Ať shořím, co se stalo se vší tou tvrdostí, na kterou jsem byl tak pyšný? Děva nebo Kamenný pes, oštěp je oštěp. Jenže myslet si to ještě neznamenalo, že tomu tak bude. Já budu tvrdý! Nechá Děvy tančit s oštěpy, kde budou chtít. Nechá. A věděl, že si zjistí jméno jedné každé, která zemře, a že každé jméno bude dalším nožem vraženým do jeho duše. Budu tvrdý. Světlo mi pomoz, budu. Světlo mi pomoz.
Zdánlivě bez pohybu, visící v černotě.
Plošina se zastavila. Těžko se vysvětlovalo, jak to věděl, když poznal, že se předtím pohybuje, ale věděl to.
Usměrnil a průchod se otevřel stejně jako ten na nádvoří v Cairhienu. Postavení slunce se téměř nezměnilo, ale tady svítilo dopolední světlo na dlážděnou ulici a zvedající se svah s hnědými skvrnami uschlé trávy a lučního kvítí, svah zakončený kamennou zdí dva sáhy i víc vysokou, jejíž kameny byly tak drsné, až vypadaly jako přirozené. Nad hradbou viděl zlaté kupole andorského královského paláce a několik světlých vížek, na jejichž vrcholcích v lehkém vánku povlávali stříbrní lvi. Na druhé straně té zdi byla zahrada, kde poprvé potkal Elain.
Zvenčí po prázdnotě přejely obviňující modré oči, mihla se tu též vzpomínka na hubičky uloupené v Tearu, vzpomínka na dopis, v němž mu k nohám položila své srdce a duši, na zprávy od Egwain, ujišťující jej o její lásce. Co řekne, jestliže se někdy dozví o Aviendze, o té společné noci ve sněhové chýši? Vzpomínka na další dopis, ledově ho odmítající, královna odsuzující pasáčka vepřů k vnější temnotě. Nezáleželo na tom. Lan měl pravdu. Ale on sám chtěl... Co? Koho? Modré oči a zelené a tmavohnědé. Elain, která ho možná milovala a možná se nemohla rozhodnout? Aviendhu, která ho popichovala a předváděla mu něco, čeho mu nedovolila se dotknout? Min, která se mu jen vysmívala a považovala ho za natvrdlého hlupáka? To všechno přelétlo po okraji prázdnoty. Snažil se toho nevšímat, nevšímat si trýznivých vzpomínek na jinou modrookou ženu, ležící mrtvou na chodbě paláce, tak dávno.
Musel tam stát, zatímco se Aielové vyřítili ven za Baelem, halili si tváře a rozestupovali se do stran. To jeho přítomnost udržovala plošinu. Ta zmizí, jakmile projde průchodem. Aviendha čekala skoro stejně klidně jako Pevin, i když občas pootočila hlavu a zlehka se zamračila tím či oním směrem na ulici. Asmodean přejížděl rukou po meči a dýchal příliš rychle. Randa napadlo, jestli ho vůbec umí použít. Ne že by musel. Mat se díval nahoru na zeď jako na neblahou připomínku. On tudy také kdysi vstoupil do paláce.
Kolem prošel poslední zahalený Aiel a Rand kývl ostatním, aby vyšli, načež je následoval. Průchod zmizel a on se ocitl uprostřed zástupu ostražitých Děv. Aielové pospíchali dolů zakřivenou ulicí – sledovala linii kopce a jako všechny ulice Vnitřního Města splývala s krajinou – a mizeli za oblými rohy, jak spěchali zajistit každého, kdo by mohl spustit poplach. Další šplhali do svahu a někteří již dokonce zlézali hradbu, přičemž používali malé vypoukliny a hřebínky jako chyty pro ruce a stupy pro nohy.
Náhle Rand vytřeštil oči. – Po jeho levici se ulice zatáčela dolů a za ohybem mizela z dohledu, takže z vyvýšeného místa byl zcela volný výhled přes dlaždicemi pokryté věže, třpytící se v ranním sluníčku stovkami měnících se barev, přes taškové střechy až do jednoho z mnoha parků Vnitřního Města, s jeho bílými chodníčky a památníky, tvořícími z tohoto úhlu pohledu lví hlavu. Po jeho pravici se ulice trochu zvedala, než zahnula za ohyb, a nad střechami se leskly další věže zakončené fiálami či kupolemi nejrůznějších tvarů. Ulici zaplnili Aielové a rychle se rozběhli do bočních ulic, které se odvíjely od paláce. Aielové, jinak tu nebyla živá duše. Slunce už bylo dost vysoko, aby v ulicích chodili lidé za svými záležitostmi, dokonce i takhle blízko paláce.
Jako v noční můře se zeď nahoře na několika místech vyvalila a Aielové a kameny sráželi ty bojovníky, kteří stále ještě lezli nahoru. Než se poskakující a klouzající kusy zdiva dostaly až na ulici, objevili se v mezerách trolloci, odhodili beranidla zvíci kmenů stromů, která použili ke zboření zdi, a tasili kosiny – a objevovali se další, se sekerami s trny a oštěpy s ozuby, mohutné postavy v černých osnířích s hroty na ramenou a loktech, obrovské skorolidské tváře s čenichy a tlamami, zobáky a rohy a peřím, a hnali se ze svahu spolu s bezokými myrddraaly, kteří byli v jejich středu jako půlnoční hadi. Po celé ulici se ze dveří domů hrnuli a z oken skákali vyjící trolloci a mlčící myrddraalové. Z bezmračné oblohy sjel blesk.
Rand spletl oheň a vzduch, aby čelil ohni a vzduchu, pomalu se šířící štít závodil s deštěm blesků. Příliš pomalu. Jedna střela zasáhla štít přímo nad jeho hlavou a roztříštila se v oslepivé záři, ale jinde se další dostaly až na zem. Randovi se zježily vlasy, jak se zdálo, že do něj buší samotný vzduch. Málem ztratil tkanivo, málem ztratil samotnou prázdnotu, spletl však prameny, i když je neviděl, jak byl ještě oslepený bleskem, a rozšířil štít proti bleskům z nebes, které alespoň cítil, jak do něj buší. Bušily do štítu, aby se dostaly k němu, ale to se mohlo změnit. Natáhl saidín přes angrial v kapse a setkal štít tak velký, že podle něho musel určitě sahat přes polovinu Vnitřního Města, a pak ho zavázal. Když se zvedal na nohy, začal se mu vracet zrak, zprvu to však bolelo a v očích měl slzy. Musel si pospíšit. Rahvin věděl, že je tady. Musel...
Kupodivu však zřejmě uběhla jen malá chvilka. Rahvinovi nezáleželo na tom, kolik vlastních bojovníků zasáhne. Ohromení trolloci a myrddraalové na svahu padali pod ranami oštěpů v rukou Děv, z nichž mnohé také nebyly nejjistější v kolenou. Některé Děvy, ty nejblíž Randa, se teprve teď zvedaly ze země, kam je to odhodilo, a Pevin stál rozkročený a zpříma se držel jen s pomocí žerdi rudého praporce. Zjizvenou tvář měl stále bezvýraznou jako břidlicovou tabulku. Z mezer ve zdi nahoře se vyhrnuli další trolloci a ulice na všech stranách zaplnil hluk bitvy, ale co se Randa týkalo, vše se klidně mohlo odehrávat v jiné zemi.
V té první salvě bylo více střel a ne všechny mířily na něj. Dobrých tucet kroků od místa, kde ležel Mat na zádech, se povalovaly jeho boty, z nichž se ještě kouřilo. Proužky kouře také stoupaly z černého ratiště jeho oštěpu, z jeho kabátce, dokonce i ze stříbrné liščí hlavy, která mu visela ven z košile a která ho neuchránila před mužským usměrňováním. Asmodean byl zkroucenou zuhelnatělou hromádkou, poznat se dal pouze podle zčernalého pouzdra na harfu, které měl stále na zádech. A Aviendha... Bez jediného škrábnutí, mohla se tu uložit k odpočinku – pokud by však mohla odpočívat s očima bez mrknutí upřenýma do slunce.
Rand se sklonil a dotkl se její tváře. Již chladla. Na pohmat byla... Ne jako živá.
„RAAAAHVIIIINEEEE!“
Trochu ho překvapil, ten zvuk vycházející z jeho vlastního hrdla. Měl dojem, že sedí hluboko ve své vlastní hlavě a prázdnota kolem něj je rozlehlejší a pustší než kdy předtím. Saidín v něm zuřil. Nezáleželo mu na tom, jestli ho spálí. Špína pronikala do všeho, třísnila všechno. Bylo mu to jedno.
Kolem Děv pronikli tři trolloci s velkými hrotitými sekerami a podivně zahnutými oštěpy v chlupatých prackách a až příliš lidské oči upírali na Randa, jenž zde stál zdánlivě neozbrojen. Ten s kančím rypákem a kelci šel k zemi s Enailiným oštěpem v zádech. Orlí zoban a medvědí tlama se na něj hnaly dál, jeden měl boty, druhý bosé tlapy.