Nyneiva cítila bodnutí hanby. Ji napadlo, že Birgitte opustí. Málem vymyslela jen tohle. Myslela na to jen chvíli a okamžitě to zavrhla, ale napadlo ji to. Jaká je zbabělá. Birgitte se určitě ani na chvíli nenechala ovládnout strachem. „Já...“ Slabá pachuť vařeného kočičího kapradí a drceného Černobýlu. „Skoro jsem utekla,“ řekla chabě. „Byla jsem tak vyděšená, že se mi jazyk přilepil na patro. Skoro jsem utekla a opustila tě.“
„Och?“ Nyneiva se v duchu kroutila, když ji Birgitte zvažovala. „Ale neutekla jsi, viď? Měla jsem vystřelit, než jsem promluvila, ale mně se nikdy nelíbilo střílet na lidi zezadu. Ani na ni. Stejně to ale fungovalo. Jenže co s ní uděláme teď?“
Moghedien rozhodně vypadala, že ovládla svůj strach. Nevšímajíc si stříbrného obojku kolem krku pozorovala Nyneivu a Birgitte, jako by ony byly zajatkyněmi, ne ona, a jako by zvažovala, co s nimi provede. Až na to, že se jí občas zachvěly ruce, jako by se chtěla poškrábat po těch kopřivách, vypadala jako sama černě oděná vážnost. Jenom díky a’damu Nyneiva věděla, že ta žena cítí strach, skoro jako blábolení, ale potlačené do tlumeného bzučení. Přála si, aby jí ta věc umožnila poznat, co si Moghedien myslí. Ale na druhé straně zase byla ráda, že nevidí do duše za těma chladnýma tmavýma očima.
„Než zvážíš něco... krutého,“ začala opatrně Moghedien, „pamatuj, že vím hodně věcí, co by ti mohly být užitečné. Pozorovala jsem ostatní Vyvolené, nahlédla do jejich plánů. Nestojí to za něco?“
„Pověz mi to, a já zvážím, jestli to za něco stojí,“ opáčila Nyneiva. Co by s tou ženou mohla udělat?
„Lanfear, Graendal, Rahvin a Sammael kují pikle spolu.“
Nyneiva krátce zatahala za vodítko a druhá žena se zapotácela. „To já vím. Pověz mi něco novýho.“ Tady ta žena byla zajatec, ale a’dam existoval jen tak dlouho, jak dlouho pobývaly v Tel’aran’rhiodu.
„Víš, že lákají Randa al’Thora k útoku na Sammaela? Ale až to udělá, najde tam i ostatní, čekají, aby ho chytili do pasti. Alespoň tam najde Graendal a Rahvina. Myslím, že Lanfear hraje jinou hru, o které ostatní nic nevědí.“
Nyneiva si vyměnila ustaraný pohled s Birgitte. Rand se tohle musí dozvědět. Dozví se to, jakmile si dneska v noci ona a Elain promluví s Egwain. Jestli se jim podaří dostat se k ter’angrialu na dost dlouho.
„Totiž,“ zamumlala Moghedien, „jestli bude žít dost dlouho, aby je našel.“
Nato Nyneiva popadla stříbrné vodítko v místě, kde se spojovalo s obojkem, a přitáhla si Zaprodankyni blíž k sobě. Tmavé oči se upřely do jejích, ale ona skrze a’dam cítila hněv a strach, který se zavrtěl a byl prudce udušen. „Poslouchej mě. Myslíš si, že nevím, proč předstíráš tuhle ochotnou spolupráci? Myslíš si, že když budeš mluvit dost dlouho, nechám si něco uklouznout a ty unikneš. Myslíš, že čím dýl tu mluvíme, tím těžší pro mě bude tě zabít.“ Tolik byla pravda. Zabít někoho chladnokrevně, dokonce jednoho ze Zaprodanců, bude těžké, možná těžší, než nač se vzmůže. Co bude s tou ženskou dělat? „Ale pochop tohle. Nedovolím ti jen něco naznačovat. Jestli se přede mnou pokusíš něco zatajit, tak ti udělám všechno, co kdy tebe napadlo, že uděláš mně.“ Vodítkem prošla hrůza, jako výkřik, z něhož tuhne krev v žilách, z hloubi Moghedieniny duše. Možná o a’damu nevěděla tolik, kolik si Nyneiva myslela. Možná věřila, že by Nyneiva mohla číst její myšlenky, kdyby to zkusila. „Takže, jestli víš něco o tom, co hrozí Randovi, něco navíc o Sammaelovi a ostatních, tak mi to řekni. Hned!“
Slova se Moghedien řinula z úst a ona neustále si jazykem zvlhčovala rty. „Al’Thor chce jít po Rahvinovi. Dneska. Dnes ráno. Protože si myslí, že Rahvin zabil Morgasu. Nevím, jestli to udělal nebo ne, ale al’Thor si to myslí. Jenže Rahvin Lanfear nikdy nevěřil. Nikdy nevěřil žádnému z nich. Proč by měl? Myslel si, že to všechno by mohla být past nastražená na něj, tak nastražil vlastní léčku. Nastavěl po celém Caemlynu ochrany, takže jestli tam nějaký muž usměrní třebas jiskřičku, dozví se to. Al’Thor vstoupí přímo tam. Skoro jistě už tam je. Myslím, že chtěl opustit Cairhien hned po východu slunce. Já s tím nemám nic společného. Nebyla to moje práce. Já –“
Nyneiva jí chtěla zacpat ústa. Ženě se strachy perlil pot na obličeji, z čehož se Nyneivě dělalo zle, ale bude-li muset poslouchat ten prosebný hlas příliš... Začala usměrňovat a napadlo ji, zda bude dost silná, aby to zadrželo Moghedienin jazyk, ale pak se usmála. Byla s Moghedien propojená a ovládala to. Moghedien málem vylezly oči z důlků, když Nyneiva spletla prameny, které jí zavřely ústa, a zavázala je. Pak Nyneiva dodala ještě špunty do uší, než se obrátila k Birgitte. „Co myslíš ty?“
„Elain to zlomí srdce. Svou matku miluje.“
„To já vím!“ Nyneiva se nadechla. „Budu plakat s ní a myslet vážně každou slzu, ale zrovna teď si musím dělat starosti kvůli Randovi. Myslím, že ona říká pravdu. Skoro to až cítím.“ Chytila stříbrné vodítko pod náramkem a zatřásla jím. „Možná je to tímhle a možná si to jenom představuju. Co myslíš ty?“
„Že je to pravda. Nikdy nebyla moc statečná, pokud neměla jasně navrch nebo si myslela, že jí to projde. A ty jsi do ní určitě vtloukla strach ze Světla.“
Nyneiva se zamračila. Každé Birgittino slovo v ní vyvolalo další bublinku strachu. Nikdy nebyla moc statečná, pokud neměla navrch. Tohle ji docela vystihovalo. Vtloukla do Moghedien strach ze Světla. To udělala, a myslela vážně každé slovo, které řekla. Dát někomu pár facek, když to potřeboval, byla jedna věc, vyhrožovat mu mučením, chtít ho mučit, dokonce i Moghedien, bylo něco zcela jiného. A tady stojí ona a snaží se vyhnout tomu, co věděla, že musí udělat. Nikdy nebyla moc statečná, když neměla jasně navrch. Tentokrát byla bublinka strachu její vlastní. „Musíme ihned do Caemlynu. Aspoň já musím. S ní. Možná tady nedokážu usměrňovat dost silně, abych roztrhla papír, ale s a’damem můžu použít její sílu.“
„Z Tel’aran’rhiodu nedokážeš ovlivnit nic v bdělém světě,“ řekla Birgitte tiše.
„Já vím! Já vím, ale musím něco udělat.“
Birgitte zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. „Ó, Nyneivo, je to tak zahanbující, být ve spojení s takovým zbabělcem, jako jsi ty.“ Náhle se jí oči překvapeně rozšířily. „Toho tvého lektvaru už moc nezbylo. Myslím, že se prob –“ Uprostřed slova prostě zmizela.
Nyneiva se nadechla a rozvázala prameny kolem Moghedien. Nebo ji donutila to udělat. S a’damem se to dalo jen těžko poznat. Přála si, aby tu Birgitte ještě byla. Další pár očí. Někdo, kdo nejspíš znal Tel’aran’rhiod lépe, než ho ona kdy pozná. Někdo, kdo byl velmi udatný. „Uděláme si výlet, Moghedien, a ty mi budeš pomáhat, až se z tebe bude kouřit. Jestli mě něco překvapí... Stačí říct, že cokoliv se stane tý, která má nasazený tenhle náramek, stane se to i tý, co má obojek. Akorát že desetkrát silněji.“ Ošklivý výraz na Moghedienině tváři říkal, že Nyneivě věří. Což bylo docela dobře, jelikož to byla pravda.