Nyneiva tam seděla a zírala na ni. Co by udělala jako vědma, kdyby našla dvě ženy, jak se takhle válejí v prachu? Odpověď její hněv udržovala spíš v mírném bublání. Siuan si zřejmě pořád neuvědomila, že v Tel’aran’rhiodu není třeba oprašovat se rukama. Strhla ruku, kterou si začala upravovat cop, a rychle vstala. Než zase stála, přes rameno jí už visel dokonale spletený cop a slušné dvouříčské šaty mohly být čerstvě vyprané.
„Souhlasím,“ řekla. Jakékoliv dvě ženy, které by takhle přistihla, by přinutila litovat, že se kdy narodily, ještě předtím, než by je přitáhla před ženský kroužek. Co to dělala, ohánět se takhle pěstmi jako nějaký hloupý muž? Nejdřív Cerandin – na tuhle událost nechtěla ani pomyslet, ale stalo se to – pak Latelle a teď tohle. Dostane se snad přes svůj blok tím, že bude pořád rozzlobená? Naneštěstí – nebo možná naštěstí – tahle myšlenka s její náladou nic neudělala. „Když budeme mít problém, můžem ho... probrat.“
„Což podle tebe znamená, že na sebe budeme křičet,“ procedila Siuan suše. „No, lepší než to druhý.“
„Nemusely bychom křičet, kdybys –!“ Zhluboka se nadechla a odtrhla zrak. Tohle nebyl dobrý nový začátek. Dech se jí zadrhl v hrdle a hlavu otočila zpátky k Siuan tak rychle, jako by s ní jen potřásla. Doufala, že to tak vypadalo. Jen na okamžik se v okně proti přes ulici objevil obličej. A jí se stáhl žaludek, bublina strachu a žhavý hněv, že se bála. „Myslím, že bychom se měly vrátit hned,“ řekla tiše.
„Vrátit se! Říkalas, že mě ten ohavný lektvar uspí aspoň na dvě hodiny, a my tu nejsme ani hodinu.“
„Čas tady funguje jinak.“ Byla to Moghedien? Ten obličej zmizel tak rychle, že to mohla být i žena, která se sem jenom na chvíli prosnila. Jestli to byla Moghedien, tak jí nesmějí – za žádných okolností nesmějí – dát najevo, že ji zahlédly. Musejí se dostat pryč. Bublina strachu, žhavý hněv. „Říkala jsem ti to. Den v Tel’aran’rhiodu může být hodina v bdělém světě, nebo naopak. Mu –“
„Já jedla vtipnou kaši dřív, holka. Nesmíš si myslet, že mě můžeš ukrátit. Naučíš mě všechno, co učíš ostatní, jak jsme se dohodly. Jít můžeme, až se probudím.“
Nebyl čas. Pokud to byla Moghedien. Siuan teď zase měla šaty z hedvábí a amyrlininu štólu a prsten s Velkým hadem, ale její výstřih byl kupodivu skoro nejnižší za celou dobu, co byla tady. Ter’angrialový prsten jí visel nad ňadry a nějak se stal součástí náhrdelníku ze čtvercových smaragdů.
Nyneiva se pohnula bez přemýšlení. Švihla rukou a popadla náhrdelník tak pevně, že jej Siuan strhla z krku. Siuan se rozšířily oči, ale jakmile spona povolila, žena zmizela a náhrdelník i s prstenem se Nyneivě vypařil z ruky. Jen okamžik hleděla na své prázdné prsty. Co se stane někomu, koho takhle vyhodí z Tel’aran’rhiodu? Poslala Siuan zpět do jejího spícího těla? Nebo někam jinam? Do nicoty?
Zachvátila ji panika. Jenom tady tak postává. Rychle jako myšlenka prchla a svět snů se kolem ní měnil.
Stála na špinavé uličce v malé vísce, kolem byly dřevěné domy a žádný neměl víc než jedno poschodí. Na vysoké žerdi povlával stříbrný lev Andoru a do široké řeky se napřahovalo jediné kamenné molo, kde nízko nad hladinou letělo hejno ptáků s dlouhými zobáky. Všechno to vypadalo trochu povědomé, a jí hodnou chvíli trvalo, než poznala, kde je. Jurene. V Cairhienu. A ta řeka byla Erinin. Právě tady se s Egwain a Elain nalodily na Okouna, což bylo plavidlo stejně špatně pojmenované jako Říční zmije, aby mohly pokračovat v cestě do Tearu. Teď jí to připadalo, jako kdyby to kdysi dávno četla v nějaké knize.
Proč skočila právě do Jurene? To bylo prosté, a odpověď přišla, jakmile si to pomyslela. Jurene bylo jediné místo, které znala dost dobře, aby tam mohla skočit i v Tel’aran’rhiodu, o němž si mohla být jistá, že ho Moghedien nezná. Byly tady asi hodinu ještě dávno předtím, než Moghedien zjistila, že Nyneiva vůbec existuje, a Nyneiva si byla jistá, že se o něm Egwain už nikdy nezmínila ani v Tel’aran’rhiodu, ani když byla vzhůru.
Ale zbývala další otázka. Vlastně jistým způsobem ta stejná. Proč Jurene? Proč nevystoupila ze sna, neprobudila se ve vlastní posteli, tak jak byla, pokud nebyla z mytí nádobí a drhnutí podlah navíc natolik unavená, aby prostě spala dál? Pořád ještě můžu vystoupit. Moghedien ji viděla v Salidaru, pokud to byla Moghedien. Moghedien teď znala Salidar. Můžu to říct Sheriam. Jak? Přiznat, že učí Siuan? Neměla se těch ter’angrialů dotknout, pokud nebyla se Sheriam a ostatními Aes Sedai. Jak se k nim Siuan dostávala, kdykoliv se jí zachtělo, to Nyneiva nevěděla. Ne, nebála se hodin navíc strávených po lokty v horké vodě. Bála se Moghedien. Hněv v ní zahořel tak prudce, až zatoužila po nějaké husí mochně ze svého tlumoku s bylinkami. Jsem tak... tak zatraceně unavená z toho, jak se pořád bojím.
Před jedním domkem byla lavice, z níž byl výhled na řeku. Nyneiva se posadila a zvažovala svou situaci ze všech stran. Bylo to směšné. Pravý zdroj byl nejasný. Usměrnila plamínek, jenž jí zatančil na dlani. Vypadala pevná – aspoň sobě tak připadala – ale přes ten kousíček ohně viděla řeku. Zavázala plamínek, a ten se vytratil jako mlha, jakmile skončila. Jak by se mohla postavit Moghedien, když se jí vyrovnala či ji v síle předčila i ta nejslabší novicka v Salidaru? Proto prchla sem, místo pryč z Tel’aran’rhiodu. Bála se a zlobila se na sebe, že se bojí, zlobila se příliš, aby dokázala jasně myslet a zvážit své slabosti.
Vystoupí ze sna. Ať už měla Siuan za lubem cokoliv, bylo to vyřízeno. Bude muset riskovat stejně jako Nyneiva. Při pomyšlení na další hodiny drhnutí podlah sevřela ruku na copu pevněji. Nejspíš to budou celé dny, a kromě toho možná i Sheriaminin proutek. Možná už ji dokonce nikdy nepustí k žádnému ze snových ter’angrialů, anebo vůbec k žádnému ter’angrialů. Strčí ji pod Faolain místo pod Theodrin. Konec studování Siuan a Leany, natož Logaina. Možná vůbec konec se studováním léčení.
Ve vzteku usměrnila další plamen. Byl-li o vlásek silnější, ona to nepoznala. Tolik ke snaze vybičovat svůj hněv v naději, že to pomůže s usměrňováním. „Nic na tom není, prostě jim jenom řeknu, že jsem viděla Moghedien,“ zamumlala si pro sebe a trhla se za cop tak prudce, až to zabolelo. „Světlo, ony mě strčí k Faolain. To bych radši umřela!“
„Ale zřejmě jí ráda běháš pro drobnosti.“
Ten posměšný hlas vytáhl Nyneivu z lavice, jako by ji někdo zvedl za ramena. Na ulici stála Moghedien, celá v černém, a vrtěla hlavou nad tím, co viděla. Nyneiva vší silou spletla štít z ducha a vrhla ho mezi druhou ženu a saidar. Tedy spíš snažila se ho vrhnout, bylo to jako sekat strom papírovou sekerou. Moghedien se dokonce usmála, než se vůbec obtěžovala Nyneivino tkanivo přeříznout, a to udělala tak ledabyle, jako by si smetla kousalku z tváře. Nyneiva na ni zírala, jako by dostala ránu palicí. Po tom všem to nakonec došlo takhle daleko. Jediná síla není k ničemu. Všechen ten hněv, co v ní bublal, nebyl k ničemu. Všechny její plány, její naděje, k ničemu. Moghedien se nenamáhala udeřit. Dokonce se ani neobtěžovala usměrnit vlastní štít. Tolik Nyneivou pohrdala.