Rychle prošel skrz, uvolnil tkanivo a spěchal přes nádvoří dřív, než průchod za ním zmizel. Rahvin musel bránu ucítit, pokud byl dost blízko a zkoušel to. Tlustý kamenný mužíček neznamenal, že tu Rand mohl stát a čekat, až na něj Zaprodanec zaútočí.
Nebyla tu stopa po živé duši, byli tu jen on a jedna moucha. Takhle to bylo v Tearu také. Kandelábry v chodbách nebyly zapálené, světlé knoty nikdy neviděly plamen, a přesto i tam, kde měla být ta nejtemnější chodba, bylo světlo, které zdánlivě vycházelo odevšad a – odnikud. Občas se pohnuly i stojací lampy a další věci. Kandelábr se v okamžení posunul i o půl lokte, váza ve výklenku o coul. Drobnosti, jako by je někdo posouval ve chvíli, kdy se oči nedívaly. Kdekoliv bylo tohle místo, bylo velmi zvláštní.
Když klusal dalším sloupořadím a snažil se vycítit Rahvina, došlo mu, že od chvíle, kdy usměrnil ten odřivous, neslyší hlas lkající nad Ilienou. Třeba nějak dostal Luise Therina z hlavy.
Dobře. Zastavil se na kraji palácových zahrad. Růže a keře tavolníků vypadaly stejně poničené suchem, jako by rostly u skutečného paláce. Na několika bílých věžičkách zvedajících se nad střechami povlávaly praporce se stříbrným lvem, jenže vížky se mohly v okamžení změnit. Dobrá, když se nemusím o svou hlavu dělit s –
Cítil se divně. Nehmotně. Zvedl paži a vyjevil se. Viděl skrze svůj rukáv a paži zahradu, jako by se díval skrze mlhu. Mlhu, která řídla. Když se podíval dolů, viděl skrze sebe dlažební kameny chodníčku.
Ne! Tohle nebyla jeho myšlenka. Začal se vytvářet obraz. Vysoký tmavovlasý muž s ustaraným výrazem a víc bílými než hnědými vlasy. Jsem Luis Ther –
Jsem Rand al’Thor, skočil mu do toho Rand. Nevěděl, co se děje, ale slabý drak mu začal z ruky, kterou si držel před obličejem, mizet. Paže vypadala tmavší, prsty na ruce delší. Já jsem já. To se rozeznělo prázdnotou. Já jsem Rand al’Thor.
Bojoval, aby si sám sebe v duchu představil, rval se o to vytvořit obraz toho, co každý den při holení viděl v zrcadle, co viděl ve stojacím zrcadle při oblékání. Byl to zoufalý boj. Nikdy se na sebe pořádně nepodíval. Oba obrazy splývaly a slábly, starší tmavooký muž a mladší s modrošedýma očima. Obraz mladšího muže pomalu zpevněl a starší tvář se vytratila. Jeho paže pomalu zpevněla. Jeho paže, kolem níž se ovíjel drak, i dlaň s vypálenou volavkou. Bývaly doby, kdy ty značky přímo nenáviděl, ale teď, dokonce zahalený v prázdnotě bez citů, se málem zakřenil, když je uviděl.
Proč se Luis Therin snaží převzít tělo? Aby ho přetvořil v Luise Therina. Byl si jist, že on je ten tmavooký muž s utrápenou tváří. Proč teď? Protože na tomhle místě, ať to je cokoliv, může? Počkat. Byl to Luis Therin, kdo křičel vzdorné „ne". Neútočil tu Luis Therin. Útočil Rahvin a nepoužíval pouze jedinou sílu. Kdyby byl ten muž schopný tohle udělat v Caemlynu, ve skutečném Caemlynu, byl by to udělal tam. Musela to být nějaká schopnost, kterou získal tady. A jestli ji tady mohl získat Rahvin, tak ji má sám nejspíš taky. Obraz sebe sama byl to, co ho zadrželo, co ho přivedlo zpátky.
Soustředil se na nejbližší růžový keř, byl na sáh vysoký. Představil si, jak začíná být řídký, mlžný. Keř se poslušně vytratil do nicoty, ale jakmile byl obraz v jeho mysli pryč, keř zde byl náhle zpátky, přesně jako býval.
Rand chladně kývl. Takže to mělo jistá omezení. Vždycky existovala omezení a hranice. Ale on znal jedinou sílu, kolik ho o ní Asmodean naučil a kolik se naučil sám, a stále v něm byl přítomen saidín, všechna sladkost života, všechna zkáza smrti. Rahvin ho musel vidět, aby zaútočil. S jedinou silou jste museli něco vidět, abyste to mohli ovlivnit, nebo vědět, kde přesně to je ve vztahu k vám, do nejmenších podrobností. Třeba to tu bylo jiné, ale on si to nemyslel. Skoro si přál, aby se byl Luis Therin znovu neodmlčel. Ten muž mohl znát tohle místo i jeho pravidla.
Balkony a okna vedoucí do zahrady sahaly místy až do čtvrtého poschodí. Rahvin se ho pokusil... odtvořit. Natáhl ze zuřícího proudu saidínu přes angrial. Z oblohy sjely blesky, stovka rozvětvených stříbrných střel, bodajících do každého okna, do každého balkonu. Zahradu zahltil hrom, až z kamení odletovaly úlomky. Samotný vzduch praskal a jemu se chloupky na hrudi a na pažích snažily pod košilí zježit. Dokonce i vlasy na hlavě se mu začaly zvedat. Nechal blesky pohasnout. Tu a tam se odlamovaly kusy roztříštěných kamenných venýřů a balkonů, třeskot při tom, když dopadaly na zem, tlumila ozvěna hromobití, které mu stále ještě zvonilo v uších.
Na místech, kde bývala okna, teď byly jen zející díry. Vypadaly jako oční důlky nějaké monstrózní lebky, a poničené balkony jako tucet rozbitých úst. Jestli na některém z nich byl Rahvin, byl určitě mrtev. Rand tomu ale neuvěří, dokud neuvidí mrtvolu. Chtěl vidět Rahvina mrtvého.
S úšklebkem, který si neuvědomoval, vyrazil zpátky do paláce. Chtěl vidět Rahvina mrtvého.
Nyneiva se vrhla na břicho a plazila se chodbou po podlaze, když cosi proťalo nejbližší zeď. Moghedien šla k zemi stejně rychle, ale pokud by to neudělala sama, Nyneiva by ji byla strhla za a’dam. Byl to Rand, nebo Rahvin? Viděla podobné pruhy bílého ohně, tekutého světla, v Tanchiku a nijak netoužila dostat se znovu k něčemu takovému blíž. Nevěděla, co to bylo, a ani to vědět nechtěla. Já chci léčit, Světlo spal oba ty hlupáky, ne se učit roztodivným způsobům zabíjení!
Zvedla se do dřepu a ohlédla se směrem, kterým přišly. Nic. Prázdná palácová chodba. S tři sáhy dlouhou škvírou v obou stěnách, tak hladce vyříznutou, že by se za to nestyděl ani mistr kameník, a na podlaze ležely kusy goblénů. Po obou mužích nebylo ani stopy. Byla tu jen jejich práce. Občas se jim pod ruku málem dostala sama. Ještě dobře, že mohla čerpat z Moghedienina hněvu, vyčistit ho od hrůzy, která se snažila proniknout ven, a nechat ho proudit do sebe. Její vlastní hněv byl ubohoučká věc, která by jí skoro nedovolila vycítit pravý zdroj, natož usměrnit pramen ducha, jenž ji udržoval v Tel’aran’rhiodu.
Moghedien se krčila na kolenou a nasucho zvracela. Nyneiva stiskla rty. Ta ženská se znovu pokusila odstranit a’dam. Její ochota ke spolupráci se rychle vytratila, když zjistily, že Rand a Rahvin jsou tady v Tel’aran’rhiodu. No, snažit se rozepnout ten obojek, když jste ho měly kolem krku, vyvolalo trest samo o sobě. Aspoň tentokrát Moghedien neměla nic v žaludku.
„Prosím.“ Moghedien chytila Nyneivu za sukni. „Říkám ti, že musím pryč.“ Čirý děs v jejím hlase zabolel. Moghedien se ta hrůza zračila i ve tváři. „Jsou tady v těle. V těle!“
„Buď zticha,“ vyjela na ni Nyneiva nepřítomně. „Jestlis mi nelhala, tak je to výhoda. Pro mě.“ Druhá žena tvrdila, že být ve světě snů tělesně omezuje vaši moc nad snem. Nebo to spíš přiznala, když jí tahle informace uklouzla. Taky přiznala, že Rahvin nezná Tel’aran’rhiod tak dobře jako ona. Nyneiva doufala, že ho nezná tak dobře jako ona sama. Že toho Rahvin ví víc než Rand, o tom nepochybovala. Ten trouba zabedněnej! Ať už měl k pronásledování Rahvina jakýkoliv důvod, nikdy neměl připustit, aby ho ten muž zavlekl sem, na místo, jehož pravidla vůbec nezná a kde může i myšlenka zabíjet.