Rand cítil, že se usmívá.
Ze dvou trolloků vyrazil oheň – z každého jejich póru šlehaly plameny, které pronikaly i černými kroužky zbroje. Zrovna když otevřely tlamy k výkřiku, otevřel se přímo v místě, kde stáli, průchod. Zakrvácené půlky hořících, hladce rozříznutých trolloků letěly k zemi, ale Rand zíral do otvoru. Ne černota, ale velký sál plný sloupů s kamennými deskami s vyřezanými lvy, kde se z pozlaceného trůnu překvapeně zvedl velký muž s tmavými vlasy a bílými prameny na spáncích. Tucet mužů, někteří oblečení jako šlechtici, někteří v kyrysech, se obrátil, aby viděl, kam v tom okamžiku hledí jejich pán.
Rand si jich skoro nevšiml. „Rahvine,“ řekl. Tedy spíš někdo řekl. Nebyl si jist, kdo to byl.
Vyslal před sebou oheň a blesky, prošel průchodem a nechal ho za sebou zavřít. Byl smrt.
Nyneiva neměla žádné potíže podržet si vztek, který jí umožňoval usměrnit pramen ducha do jantarové spící ženy ve svém váčku. Dnes ráno ji skrze její hněv nemohl ovlivnit ani pocit, že ji někdo pozoruje. Siuan stála před ní na salidarské ulici v Tel’aran’rhiodu, která byla až na ně pustá a prázdná, jen tu poletovalo pár much a opodál se zastavila liška a zvědavě se na ně podívala, než odklusala dál.
„Musíš se soustředit,“ štěkla Nyneiva. „Poprvý jsi to zvládala líp. Soustřeď se!"
„Já se soustředím, ty huso hloupá!“ Siuaniny šaty z prostého modrého sukna se změnily v hedvábí. Kolem krku jí visela sedmipruhá štóla amyrlinina stolce a na prstě se jí zlatý had hryzal do ocasu. Mračila se na Nyneivu a zřejmě si tu změnu neuvědomovala, i když dneska již na sobě měla to samé pětkrát. „Jestli tu je nějaký problém, tak spočívá v tom hnusným odvaru, cos do mě nacpala! Fůůůj! Ještě pořád jej cítím. Jako platejsí vnitřnosti.“ Štola a prsten zmizely. Vysoký límec hedvábných šatů sletěl dost nízko, aby odhalil pokroucený kamenný prsten, jenž jí na jemném zlatém řetízku visel mezi ňadry.
„Kdybys netrvala na tom, že tě mám učit, když jsi potřebovala něco na spaní, tak bys to nepotřebovala.“ Tak tam holt byla trocha ostropysku a pár dalších věcí, které ve směsi nebyly naprosto nezbytné. Ta ženská si zasloužila, aby se jí jazyk pěkně zkroutil.
„Těžko mě můžeš učit, když učíš Sheriam a ostatní.“ Hedvábí vybledlo. Límec byl zase vysoko, lemovaný bílým krajkovým volánem, a ve vlasech se Siuan objevil malý perlový čepeček. „Nebo bys byla radši, kdybych přišla po nich? Tvrdilas, že potřebuješ trochu nerušeného spánku.“
Nyneiva se, se zaťatými pěstmi, otřásla. Sheriam a ostatní nebyly to nejhorší, co rozdmychalo její hněv. S Elain se střídaly, aby Aes Sedai braly do Tel’aran’rhiodu dvě najednou, občas všech šest za jednu noc, a dokonce i když byla Nyneiva učitelka, ony ji nikdy nenechaly zapomenout, že je pouze přijatá, kdežto ony hotové Aes Sedai. Jedno ostré slovo, když udělaly hloupou chybu... Elain poslaly drhnout hrnce jednou, ale Nyneiva měla ruce od horké, mýdlové vody úplně svraštělé. Aspoň tam, kde leželo její spící tělo. Aes Sedai však nebyly nejhorší. A nejhorší nebyla ani skutečnost, že skoro neměla volnou chvilku, aby mohla pátrat po tom, co by se dalo dělat s utišením a zkrocením, tedy pokud vůbec něco. Logain rozhodně spolupracoval víc než Siuan a Leana, nebo byl aspoň dychtivější. Díky Světlu chápal nutnost zachovávat tajemství. Nebo si to aspoň myslel. Nejspíš věřil, že ho nakonec vyléčí. Ne, horší než tohle bylo, že Faolain byla vyzkoušena a pozvednuta... ne na Aes Sedai – to nešlo bez hole přísah, která byla prozatím nedostupná ve Věži – ale na něco víc než přijatou. Faolain teď nosila šaty, které si vybrala sama, a i když nemohla nosit šátek ani si vybrat adžah, dostala pravomoci. Nyneiva měla dojem, že za poslední čtyři dny běžela pro víc hrnků vody, džbánků a dalších nepotřebných věcí než za celou dobu, co strávila ve Věži. A přesto ani Faolain nebyla ze všeho nejhorší. Nyneiva si to ani nechtěla připomínat. Její hněv by dokázal v zimě vyhřát celý dům.
„Co ti dneska zarazilo háček do žaber, holka?“ Siuan teď měla šaty jako ty, co nosila Leana, jen byly průhlednější než cokoliv, co by si dokonce i Leana vzala na veřejnost, byly tak tenké, že se jen stěží dala určit barva. Ani tyhle na sobě dnes neměla poprvé. Co to té ženské vězelo hluboko v hlavě? Ve světě snů věci jako změna šatů prozrazovaly myšlenky, které jste si ani nemuseli uvědomovat. „Do dneška jsi byla skoro příjemná společnice,“ pokračovala Siuan podrážděně a pak se odmlčela. „Do dneška. Teď to vidím. Včera odpoledne Sheriam pověřila Theodrin, aby ti začala pomáhat zrušit ten blok, který sis vybudovala. Proto jsi jako pominutá? Nelíbí se ti, že ti Theodrin říká, co máš dělat? Je to taky divoženka, holka. Jestli ti někdo může pomoct naučit se usměrňovat bez toho, aby musela nejdřív spolykat kopřivy, tak ona –“
„A co tebe popadlo, že na sobě neudržíš jedny šaty?“ Theodrin – tohle opravdu bolelo. Neúspěch. „Možná je to kvůli něčemu, co jsem slyšela včera v noci?“ Theodrin byla vyrovnaná, dobře naložená a trpělivá. Říkala, že se to nedá zvládnout za jedno sezení. Rozbít její vlastní blok trvalo několik měsíců, a nakonec si uvědomila, že usměrňovala dávno předtím, než přišla do Věže. Přesto neúspěch bolel, a nejhorší ze všeho bude, jestli někdo zjistí, že když Nyneiva poznala, že jí to nepůjde, rozbrečela se jako děcko v náručí Theodrin, která ji konejšila... „Slyšela jsem, že jsi Garethu Bryneovi hodila na hlavu jeho boty, když ti řekl, aby sis sedla a pořádně je vyleštila – on pořád ještě neví, že je leští Min, viď? – a tak tě obrátil hlavou dolů a –“
Siuan jí vrazila facku takovou silou, že z toho Nyneivě zazvonilo v uších. Na chvíli dokázala na druhou ženu jen zírat se stále rozšířenějšíma očima. Se zaječením se pokusila praštit Siuan do oka. Pokusila, protože Siuan ji nějak chytila za vlasy. O chvíli později ležely v prachu ulice, válely se po sobě, ječely a divoce se rozháněly pěstmi.
Nyneiva zachrčela. Myslela si, že začíná mít navrch, i když půlku času nevěděla, jestli je nahoře, nebo dole. Siuan se jí snažila vyrvat jednou rukou cop i s kořínky a druhou ji bušila do žeber i kamkoliv jinam, kam se trefila, avšak ona druhou ženu držela stejně, a Siuan s ni škubala a řezala ji rozhodně stále slaběji, a ona sama ji každou chvíli ztluče do bezvědomí a pak jí vyrve všechny vlasy. Nyneiva vyjekla, když ji do lýtka prudce zasáhla špička nohy. Ta ženská kopala! Nyneiva se do ní pokusila vrazit koleno, ale v sukních to nebylo nijak snadné. Kopání nebylo správné!
Náhle si Nyneiva uvědomila, že se Siuan třese. Nejdřív si myslela, že pláče. Pak si uvědomila, že se směje. Zvedla se, odhrnula si z obličeje uvolněné pramínky vlasů – cop měla skoro celý rozpletený – a zamračila se dolů na druhou ženu. „Čemu se směješ? Mně? Jestli se...!“
„Ne tobě. Nám.“ Stále se otřásajíc veselím Siuan Nyneivu odstrčila. Siuan měla vlasy jako vrabčí hnízdo a prosté vlněné šaty, které na sobě měla teď, byly celé od prachu, vypadaly obnošené a na několika místech úhledně zalátané. Také byla bosá. „Dvě dospělý ženský, válí se tady jako... Tohle jsem neudělala od doby, co mi bylo... asi dvanáct. Napadlo mě, že teď potřebujem už jen to, aby mě tlustá Cian popadla za ucho a řekla mi, že děvčata se neperou. Slyšela jsem, že jednou srazila i opilýho sazeče. Nevím proč.“ Na chvíli dostala záchvat něčeho, co se velice podobalo hihňání, pak se uklidnila, vstala a oprášila si šaty. „Když budem mít problém, můžem ho vyřešit jako dospělé ženy.“ A opatrně: „Přesto je docela dobrý nápad, neprobírat Garetha Brynea.“ Trhla sebou, když se ze šatů stala plesová róba s černozlatou výšivkou kolem lemu a výstřih jí rychle klesl.