prsou a druhou tiskl jílec meče tak silně, až měl bílé klouby. A pak šel Mat, sice se naparoval, přesto však maličko váhal a bručel, jako by se sám se sebou hádal. Ve starém jazyce. Sulin si pro sebe vyhradila tu čest být první, ale brzy ji následoval široký zástup. Nepřicházely pouze Děvy oštěpu, ale i Tain Shari, Pravé krve, a Far Aldazar Din, Orlí bratři. Rudé štíty a Běžci úsvitu, Kamenní psi a Nože v rukou, zástupci každého společenstva se tlačili dovnitř.
Jak se počet lidí zvyšoval, Rand přešel na protější stranu plošiny, tu nejdál od průchodu. Nebylo vlastně nutné se dívat, kam míří, ale on to chtěl. Popravdě řečeno mohl zůstat i na druhém konci nebo jít na stranu. Směr tu byl zcela proměnlivý. Ať se nakonec rozhodne vyrazit kterýmkoliv směrem, provede-li celou věc správně, dostane se stejně do Caemlynu. A do nekonečné černi nicoty, pokud to poplete.
Kromě Baela a Sulin – a Aviendhy, samozřejmě – Aielové udržovali od něj, Mata, Asmodeana a Pevina jistou vzdálenost. „Držte se zpátky od kraje,“ řekl Rand. Aielové nejblíž k němu couvli o celého půl lokte. Přes les hlav zahalených v šufách Rand nic neviděl. „Je tu plno?“ zavolal. Ta věc by měla udržet tak polovinu z těch, co chtěli jít s sebou, ale ne o moc víc. „Je tu plno?“
„Ano,“ křikla nakonec v odpověď nějaká žena váhavě – měl dojem, že to byla Lamelle – ale v průchodu se pořád ještě tlačili lidé, Aielové, kteří si byli jistí, že ještě pro jednoho dalšího se místo najít musí.
„Dost!“ zařval Rand. „To stačí! Ustupte od průchodu! Všichni od něj ustupte dál!“ Nechtěl, aby se někomu živému stalo to, co tomu seanchanskému oštěpu.
Malá odmlka a potom: „Je volný.“ Byla to Lamelle. Rand by byl ochoten vsadit poslední groš, že Enaila a Somara jsou tam vzadu taky.
Průchod jako by se stočil na bok a ztenčoval se, dokud v posledním záblesku světla nezmizel docela.
„Krev a popel!“ zamručel Mat a znechuceně se opřel o svůj oštěp. „Tohle je horší než ty proklatý Cesty!“ Čímž si vysloužil polekaný pohled od Asmodeana a zvažující od Baela. Mat si toho nevšímal. Byl cele zaujat mračením se do černoty.
Nebyl tu cítit žádný pohyb ani závan vzduchu, který by rozevlál praporec v Pevinově ruce. Klidně mohli stát na místě. Jenže Rand věděl, že tomu tak není. Skoro cítil, jak se k nim jejich cíl blíží.
„Jestli se k němu moc přiblížíš, vycítí to.“ Asmodean si olízl rty a vyhýbal se pohledu na kohokoliv jiného. „Aspoň tak jsem to slyšel.“
„Já vím, kam jdu,“ řekl Rand. Ne moc blízko. Ale ne moc daleko. Dobře si to místo pamatoval.
Žádný pohyb. Nekonečná čerň a oni v ní visí. Nehybní. Minulo snad půl hodiny.
Lehký pohyb mezi Aiely.
„Co se děje?“ zeptal se Rand.
Plošinou se šířilo mumlání. „Někdo spadl,“ řekl rozložitý muž opodál. Rand ho poznal. Meciar. Byl Cor Darei, Noční oštěp. Měl červenou pásku na čele.
„Ne někdo z...“ začal Rand a pak si všiml, že se na něj bezvýrazně dívá Sulin.
Otočil se a zahleděl se do tmy. Hněv byl skvrnou lnoucí k prázdnotě bez pocitů. Tak jemu mělo být lhostejné, spadla-li některáz Děv, co? Nebylo. Věčný pád nekonečnou černí. Přijde člověk o rozum dřív, než ho potká smrt z hladu, žízně či strachu? Při tom pádu musel dokonce i Aiel poznat strach dost silný, aby zastavil srdce. Skoro v to doufal. Muselo to být milosrdnější než druhá možnost.