Náhle se lavice posunuly, rozplynuly se do beztvarých lidských postav, stále stejně bílých a napohled tvrdých jako kámen. Už zjistil, jak těžké je změnit něco, co upravil Rahvin. Z konečků prstů mu vylétly blesky a roztříštily kamenné muže na kusy.
Vzduch se změnil ve vodu.
Rand se začal dusit a snažil se doplavat ke sloupům. Viděl zahradu za nimi. Musela tam být nějaká přehrada, která zastavila všechnu tu vodu, co se řinula ven. Než mohl usměrnit, míhaly se kolem něj zlaté a červené a bílé stíny, větší, než původně byly ryby v jezírku. A tihle tvorové měli zuby. Zahryzli se do něho a krev se změnila v rudou mlhu. Pudově se po rybách ohnal rukama, ale jeho chladnější část, hluboko v prázdnotě, usměrnila. Zazářil odřivous, mířil na přehradu, pokud tam nějaká byla, na každé místo, kde mohl Rahvin stát, aby viděl na nádvoří. Voda se převalovala, divoce s ním pohazovala a hnala se, aby naplnila prázdné tunely, které vyřízl odřivous. Vrhly se po něm zlaté a bílé a červené stíny a přidaly do vody další stopy karmínu. Jak to s ním pohazovalo, neviděl, kam svými střelami naslepo míří – házel je na všechny strany. Nedostávalo se mu dechu. Snažil se myslet na vzduch, nebo na vodu, která se stává vzduchem.
Náhle jím byla. Dopadl tvrdě na dláždění mezi malé rybky mrskající se kolem, převalil se a zvedl se. Všude zase byl vzduch. Dokonce i šaty měl suché. Kamenný prstenec se proměňoval, chvíli byl celý a nedotčený, chvíli tu ležel v troskách a polovina sloupů byla dole. Některé stromy ležely ve spleti přes pařezy, pak tu stály celé a zase spadly. V bílých zdech paláce za ním byly proražené díry, jedna byla dokonce i ve vysoké zlacené kupoli nahoře, a přes okna, z nichž některá byla zdobená složitou kamennou kružbou, se táhly zářezy. Poškozená místa se mihotala, mizela a znovu se objevovala. Nebyl to ten pomalý přechod, posun, který trval nějakou dobu jako předtím, ale neustále docházelo ke změnám. Trosky, pak žádné, pak nějaké, pak žádné a pak zase všechny.
Rand sebou trhl a přitiskl si ruku k boku, na starou, zpola zahojenou ránu. Píchalo ho v ní, jako by se mu při všech těch prostocvicích zase otevřela. Vlastně ho pobolívalo celé tělo, z tuctu či víc kousných ran mu tekla krev. To se nezměnilo. Zakrvavené trhliny v jeho kabátci a spodcích byly pořád tady. Podařilo se mu změnit vodu zase ve vzduch? Nebo jedna z těch šílených střel odřivousu zahnala Rahvina pryč, či ho dokonce zabila? Nezáleželo na tom, pokud by to nebylo to poslední.
Vytřel si krev z očí a prohlížel si okna a balkony kolem zahrady, vysoké sloupořadí na druhé straně. Nebo spíš, začal se rozhlížet, ale zaujalo ho něco jiného. Pod sloupořadím jen tak tak rozeznával slábnoucí zbytky tkaniva. Odsud poznal, že je to průchod, ale aby viděl, jaký druh a kam vede, musel by být blíž. Přeskočil hromadu opracovaných kamenů, která zmizela, když byl ještě nad ní, a vrhl se přes zahradu, přičemž se vyhýbal skáceným stromům. To zbytkové tkanivo bylo skoro pryč. Musel se dostat dost blízko, než zmizí úplně.
Náhle upadl a poškrábal si ruce o štěrk, jak se vzepřel. Neviděl nic, co by mu mohlo podrazit nohy. Cítil se omámený, skoro jako by dostal ránu do hlavy. Snažil se vyškrábat se na nohy, dostat se k tomu pozůstatku. A uvědomil se, že se svíjí. Ruce mu pokrývala dlouhá srst. Prsty se mu smršťovaly, zatahovaly se mu do dlaní. Skoro jako tlapy. Past. Rahvin neuprchl. Ten průchod byl past a on do ní nakráčel.
K prázdnotě lnulo zoufalství, jak se snažil zůstat sám sebou. Jeho ruce. Byly to ruce. Skoro ruce. Přinutil se vstát. Nohy se mu ohýbaly nesprávným směrem. Pravý zdroj ustupoval, prázdnota se svrašťovala. Do prázdnoty bez pocitů zalétla panika. Ať už se ho Rahvin snažil změnit v cokoliv, nemohlo to usměrňovat. Saidín klouzal pryč, řídl dokonce i když ho táhl přes angrial. Okolní balkony i sloupořadí na něj hleděly, prázdné. Rahvin musel být v jednom z těch oken s kamennou kružbou, ale za kterým? Tentokrát neměl sílu na stovku blesků. Jeden. To by ještě zvládl. Pokud to udělá rychle. Které okno? Bojoval o to, aby byl sám sebou, bojoval, aby do sebe dostal proud saidínu, jásal nad každým kousíčkem špíny jako důkazem, že stále vládne jedinou silou. Potácel se do kruhu a marně hledal. Zařval Rahvinovo jméno. Znělo to jako řev zvířete.
Táhnouc Moghedien za sebou, Nyneiva zahnula za roh. Před ní za dalším rohem zmizel nějaký muž, jen se tu ozývala ozvěna jeho kroků. Nevěděla, jak dlouho už ty kroky sleduje. Občas kroky utichly a ona musela čekat, až se znovu ozvou, aby poznala, kudy se dát. Občas, když se zastavily, dály se věci. Nic z toho sice neviděla, ale palác zvonil, jako když se udeří na zvon, jindy se jí ježily vlasy na hlavě, jak to ve vzduchu praskalo, a pak zase... Nezáleželo na tom. Tohle bylo poprvé, co zahlédla muže, jehož kroky slyšela. Nemyslela si, že v tom černém kabátci vězí Rand. Výška odpovídala, ale tenhle muž byl příliš velký, příliš těžký v prsou.
Nyneiva se rozběhla dřív, než si to uvědomila. Její pevné boty se už dávno změnily v atlasové střevíčky, aby se mohla pohybovat potichu. Když mohla slyšet ona jeho, mohl slyšet i on ji. Moghedienino zoufalé funění bylo hlasitější než jejich kroky.
Nyneiva se dostala k ohybu chodby, zastavila se a vyhlédla opatrně za roh. Držela saidar – přes Moghedien, ale byl její – připravená usměrnit. Nebylo to zapotřebí. Chodba byla prázdná. Naproti byly dveře, ve stěně s okny vyplněnými složitými kamennými kružbami, ale ona si nemyslela, že se tam mohl dostat. Poblíž zahýbala doprava další chodba. Nyneiva k ní vyrazila a znovu do ní ostražitě nahlédla. Prázdná. Ale nahoru se těsně za křižovatkou točilo schodiště.
Na chvíli zaváhala. Ten muž někam spěchal. Tahle chodba vedla zpátky směrem, kterým přišly. Utíkal by zpátky? Takže nahoru.
Táhnouc Moghedien za sebou pomalu vyšla po schodech a napínala uši, aby slyšela něco kromě téměř hysterického funění. Zaprodankyně a krve, která jí bušila v uších. Jestli se mu ocitne tváří v tvář... Věděla, že tam už je, někde vepředu. Překvapený bude muset být on.
Na první podestě se zastavila. Chodby byly stejné jako ty dole. Byly taky stejně prázdné, stejně tiché. Šel snad dál nahoru?
Schodiště se jí pod nohama lehce zachvělo, jako by do paláce udeřil obrovský dobývací beran, a pak znovu. A opět jedním oknem s kamennou výzdobou proletěl pruh bílého ohně, směřoval bláznivě vzhůru, a pak, když začal prořezávat strop, zhasl.
Nyneiva polkla a zamrkala v marné snaze zbavit se světle fialového vějíře, který jí zůstal před očima jako vzpomínka na tu věc. To musel být Rand, když se snažil zasáhnout Rahvina. Kdyby se k němu dostala moc blízko, Rand by mohl omylem zasáhnout i ji. Jestli se ohání takhle naslepo – jí to tedy rozhodně připadalo jako rána naslepo – mohl ji zasáhnout kdekoliv, aniž by to věděl.
Otřesy ustaly. Moghedien se oči leskly hrůzou. Ale podle toho, co skrze a’dam Nyneiva cítila, byl div, že se ta žena nesvíjí na podlaze, nevříská a nemá pěnu u pusy. Nyneiva sama tak trochu cítila, že by mohla začít vřískat. Přinutila se udělat další krok. Druhý krok byl skoro stejně těžký. Taky pomalý. Nebylo třeba na něj narazit náhle. Překvapený musel být on. Moghedien ji následovala jako zbitá fena a jen se třásla.
Když se Nyneiva vydala dál do schodů, uchopila saidar, jak nejpevněji a nejúplněji dokázala, a tolik, kolik jen Moghedien zvládla, až k bodu, kde se jeho sladkost měnila téměř v bolest. To bylo varování. Víc, a přiblíží se k bodu, kde toho bude víc, než dokáže udržet, k bodu, kde se utiší sama, spálí v sobě schopnost usměrňovat. Nebo možná v Moghedien, za daných okolností. Nebo v obou. Na každý pád by to teď byla katastrofa. Ale na tom bodě se držela... život... který ji plnil, připomínal tlak jako od jehly těsně předtím, než propíchne kůži. Tak moc toho dokázala natáhnout, když usměrňovala sama. Ona i Moghedien byly v jediné síle skoro stejně silné. Tanchiko to ukázalo. Bude to dost? Moghedien trvala na tom, že muži jsou silnější. Rahvin aspoň byl – Moghedien ho znala – a nebylo příliš pravděpodobné, že by Rand dokázal přežít tak dlouho, pokud by nebyl stejně silný. Nebylo spravedlivé, že muži mají svaly a větší sílu v jediné síle taky. Aes Sedai ve Věži vždy tvrdily, že jsou si všichni rovni. Prostě to nebylo –