Blábolila. Zhluboka se nadechla a vlekla za sebou Moghedien po schodišti. Výš to nešlo.
Chodba byla prázdná. Nyneiva pokračovala k místu, kde se s ní stýkala příčná chodba, a vyhlédla za roh. A tam byl. Vysoký muž v černém, rozložitý, s tmavými vlasy a bílými prameny na spáncích, vyhlížel kamennými kružbami v jednom z oken na něco dole. Na tváři se mu námahou perlil pot, ale zřejmě se usmíval. Hezká tvář, stejně hezká jako Galadova, pro tohohle se jí však dech nezrychlil.
Ať už civěl na cokoliv – snad na Randa? – cele se na to soustředil, ale Nyneiva mu nedala možnost, aby si jí všiml. Tam dole mohl být Rand. Nepoznala, jestli Rahvin usměrňuje nebo ne. Naplnila chodbu kolem něj ohněm od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu, a vlila do něj všechen saidar, který držela, do ohně tak horkého, že se kouřilo ze samotného kamene. Před tím žárem couvla sama.
Rahvin zavřískl uprostřed plamene – byl to jeden plamen – a odpotácel se od ní zpátky k místu, kde chodba přecházela v chodníček se sloupořadím. Zlomeček vteřiny, méně, kdy ona ještě couvala, a on už stál uprostřed plamene, jenomže teď byl obklopen čistým vzduchem. Do toho žáru šel každičký ždibíček saidaru, který dokázala usměrnit, avšak on ho potlačil. Viděla ho skrze ten oheň, jenž všemu propůjčoval narudlý přísvit. Viděla ho. Z ožehlého kabátce mu stoupal kouř. Tvář měl sežehlou trosku, jedno oko mléčně bílé. Ale v obou očích měl zlověstný výraz, když na ni pohlédl.
Z vodítka a’damu necítila vůbec žádné pocity, jen olověnou otupělost. Nyneivě se stáhl žaludek. Moghedien se vzdala. Vzdala se, protože je čekala než smrt.
Oheň vyrazil složitou kamennou kružbou v okně nad Randem, plamenné prsty nalezly každičkou škvírku, tančil směrem ke sloupořadí. A přitom zápas v jeho těle náhle ustal. Být tak najednou sám sebou přišlo skoro jako šok. Předtím zoufale natahoval ze saidínu a snažil se udržet alespoň něco. Teď se do něj hrnul, lavina ohně a ledu, až se mu podlomila kolena, až se prázdnota chvěla bolestí, která ji odírala jako rašple.
A Rahvin pozadu vyklopýtal na sloupořadí, tváří k něčemu tam uvnitř. Rahvin ovinutý ohněm, a přesto tu stál, jako by se ho nic nedotklo. Pokud teď vypadal, že se ho nic nedotýká, před chvílí tomu tak nebylo. Jen velikost postavy a to, že bylo nemožné, aby to byl někdo jiný, Randovi prozradily, že to je on. Zaprodanec byl celý zuhelnatělý, popraskané rudé maso by dalo dost zabrat každé léčitelce. Bolest musela být nesmírná. Až na to, že Rahvin bude uvnitř prázdnoty v nitru toho ohořelého pozůstatku muže, zabalený do prázdnoty, kde je tělesná bolest vzdálená a saidín po ruce.
Saidín zuřil i uvnitř Randa, a on ho vypustil všecek. Ne k léčení.
„Rahvine!“ zavřískl, a z rukou mu vyletěl odřivous, roztavené světlo silnější než muž, hnané vší jedinou silou, kterou dokázal natáhnout.
Odřivous zasáhl Zaprodance a Rahvin přestal existovat. Temní psi v Rhuideanu se změnili v černá zrnka, než zmizeli, ať už to byl jakýkoliv život, jehož se snažili držet, nebo jejž se snad pro ně snažil udržet vzor. Před tímhle Rahvin prostě... přestal existovat.
Rand nechal odřivous zhasnout a trochu saidín odsunul stranou. Snažil se mrkáním odstranit purpurový otisk a zíral na širokou díru v mramorové balustrádě, zbytek jednoho sloupu byl jako tesák nad ni, a zíral na odpovídající díru ve střeše paláce. Tyhle díry se nemihotaly, jako by to, co udělal, bylo příliš silné dokonce i na to, aby to tohle místo spravilo. Po tom všem to vypadalo téměř příliš snadné. Třeba tam nahoře je něco, co ho přesvědčí, že je Rahvin skutečně mrtvý. Rozběhl se ke dveřím.
Nyneiva zoufale vrhla všechno, co měla, a pokusila se znovu stáhnout plamen těsně kolem Rahvina. Napadlo ji, že měla použít blesk. Zemře. Ty hrozné oči se upíraly na Moghedien, ne na ni, ale ona zemře také.
Nahoru sloupořadím vyletěl tekutý oheň – tak žhavý, že oheň, který sama vytvořila, vedle něj vypadal studený. Zděšeně propustila své tkanivo a zvedla ruku, aby si chránila obličej, a přesto, než ji zvedla k hrudi, tekutý oheň byl pryč. Stejně tak Rahvin. Nyneiva nevěřila, že unikl. Byla to jen chvilka, tak krátká, že si ji téměř mohla představovat, když se ho ten bílý pruh dotkl a on se změnil v... mlhu. Pouze chvilička. Mohla si to představovat. Ale ona tomu nevěřila. Roztřeseně se nadechla.
Moghedien měla tvář v dlaních, plakala a třásla se. Jediný pocit, který Nyneiva skrz a’dam cítila, byla úleva tak mocná, že utopila všechno ostatní.
Na schodech dole zaskřípaly chvatné kroky.
Nyneiva se otočila na patě a udělala krok k točitému schodišti. S překvapením si uvědomila, že zhluboka pije ze saidaru a připravuje se.
Pak překvapení poněkud pominulo, když se na dohled vyšplhal Rand. Nebyl takový, jak si ho pamatovala. Rysy měl stejné, ale obličej tvrdý. Oči jako z modrého ledu. Zkrvavené trhliny v kabátci a spodcích a krev na tváři se k tomu obličeji hodily.
Když vypadal takhle, Nyneivu by nikterak nepřekvapilo, kdyby Moghedien na místě zabil ve chvíli, kdy zjistí, kdo to je. Nyneiva však pro ni ještě měla použití. Musel poznat a’dam. Bez dalšího rozmýšlení ho změnila, nechala vodítko zmizet, takže zůstal jen stříbrný náramek na jejím zápěstí a obojek na krku Moghedien. Chvilka zděšení, když pochopila, co udělala, a potom si vydechla, když si uvědomila, že druhou ženu stále cítí. Fungovalo to přesně tak, jak Elain říkala, že bude. Možná to neviděl. Stála mezi ním a Moghedien, vodítko se táhlo za ní.
Rand se na Moghedien skoro nepodíval. „Myslel jsem na ty plameny, co odsud vyšlehly. Myslel jsem, že bys to mohla být ty nebo...? Kde je tohle místo? Tady se setkáváte s Egwain?“
Nyneiva k němu vzhlédla a pokusila se polknout. Tak chladný, ten jeho obličej. „Rande, moudré říkají, že to, cos udělal, co děláš, je nebezpečný, dokonce špatný. Pak říkají, že když sem přijdeš v těle, vypustíš něco ze sebe, nějakou část, která z tebe dělá člověka.“
„Copak moudré vědí všechno?“ Prošel těsně kolem ní a zastavil se s pohledem upřeným na sloupořadí. „Kdysi jsem si myslel, že Aes Sedai vědí všechno. Na tom nezáleží. Nevím, jak moc si Drak Znovuzrozený může dovolit být člověkem.“
„Rande, já...“ Nevěděla, co říci. „Hele, dovol mi aspoň, ať tě vyléčím.“
Klidně držel, když natáhla ruce a uchopila jeho hlavu do dlaní. Ona pak musela potlačit trhnutí. Jeho čerstvé rány nebyly vážné, jen jich bylo hodně – co ho jenom mohlo pokousat? Byla si jistá, že to byly kousné rány – ale stará rána, ta zpola zahojená, nikdy nevyléčená rána v jeho boku, to byla žumpa plná temnoty, studna naplněná tím, o čem si myslela, že to musí být špína saidinu. Usměrnila složité prameny vzduchu, vody a ducha, dokonce také ohně a země v malém množství, jež se používaly k léčení. Rand nezařval ani se nezazmítal. Dokonce ani nemrkl. Zachvěl se. To bylo všechno. Pak ji uchopil za zápěstí a sundal jí ruce ze svého obličeje. Nezdráhala se. Jeho nová zranění byla pryč, každé hryznutí, škrábanec i modřina, ale ta stará rána ne. Na ní se nic nezměnilo. Cokoliv kromě smrti by se mělo dát vyléčit, dokonce i tohle. Cokoliv!