Další hluboké nadechnutí, a Nyneiva začala vytvářet obraz jediného místa v Caemlynu, které znala natolik dobře, aby si ho pamatovala. Královský palác, kam ji vzala Elain. Rahvin musí být tam. Ale v bdělém světě, ne ve světě snů. Nicméně něco udělat musela. Tel’aran’rhiod kolem ní se změnil.
55
Vlákna hoří
Rand se zarazil. Dlouhá černá šmouha na stěně chodby ukazovala, kde se půl tuctu drahých závěsů změnilo v popel. Plameny olizovaly vršek dalšího. Ze značného počtu vykládaných truhlic a stolků zůstaly jen ohořelé třísky. Tohle nebyla jeho práce. O třicet kroků dál leželi na bílých dlaždicích ve smrti zkroucení muži v červených kabátcích, kyrysech a přilbicích s hledím, s meči stále ještě v rukou. Tohle taky nebyla jeho práce. Rahvin plýtval vlastními lidmi, jak se snažil dostat k Randovi. Své útoky vedl mazaně, a mazaně unikal, nicméně od chvíle, kdy prchl z trůnního sálu, se Randovi postavil vždy jen na chvilku, než zaútočil, a pak utekl. Rahvin byl silný, možná tak silný jako Rand, a věděl toho víc, ale Rand měl v kapse malého tlouštíka – ter’angrial – a Rahvin nic takového neměl.
Chodba byla Randovi povědomá dvakrát, jednou ji viděl předtím a navíc mu připomínala něco známého.
Tudy jsem šel s Elain a Gawynem ten den, co jsem potkal Morgasu. Ta myšlenka bolestně proklouzla až za hranici prázdnoty. Uvnitř byl chladný a bez citů. Saidín zuřil a hořel, ale on byl ledově klidný.
A další myšlenka, jako bodnutí. Ležela právě na takovéhle podlaze, zlaté vlasy měla rozhozené jako ve spánku. Iliena Zlatovláska. Moje Iliena.
Toho dne tu byla také Elaida. Věštila bolest, kterou přinesu. Poznala ve mně temnotu. Něco z ní. Dost. Ilieno, nevěděl jsem, co dělám. Byl jsem šílený! Jsem šílený. Oh, Ilieno!
Elaida věděla – něco – ale neřekla ani všechno, co věděla. Bylo by lepší, kdyby to byla udělala.
Oh, Světlo, copak neexistuje odpuštění? To, co jsem udělal, jsem udělal v záchvatu šílenství. Copak neexistuje milosrdenství?
Gareth Bryne by mě byl zabil, kdyby to byl věděl. Morgasa by byla nařídila mou smrt. Morgasa by byla naživu. Mat. Moirain. Kolik lidí by zůstalo naživu, kdybych byl zemřel?
Své utrpení jsem si vysloužil. Zasloužím si konečnou smrt. Oh, Ilieno, zasloužím si zemřít.
Zasloužím si zemřít.
Kroky za ním. Otočil se.
Vyšly ze široké boční chodby ani ne dvacet kroků od něj, dva tucty mužů v kyrysech, přílbách a červených kabátcích s bílými límci královniny gardy. Jenže Andor teď žádnou královnu neměl a tihle muži nesloužili jí, dokud žila. Vedl je myrddraal, s bledou bezokou tváří jako něco, co vylezlo zpod kamene. Překrývající se pláty černé zbroje jen zvyšovaly dojem hada, když se pohyboval, a černý plášť mu visel nehybně, jakkoliv se pohnul. Pohled bezokého je strach, ale strach je v prázdnotě vzdálená věc. Když ho muži uviděli, zaváhali. Pak půlčlověk zvedl meč s černou čepelí. Gardisté, kteří ještě neměli taseno, sahali po jílcích.
Rand – měl dojem, že tohle je jeho jméno – usměrnil způsobem, o němž se nepamatoval, že by ho už někdy použil.
Muži i myrddraal ztuhli na místě. Silnou vrstvou je pokryla bílá jinovatka, jinovatka, z níž stoupal kouř, jako stoupal i z Matových bot. Myrddraalovi se ulomila pozvednutá paže s hlasitým prasknutím. Když dopadla na dlaždice, paže i meč se roztříštily na kusy.
Rand cítil chlad – ano, jmenoval se tak. Rand – chlad jako nůž, když procházel kolem a zahýbal směrem, odkud přišli. Chlad, jenž byl teplejší než saidín.
U stěny se krčili muž a žena, sloužící v červenobílé livreji, přicházející do středních let, a drželi se, jako by se chtěli navzájem chránit. Když uviděli Randa – to jméno bylo delší, ne jenom Rand – muž, krčící se z dosahu myrddraalem vedené tlupy, se začal zvedat, ale žena ho za rukáv zase stáhla dolů.
„Jděte v míru,“ řekla Rand a natáhl ruku. Al’Thor. Ano, Rand al’Thor. „Já vám neublížím, ale jestli zůstanete, mohli byste přijít k úrazu.“
Žena zvrátila hnědé oči. Byla by se zhroutila, kdyby ji muž nechytil, a on sám rychle pohyboval úzkými rty, jako by se modlil, ale nedostal ze sebe ani hlásku.
Rand pohlédl směrem, kam se ten muž díval. Ruka mu vyjela z rukávu dost daleko, aby byla vidět Dračí hlava se zlatou hřívou, která byla součástí jeho kůže. „Já vám neublížím,“ pravil, nechal je tam a šel dál. Musel ještě zahnat do rohu Rahvina. Musel zabít Rahvina. A pak?
Ozýval se jen klapot jeho podpatků na dlaždicích. A hluboko v jeho hlavě slabý hlas truchlivě volal Ilienu a prosil o odpuštění. Namáhal se, aby ucítil Rahvina usměrňovat, aby ucítil muže naplněného pravým zdrojem. Nic. Saidín ho pálil v kostech, pálil ho v duši, ale zvenčí to nebylo snadné zahlédnout, dokud jste nebyli blízko. Lev ve vysoké trávě, takhle to jednou řekl Asmodean. Vzteklý lev. Neměl by Asmodeana připočítat k těm, kteří by jinak nežili? Nebo Lanfear? Ne. Ne –
Dostalo se mu varování jen o zlomeček vteřiny dřív, právě akorát, aby se stačil vrhnout na zem, byl to jako vlásek tenký úsek času mezi tím, kdy ucítil náhle spletené prameny, a stěnou vedle něj se prořízl jako paže tlustý pruh bílého světla, tekutého ohně, který proletěl místem, kde by byl měl hruď. Kudy proletěl ten pruh světla, tam, na obou stranách chodby, vlysy, nástěnné koberce, dveře i závěsy prostě přestaly existovat. Na podlahu pršely proříznuté závěsy a kusy uvolněného kamene a omítky.
Tolik k tomu, jak se Zaprodanci bojí používat odřivous. Kdo mu to tvrdil? Moirain. Ta si určitě zasloužila žít.
Z prstů mu vyskočil odřivous, oslepivá bílá střela letící k místu, odkud vzešel původní pruh světla. Ten druhý odřivous zhasl, právě když ten jeho prorazil zdí, zanechávaje po sobě před očima purpurovou šmouhu. Uvolnil vlastní pramen. Dokázal to konečně?
Vyškrábal se na nohy a usměrnil vzduch, vrazil do poničených dveří tak prudce, že jejich pozůstatky vyletěly ze závěsů. Místnost za dveřmi byla prázdná. Byl to obývací pokoj, s křesly rozestavěnými kolem velkého mramorového ohniště. Jeho odřivous sebral kousek z jednoho z oblouků vedoucích na malé nádvoří s kašnou a další kousek z jednoho z kartelovaných sloupů, které lemovaly chodníček za kašnou.
Rahvin tudy ale neodešel a v zášlehu odřivousu také nezahynul. Ve vzduchu visel pozůstatek, slábnoucí zbytky tkaniva saidínu. Rand jej poznal. Bylo jiné než průchod, který vytvořil pro klouzání do Caemlynu, či ten pro cestování – teď věděl, že udělal tohle – do trůnního sálu. Ale jeden takový už viděl v Tearu, tenkrát ho vytvořil sám.
Teď setkal další. Průchod, přinejmenším otvor, díru do reality. Na druhé straně nebyla černota. Vlastně kdyby nevěděl, že tam je cesta, kdyby neviděl její tkanivo, možná by to ani nepoznal. Tam se před ním na to samé nádvoří s fontánou a stejným chodníčkem se sloupořadím otevíraly stejné oblouky. Na okamžik se úhledně zaoblené díry, které jeho odřivous udělal do oblouku a sloupu, zachvěly, zaplnily se, a pak tu byly zase díry. Kamkoliv ten průchod vedl, bylo to někde jinde, odraz královského paláce, jako to kdysi byl odraz Tearského Kamene. Nejasně zalitoval, že si o tom nepromluvil s Asmodeanem, když měl ještě možnost, ale o tom dni prostě nikdy nedokázal mluvit s nikým. Nezáleželo na tom. Toho dne nesl Callandor, ale angrial v jeho kapse už dokázal, že na štvaní Rahvina stačí.