„Bála jsem se, že sis mě všimla. Byla jsem neopatrná, když jste se se Siuan pokoušely navzájem zabít. Holýma rukama.“ Moghedien se opovržlivě zasmála. Něco tkala, líně, protože neviděla důvod ke spěchu. Nyneiva nevěděla, co to je, ale chtělo se jí křičet. Kypěl v ní hněv, ale strach otupoval její důvtip, jako by vrostla do země. „Občas mám dojem, že jste všechny příliš hloupé i na to, abyste se vůbec daly vycvičit, ty a ta bývalá amyrlin i všechny ostatní. Ale nemůžu dovolit, abys mě zradila.“ Tkanivo se blížilo k Nyneivě. „Zdá se, že je čas sebrat aspoň tebe.“
„Zadrž, Moghedien!“ křikla Birgitte.
Nyneivě spadla brada. Byla to Birgitte, jako bývala, v krátkém bílém kabátci a širokých žlutých kalhotách. Složitě spletený cop měla přehozený přes rameno a na stříbrném luku nasazený stříbrný šíp. To bylo nemožné. Birgitte už nebyla součástí Tel’aran’rhiodu, byla v Salidaru a dávala pozor, aby Nyneivu a Siuan nikdo nevyrušil, když spí za bílého dne, a nekladl zbytečné otázky.
Moghedien byla tak šokovaná, že prameny, které spletla, zmizely. Šok však vydržel jen chviličku. Z Birgittina luku vylétl zářící šíp – a vypařil se. Luk se vypařil. Něco jako by lučištnici popadlo, roztáhlo jí paže a zvedlo ji to ze země. Skoro vzápětí ji to svázalo, pevně jí to stáhlo zápěstí a kotníky, asi půl lokte nad zemí.
„Měla jsem zvážit možnost, že se objevíš.“ Moghedien se obrátila zády k Nyneivě a popošla blíž k Birgitte. „Líbí se ti tělo? Bez Gaidala Caina?“
Nyneivu napadlo, že usměrní. Jenže co? Dýka by tu ženskou ani nemusela škrábnout. Oheň by jí ani nemusel ožehnout suknice. Moghedien věděla, jak je tu Nyneiva bezmocná. Dokonce se na ni ani nepodívala. Kdyby přerušila pramen ducha vedoucí do ženy spící v jantaru, probudila by se v Salidaru a mohla by je varovat. Tvář měla zkroucenou skoro v pláči, když se podívala na Birgitte. Zlatovlasá žena tam visela a vzdorně hleděla na Moghedien. Moghedien ji na oplátku zvažovala jako řezbář zvažuje kus dřeva.
Jsem tu jenom já, pomyslela si Nyneiva. Stejně dobře bych vůbec nemusela umět usměrňovat. Jsem tu jenom já.
Zvednout nohu při prvním kroku bylo jako vytáhnout ji z hlubokého bláta, a druhý potácivý krok nebyl o nic snazší. Směrem k Moghedien. „Neubližuj mi,“ plakala Nyneiva. „Prosím. Neubližuj mi.“ Zamrazilo ji. Birgitte byla pryč. Teď tam stálo dítě tak tří čtyřleté, v krátkém bílém kabátku a širokých žlutých kalhotách, a hrálo si se stříbrným lukem velkým jako dětská hračka. Nyneiva klesla na kolena. Bylo těžké, plazit se v sukních, ale ona si nemyslela, že by dokázala zůstat stát. Nějak se jí to podařilo, natáhla prosebně ruku a kňourala. „Prosím. Neubližuj mi. Prosím. Neubližuj mi.“ Blíž a blíž se vlekla k Zaprodankyni, brouk s polámanýma nožičkami lezoucí v prachu.
Moghedien ji mlčky pozorovala, až nakonec řekla: „Kdysi jsem si myslela, že jsi silnější. Teď zjišťuji, že se mi na kolenou vážně líbíš. Tohle je dost blízko, holka. Ne že bych si myslela, že máš dost kuráže, aby ses pokusila vyrvat vlasy mně...“ Tahle představa ji zřejmě pobavila.
Nyneivě se chvěla ruka na dlaň od Moghedien. Musí to být dost blízko. Byla tu jenom ona. A Tel’aran’rhiod. V hlavě se jí utvořil obraz a tady byl, stříbrný náramek na její natažené ruce, stříbrné vodítko ho spojovalo se stříbrným obojkem kolem Moghedienina krku. Neměla v hlavě zafixovaný jen a’dam, ale i to, jak ho má Moghedien nasazený, součást Tel’aran’rhiodu, který měl takový tvar, jaký chtěla. Věděla něco o tom, co má očekávat. Už jednou měla náramek a’damu krátce nasazený, ve Falme. Zvláštním způsobem si uvědomovala Moghedien stejně, jako si uvědomovala své tělo, své pocity, dvakrát, jasně oddělené, ale obojí měla v hlavě. V jednu věc pouze doufala, protože Elain trvala na tom, že tomu tak je. Ta věc byla skutečně propojením, cítila zdroj skrze druhou ženu.
Moghedien prudce vymrštila ruku k obojku a zděšeně vyvalila oči. Vzteky a hrůzou. Vzteky víc než hrůzou, aspoň zpočátku. Nyneiva obojí cítila, skoro jako by ty pocity byly její vlastní. Moghedien musela velmi dobře vědět, co to vodítko a obojek je, nicméně se i tak snažila usměrnit. Nyneiva zároveň ucítila lehkou změnu v sobě, v a‘damu, jak se druhá žena snažila ohnout Tel’aran’rhiod podle sebe. Potlačit její pokus nebylo těžké. A'dam je propojoval a ona byla u ovládání. Vědět tohle věci usnadňovalo. Nyneiva nechtěla usměrnit tyto prameny, a tak nebyly usměrněny. Moghedien se stejně dobře mohla snažit zvednout holýma rukama horu. Hrůza přemohla vztek.
Nyneiva vstala a upevnila v duchu správný obraz. Moghedien uvázanou na a’damu si jenom nepředstavila, ona věděla, že Moghedien je uvázaná, stejně nepochybně, jako znala své jméno. Pocit přesunu, mravenčení, ale neustával. „Nech toho,“ řekla dost ostře. A'dam se nepohnul, ale jako by se neviditelně chvěl. Nyneiva pomyslela na to, jak se druhé ženě o tělo od ramen ke kolenům lehce otírají černé kopřivy. Moghedien se otřásla a křečovitě se nadechla. „Řekla jsem nech toho, nebo ti udělám něco horšího." – Posuv ustal. Moghedien ji ostražitě pozorovala. Stále tiskla stříbrný obojek, který měla kolem krku, a působila dojmem, že stojí na špičkách, připravená prchat.
Birgitte – dítě, které bylo či bývalo Birgitte – stála a zvědavě je pozorovala. Nyneiva vytvořila její obraz jako dospělé ženy. Holčička si strčila prstík do pusinky a začala si prohlížet maličký luk. Nyneiva rozzlobeně funěla. Bylo hodně těžké změnit někoho, kdo už zaujal nějaký tvar. A navrch k tomu Moghedien tvrdila, že umí udělat změnu stálou. Co ale mohla udělat, mohla také zrušit. „Vrať ji zpátky.“
„Jestli mě pustíš, tak –“
Nyneiva znovu pomyslela na kopřivy, a tentokrát to nebyl jen letmý dotek. Moghedien nasála vzduch skrze zaťaté zuby a třásla se jako prostěradlo ve vichru.
„To,“ řekla Birgitte, „byla ta nejděsivější věc, co se mi kdy stala.“ Znovu byla sama sebou, měla ten krátký kabátec a široké kalhoty, ale neměla luk a toulec. „Byla jsem dítě, ale zároveň to, co jsem já – moje skutečné já – byla jen jakási představa, kterou mělo dítě v hlavě. A věděla jsem to. Věděla jsem, že se budu jenom dívat, co se děje, a hrát si...“ Přehodila si zlatý cop zase přes rameno a přísně se na Moghedien podívala.
„Jak ses sem dostala?“ zeptala se Nyneiva. „Jsem ti vděčná, chápej, ale... jak?“
Birgitte se naposled kamenně podívala na Moghedien, pak otevřela kabátec a zalovila za výstřihem své haleny, odkud vytáhla zkroucený kamenný prsten na koženém řemínku. „Siuan se probudila. Jen na chvíli a ne úplně. Dost na to, aby zabručela, žes jí to sebrala. Když ses neprobudila taky, věděla jsem, že se muselo něco zvrtnout, tak jsem sebrala prsten a dopila to, cos namíchala Siuan.“
„Toho moc nezbylo. Jen sedlina.“
„Dost na to, abych usnula. Mimochodem, chutná to hrozně. Potom už to bylo snadný jako najít péřový tanečnice v Shiotě. Jistým způsobem je to skoro, jako bych byla –“ Birgitte se na okamžik odmlčela a znovu se zamračila na Moghedien. V ruce se jí opět objevil stříbrný luk a toulec stříbrných šípů u boku, po chvíli však opět zmizely. „Minulost je minulost a budoucnost čeká,“ prohlásila pevně. „Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, když jsem si uvědomila, že jsou tu dvě ženské, co vědí, že jsou v Tel’aran’rhiodu. Věděla jsem, že ta druhá musí být ona, a když jsem dorazila a uviděla vás dvě... Vypadalo to, jako by tě už chytila, ale doufala jsem, že jestli ji zabavím, mohla bys něco vymyslet.“