V jejím chování či slovech nikdo nemohl spatřit nebo zaslechnout ani ten nejslabší výsměch, ale Rand ho cítil. Byla ochotná použít cokoliv, co by ho mohlo vyvést z rovnováhy, díky čemu by se cítil provinile, zahanbeně, nejistě nebo tak. Rand se za ní díval, dokud ji nezakryly chřestící korálky ve dveřích.
„Není nutný, aby ses takhle mračil, Rande al’Thore.“ Egwain mluvila tiše, oči měla rozzlobené. Loktuši držela, jako by ho s ní chtěla uškrtit. „Pán Drak, to určitě! Ať jsi cokoliv, jsi hrubej, nevychovanej pacholek! Nezabilo by tě, kdyby ses choval slušně!“
„Takže jsi to byla ty,“ vyštěkl, ale k jeho překvapení Egwain trošičku zavrtěla hlavou, než se vzpamatovala. Takže to nakonec byla Moirain. Jestli Aes Sedai dávala takhle jasně najevo vztek, něco ji muselo hrozně žrát. On, nepochybně. Snad by se měl omluvit. Asi by to neuškodilo, kdybych se choval slušně. I když nechápal, proč by se měl chovat zdvořile k Aes Sedai, která se ho mezitím snaží vodit na vodítku.
Ale jestli on myslel na to, že se zkusí chovat zdvořile, Egwain na něco podobného rozhodně ani nepomyslela. Kdyby byly žhavé uhlíky tmavě hnědé, vypadaly by přesně jako její oči. „Jsi zabedněnej trouba, Rande al’Thore, a já jsem Elain nikdy neměla říkat, že jsi pro ni dost dobrej. Ty nejsi dobrej ani pro lasici! Přestaň chodit s nosem nahoru. Pamatuju si, jak ses potíval, když ses snažil vymluvit z nějaký lumpárny, do který vás dostal Mat. Vzpomínám si, jak tě Nyneiva spráskala proutkem, až jsi vyl, a zbytek dne jsi musel sedět jenom na polštáři. Není to zas tak dávno. Měla bych říct Elain, aby na tebe zapomněla. Kdyby věděla jen polovinu toho, co se s tebou děje...“
Rand na ni civěl s otevřenými ústy, jak její tiráda pokračovala. Egwain byla nejvíc rozvzteklená od chvíle, co prošla korálkovým závěsem. Pak mu to došlo. To kvůli tomu, jak zavrtěla hlavou a tím mu prozradila, že to byla Moirain, kdo jej udeřil s pomocí jediné síly. Egwain velice tvrdě pracovala na tom, aby vše dělala správně. Když studovala na moudrou, nosila aielský oděv. Co Rand věděl, byla schopná dokonce přejmout aielské způsoby. To se jí podobalo. Ale zároveň celou dobu pracovala tvrdě na tom, aby byla správnou Aes Sedai, i když byla jenom jednou z přijatých novicek. Aes Sedai obvykle držely svůj vztek na uzdě, ale hlavně nikdy neprozrazovaly nic, co chtěly skrýt.
Iliena se nikdy nevztekala na mě, když se zlobila sama na sebe. Když už byla hrubá, bylo to proto, že... V té chvíli ztuhl. V životě nepotkal ženu jménem Iliena. Ale k tomu jménu si dokázal vybavit tvář, i když jen matně. Krásnou tvář, s pletí jako smetana a zlatými vlasy přesně toho odstínu, jaký měla Elain. Tohle muselo být to šílenství. Vzpomínat si na vymyšlenou ženu. Snad jednoho dne zjistí, že vede hovor s lidmi, kteří tu nejsou.
Egwain svůj proslov ukončila s ustaraným výrazem. „Jsi v pořádku, Rande?“ Hněv se jí z hlasu vytratil, jako by tam nikdy nebyl. „Něco není v pořádku? Neměla bych sehnat Moirain, aby –“
„Ne!“ vyjel na ni a ihned zmírnil tón. „Nedokáže léčit...“ Ani Aes Sedai nedokázala vyléčit šílenství. Žádná z nich nemohla vyléčit to, co jej trápilo. „Je Elain v pořádku?"
„Je v pořádku.“ Přes to, co předtím všechno řekla, ozýval se jí v hlase náznak soucitu. Víc Rand taky nečekal. Kromě toho, pokud věděl, tak když Elain odjížděla z Tearu, bylo všechno, co měla v plánu, záležitostí Aes Sedai, a jemu do toho nic nebylo. Tak mu to Egwain nejednou řekla a Moirain to zopakovala. Tři moudré, které mohly chodit ve snu, ty, u nichž Egwain studovala, mu poskytly ještě méně informací. Měly své vlastní důvody, aby ho neměly zrovna v lásce.
„Už musím taky jít,“ pokračovala Egwain a upravila si loktuši na ramenou. „Jsi unavenej.“ Lehce se zamračila a řekla: „Rande, co to znamená, být pohřbený v Can Breat?“
Už už se chtěl zeptat, o čem to, pro Světlo, mluví. Pak si vzpomněl, že to rčení použil sám. „Jenom něco, co jsem kdysi někde zaslechl,“ zalhal. Neměl nejmenší tušení, co to znamená, stejně jako nevěděl, odkud se to vzalo.
„Odpočiň si, Rande,“ řekla a mluvila, jako by byla o dvacet let starší, místo o dva roky mladší. „Slib mi, že to uděláš. Potřebuješ to.“ Rand kývl. Ona si ho chvíli prohlížela, jako by chtěla vypátrat pravdu, a pak vykročila ke dveřím.
Randova stříbrná číše s vínem se vznesla z koberce a připlula mu k ruce. Rand ji rychle sebral ze vzduchu těsně předtím, než se Egwain ohlédla přes rameno.
„Asi bych ti to neměla říkat,“ pronesla. „Elain mi tu zprávu nedala pro tebe, ale... Říkala, že tě miluje. Nejspíš to už víš, ale jestli ne, měl by sis to promyslet.“ S tím byla pryč, jen za ní zachřestily korálky.
Rand seskočil ze stolu a odhodil číši, až víno zacákalo dlaždičky, jak se vzteky bez sebe otočil k Jasinu Nataelovi.
3
Bledé stíny
Rand popadl saidín a usměrnil, spletl vlákna vzduchu takovým způsobem, že Nataela zvedl rovnou z polštářů. Pozlacená harfa se svalila na tmavočervené dlaždičky a muže to přitisklo ke stěně tak, že se od krku po kotníky nemohl hnout a špičky měl půl sáhu nad zemí. „Varoval jsem tě! Nikdy neusměrňuj, když je u toho někdo jiný. Nikdy!“
Natael tím svým zvláštním způsobem naklonil hlavu na stranu, jako by se snažil na Randa podívat koutkem oka, nebo se dívat tak, aby to nebylo znát. „Kdyby to zahlídla, myslela by si, že to jseš ty.“ Rozhodně to neznělo jako omluva, nebyly v tom rozpaky, ale ani výzva. Zřejmě si myslel, že předkládá rozumné vysvětlení. „Kromě toho jsi vypadal, že máš žízeň. Dvorní bard by měl pečovat o potřeby svýho pána.“ To byl jeden z těch malých klamů, kterými se obklopil. Byl-li Rand pán Drak, tak on musel být dvorní bard, ne jenom prostý kejklíř.
Rand se cítil znechucený sám sebou stejně, jako se hněval na druhého muže. Rozpletl tkanivo a nechal Nataela spadnout. Zacházet s ním hrubě bylo jako prát se s desetiletým klukem. Nemohl sice vidět štít, který druhému muži bránil dosáhnout na saidín – byla to ženská práce – ale věděl, že tam je. Pohnout s číší byl asi současný rozsah Nataelových schopností. Naštěstí byl štít skryt i před očima žen. Natael tomu říkal „převrácení", ale zřejmě to nedokázal blíž vysvětlit. „A kdyby si všimla, jak se tvářím, a pojala podezření? Byl jsem tou sklínkou stejně překvapený, jako kdyby ke mně přiletěla sama od sebe!“ Vrazil si zase fajfku do pusy a začal zuřivě bafat.
„Stejně by nic nevytušila.“ Druhý muž se zase usadil do polštářů, zvedl harfu a zadrnkal melodii, která zněla vskutku děsivě. „Jak by to mohlo někoho napadnout? Já tý situaci ani sám pořádně nevěřím.“ Pokud se v jeho hlase ozval byť jen náznak trpkosti, Rand ho nerozeznal.
Nebyl si zcela jist, že tomu věří sám, i když na tom dost tvrdě zapracoval. Muž před ním, Jasin Natael, měl jiné jméno. Asmodean.
Asmodean, nedbale drnkající na harfu, nevypadal jako jeden ze strašlivých Zaprodanců. Byl poměrně hezký. Rand tušil, že je pro ženy přitažlivý. Bylo opravdu zvláštní, že zlo často nemívalo žádné vnější známky. Jenže kejklíř byl jedním ze Zaprodanců, a jelikož se ho Rand snažil udržet naživu, skryl tuto skutečnost před Moirain i všemi ostatními. Potřeboval totiž učitele.
Jestli to, co platilo pro ženy, které Aes Sedai nazývaly divoženkami, platilo i pro muže, tak měl naději jen jedna ku třem, že přežije pokus naučit se zvládat jedinou sílu sám. Pokud by už nebral v úvahu šílenství. Jeho učitelem musel být muž. Moirain i jiné ženy mu dost často vykládaly, že pták nemůže naučit rybu létat, ani ryba ptáka plavat. Navíc jeho učitel musel být někdo zkušený, někdo, kdo už věděl všechno, co se potřeboval naučit. Když Aes Sedai zkrotily každého muže, který mohl usměrňovat, jakmile ho našly – a s každým rokem se takových mužů objevovalo stále méně – nezůstávalo mnoho možností. Muž, který by prostě zjistil, že může usměrňovat, by nevěděl o nic víc než Rand. Falešný Drak, který by mohl usměrňovat – kdyby Rand dokázal najít nějakého, kterého už Aes Sedai nechytily a nezkrotily – by se asi těžko vzdal vlastních snů o moci pro jiného, který by tvrdil, že je Drak Znovuzrozený. Co zůstalo, co k sobě Rand přilákal, byl jeden ze Zaprodanců.