„Proč nechceš pochopit, co ti říkám? I kdyby se sem jenom prosnili, oba by byli silnější než my. Když jsou tady v těle, mohli by nás bez mrknutí oka rozdrtit. V těle můžou natáhnout ze saidínu víc, než my můžeme ve snu natáhnout ze saidaru."
„Jsme propojený.“ Nyneiva pořád nedávala pozor a jen se prudce zatahala za cop. Nedalo se poznat, kterým směrem muži odešli. A nedostane se jí varování předem, dokud je neuvidí. Nějak jí pořád připadalo nespravedlivé, že oni mohou usměrňovat, aniž by ona dokázala prameny vidět či cítit. Kandelábr, který byl předtím rozříznutý vejpůl, teď byl zase celý, a pak zase ne, stejně rychle. Ten bílý oheň musel být neuvěřitelně silný. Tel’aran’rhiod obvykle vyléčil poškození dost rychle, ať už jste udělaly cokoliv.
„Ty hloupá huso,“ vzlykala Moghedien a oběma rukama třásla Nyneivinou sukní, jako by chtěla zatřást s Nyneivou. „Nezáleží na tom, jak odvážná jsi. Jsme propojené, ale ty nepřispíváš ničím, jak to teď je. Ani vláskem. Je to moje síla a tvoje šílenství. Oni jsou tady v těle, nesní! Používají věci, o kterých se tobě ani nesnilo! Zničí nás, jestli zůstaneme.“
„Mluv tiše,“ odsekla Nyneiva. „To chceš některýho z nich na nás přilákat?“ Spěšně se rozhlédla oběma směry. Byly to kroky? Rand, nebo Rahvin? K jednomu i druhému se musejí přiblížit stejně opatrně. Muž bojující o vlastní život by mohl udeřit dřív, než by poznal, že jsou přítelkyně. No, aspoň že ona je přítelkyně.
„Musíme jít,“ naléhala Moghedien, ale hlas ztišila. Zvedla se na nohy a rty měla zkřivené mrzutým vzdorem. V jejím nitru se svářel strach a hněv, nejdřív byl silnější ten první, potom ten druhý. „Proč bych ti měla dál pomáhat? Tohle je šílenství!“
„To bys radši dostala zase kopřivama?“
Moghedien sebou trhla, ale v tmavých očích jí setrval umíněný výraz. „Myslíš si, že jim dovolím, aby mě zabili, radši, než bych si od tebe nechala ublížit? Ty jsi šílená. Nehnu se odsud, dokud se nerozhodneš, že nás odsud odvedeš.“
Nyneiva se znovu zatahala za cop. Jestli Moghedien odmítne jít, bude ji muset táhnout. To nebyl moc rychlý způsob pátrání, když před nimi byly zdánlivě celé míle palácových chodeb. Holt měla být tvrdší, už když se ta žena začala cukat poprvé. Na Nyneivině místě by Moghedien zabíjela bez váhání, nebo, kdyby druhého považovala za užitečného, spletla by ten svůj trik, jak mu sebrat vůli, přinutila by ho, aby ji uctíval. Nyneiva to jednou okusila, v Tanchiku, a i když věděla, jak to bylo provedeno, věděla, že by to nejspíš nikomu jinému provést nedokázala. Opovrhovala touhle ženou, nenáviděla ji z celé duše. Ale i když ji nepotřebovala, nemohla ji tady prostě jen tak zabít. Potíž byla v tom, že, jak se Nyneiva obávala, to teď Moghedien věděla taky.
Přesto, vědma vede ženský kroužek – i když s tím kroužek ne vždycky souhlasí – a ženský kroužek uděluje tresty ženám, které poruší zákony či příliš zneváží zvyky, a také mužům, za jisté přestupky. Možná nemá Moghedienin žaludek na zabíjení, na lámání lidské vůle, ale...
Moghedien otevřela ústa a Nyneiva jí je ucpala roubíkem ze vzduchu. Nebo spíš donutila to udělat samu Moghedien. Jak byly propojené a’damem, bylo to, jako by usměrňovala sama, ale Moghedien věděla, že jsou to její vlastní schopnosti, které Nyneiva využívá. Tmavé oči se Moghedien rozhořčeně zatřpytily, když jí její vlastní prameny strhly ruce k bokům a pevně jí obtočily suknice kolem kotníků. Pro zbytek Nyneiva použila a’dam. Stejně jako předtím s kopřivami, i teď vytvořila pocity, které chtěla, aby druhá žena cítila. Nebyla to skutečnost, byl to pocit skutečnosti.
Moghedien se v poutech vzepřela, jak ucítila, jako by ji přes hýždě švihl kožený řemen. Takhle to cítila. Vodítkem projelo pobouření a ponížení. A opovržení. Ve srovnání s jejími složitými způsoby, jak lidem ubližovat, tohle se hodilo leda tak pro dítě.
„Až budeš připravená zase spolupracovat,“ řekla Nyneiva, „stačí kývnout.“ Tohle nesmělo trvat dlouho. Nemohla tu jen tak stát, zatímco se Rand a Rahvin snaží navzájem zabít. Kdyby zemřel ten špatný jen proto, že se vyhýbala nebezpečí a nechala se zdržovat Moghedien...
Nyneiva si vzpomínala na den, kdy jí bylo šestnáct, těsně poté, co ji ženský kroužek prohlásil za dost starou, aby si mohla splést cop. Na ponoukání Nely Thaneové pak ukradla Corin Ayellinové švestkový táč a ve dveřích do kuchyně vrazila přímo do panímámy Ayellinové. Nyneiva přidala i to, co následovalo, a vyslala to přes vodítko všechno naráz. Moghedien jen vykulila oči.
Nyneiva to ponuře zopakovala. Ona mě nezastaví! Znovu. Já Randovi pomůžu, ať už si ona myslí cokoliv! Znovu. I kdyby nás to mělo zabít! Znovu. Oh, Světlo, ona by mohla mít pravdu. Rand by nás mohl obě zabít dřív, než by poznal, že jsem to já. Znovu. Světlo, nenávidím svůj strach! Znovu. Nenávidím ji! A znovu. Nenávidím ji!
Náhle si uvědomila, že se Moghedien zoufale zmítá v poutech a přikyvuje tak prudce, až se zdálo, že jí snad upadne hlava. Nyneiva chvíli jen civěla na její uslzenou tvář, potom přestala s tím, co dělala, a spěšně rozpletla prameny vzduchu. Světlo, co to udělala? Není přece Moghedien. „Mám za to, že už mi nebudeš dělat potíže."
„Oni nás zabijí,“ zamumlala druhá žena slabě, a díky vzlykům téměř nesrozumitelně, ale zároveň spěšně kývala na souhlas.
Nyneiva se schválně zatvrdila. Moghedien si zasloužila všechno, čeho se jí dostalo, a víc, mnohem, mnohem víc. Ve Věži by Zaprodankyni utišily a popravily tak rychle, jak jen by stačily svolat tribunál, a kromě toho, čím byla, by další důkazy ani nepotřebovaly. „Dobrá. Teď –“
Celým palácem otřásl hrom nebo něco, co se hromu velmi podobalo, až na to, že se stěny zatřásly a z podlahy se zvedl prach. Nyneiva zpola padla na Moghedien a obě poskočily, jak se snažily udržet se na nohou. Než zemětřesení úplně utichlo, nahradil ho řev, jako když se komínem velikosti slušné hory řítí obrovitánský oheň. To trvalo jen chvilku. Následné ticho bylo větší než předtím. Ne. Ozývaly se kroky. Nějaký muž utíkal. Ten zvuk se nesl chodbou. Od severu.
Nyneiva odstrčila druhou ženu. „Pojď.“
Moghedien kňučela, avšak nevzpírala se a nechala se táhnout chodbou. Oči však měla velké a dýchala příliš rychle. Nyneivu napadlo, že je dobře, že má Moghedien s sebou, a nejen kvůli přístupu k jediné síle. Po všech těch letech, co se skrývala ve stínech, byla Pavoučice natolik zbabělá, že se vedle ní Nyneiva cítila skoro statečně. Skoro. Jenom hněv na vlastní strach jí umožňoval udržet pramen ducha, který jí zase umožňoval pobývat v Tel’aran’rhiodu. Moghedien byla hrůzou bez sebe.
Nyneiva ji táhla za sebou na lesklém vodítku a zrychlila krok. Vyrazila za slábnoucím zvukem těch kroků.
Rand ostražitě vstoupil na kulaté nádvoří. Polovina bíle dlážděného kruhu se zařezávala do stavby zvedající se za ním do výšky tří poschodí, druhá polovina pak byla lemována kamenným půlkruhem na světlých sloupech tři sáhy vysokých, přečnívajících do další zahrady, kde se pod nízkými rozložitými stromy táhly stinné štěrkové pěšinky. Mramorové lavičky obklopovaly jezírko s lekníny. V něm plavaly rybky, zlaté a bílé a červené.