„Je mrtvý?“ zeptal se tiše. „Vidělas ho umřít?“
„Je mrtvý, Rande. Viděla jsem to.“
Kývl. „Jsou tu ale další, že? Další... Vyvolení.“
Nyneiva cítila od Moghedien bodnutí strachu, avšak neohlédla se. „Rande, musíš jít. Rahvin je mrtvý a tohle místo je pro tebev tom tvým stavu nebezpečný. Musíš jít a v těle se sem už nesmíš vrátit.“
„Půjdu.“
Nemyslel si, že by to mohla vidět či cítit – ovšemže nemohla – ale na chvíli měl dojem, že se chodba za ním... nějak pozměnila. Nevypadala však jinak. Až na to... Nyneiva zamrkala. Ve sloupořadí za Randem již nebyl ten zpolovice zmizelý sloup a ani díra v kamenném zábradlí.
Rand pokračoval, jako by se nic nestalo. „Vyřiď Elain... Popros ji, ať se na mě nezlobí. Popros ji...“ Tvář se mu stáhla bolestí. Na chvíli zahlédla chlapce, kterého znala, vypadal, jako by mu vyrvali něco drahocenného. Natáhla k němu ruku, aby ho utěšila, ale on couvl, tvář opět jako z kamene a vyprahlou. „Lan měl pravdu. Vyřiď Elain, ať na mě zapomene, Nyneivo. Vyřiď jí, že jsem si našel něco jiného, co miluju, a na ni už mi nezbývá místo. Chtěl po mně, abych ti vyřídil to samé. Lan si taky našel něco jiného. Říkal, že na něj máš zapomenout. Lepší by bylo, kdybyste se nenarodily, než se do nás zamilovaly.“ Znovu couvl, tři dlouhé kroky, chodba kolem něj jako by se bláznivě zatočila – nebo aspoň část chodby – a byl pryč.
Nyneiva zírala na místo, kde předtím stál, a ne na trhaně se mihotající škody na sloupořadí, které tu chvíli byly a chvíli zase ne. Lan mu řekl, aby jí vyřídil tohle?
„Ehm... pozoruhodný muž,“ poznamenala Moghedien docela tiše. „Velmi, velmi nebezpečný muž.“
Nyneiva na ni civěla. Skrze náramek k ní teď přicházelo něco nového. Byl tu pořád strach, ale ztlumený... Očekávání bylo asi to nejpříhodnější slovo, které to popisovalo.
„Pomohla jsem ti, ne?“ dodala Moghedien. „Rahvin je mrtvý, Rand al’Thor zachráněný. Nic z toho by beze mě nebylo možné.“
Nyneiva teď pochopila. Spíš naděje než očekávání. Dříve či později se Nyneiva bude muset vzbudit. Pak a’dam zmizí. Moghedien se jí snažila připomenout svou pomoc – jako by ji z ní nemusela Nyneiva páčit – jen pro případ, že by se Nyneiva zatvrzovala, aby ji před odchodem ještě dokázala zabít. „Je čas, abych rovněž odešla,“ prohlásila Nyneiva. Moghedienin výraz se nezměnil, ale strach zesílil, a naděje stejně tak. Nyneivě se v ruce objevil velký stříbrný šálek, zjevně naplněný čajem. „Vypij tohle.“
Moghedien couvla. „Co –?“
„Není to jed. Mohla bych tě velice snadno zabít i bez něj, kdybych chtěla. Koneckonců všechno, co se ti stane tady, je skutečný i v bdělým světě.“ Naděje teď byla mnohem silnější než strach. „Budeš po tom spát. Hlubokým spánkem, příliš hlubokým, aby ses mohla dotknout Tel’aran’rhiodu. Jmenuje se to ločidlo.“
Moghedien šálek pomalu převzala. „Abych tě nemohla sledovat? Nic nenamítám.“ Zvrátila hlavu a polykala, dokud nebyl šálek prázdný.
Nyneiva ji pozorovala. Tolik odvaru by ji mělo rychle položit. A přesto ji jistý krutý rys v povaze donutil promluvit. Věděla, že je to kruté, a nezáleželo jí na tom. Moghedien vůbec nebude mít klidný odpočinek. „Vědělas, že Birgitte není mrtvá.“ Moghedien jen lehce přimhouřila oči. „Vědělas, kdo je Faolain.“ Druhá žena se pokusila vyvalit oči, ale už byla příliš ospalá. Nyneiva cítila, jak se účinek ločidla šíří. Soustředila se na Moghedien drženou tady v Tel’aran’rhiodu. Pro Zaprodankyni to nebude příjemný spánek. „A vědělas, kdo je Siuan, že bývala amyrlin. O tomhle jsem se v Tel’aran’rhiodu nikdy nezmínila. Nikdy. Uvidíme se brzy. V Salidaru.“
Moghedien vyvrátila oči. Nyneiva si nebyla jistá, je-li to účinek ločidla či mrákoty, ale na tom nezáleželo. Propustila druhou ženu a Moghedien zmizela. Stříbrný obojek zazvonil, když dopadl na dlažbu. Elain bude mít radost aspoň z tohohle.
Nyneiva vystoupila ze sna.
Rand klusal chodbami paláce. Zřejmě tu došlo k menším škodám, než se pamatoval, ale on se moc nedíval. Vyšel na velké nádvoří před palácem. Zášlehy vzduchu zpola vyrazily křídla velké brány ze závěsů. Za bránou leželo obrovské oválné náměstí a to, co hledal. Trolloci a myrddraalové. Rahvin byl mrtev a ostatní Zaprodanci někde pryč, ale bylo ještě třeba pobít trolloky a myrddraaly, kteří zůstali v Caemlynu.
Bojovali, tlačili se po stovkách, snad tisících, kolem něčeho, nač přes jejich řady v černých osnířích, vysoké jako myrddraal na koni, neviděl. Jen tak tak hluboko v davu rozeznal svou karmínovou zástavu. Když křídla brány vyletěla ze závěsů, někteří se otočili na patě.
A přesto se Rand bez váhání zarazil na místě. Natěsnanými postavami v černých osnířích létaly ohnivé koule a všude leželi popálení trolloci. To nebylo možné.
Neodvažuje se doufat či myslet, usměrnil. Z rukou mu vyletovaly odřivousy tak rychle, jak je dokázal splétat, užší než jeho malíček a přesné, jakmile zasáhly, ztratily se. Byly mnohem méně účinné než ten, který použil proti Rahvinovi, ale nemohl riskovat, že protne někoho z těch, kdo byli polapení uprostřed všech těch trolloků. Zřejmě to ale neznamenalo větší rozdíl. První zasažený myrddraal změnil barvu, stal se z něj černý stín oděný v bílé, a pak zůstala jen zrnka prachu, která zmizela, když se jeho kůň splašil a utekl. Trolloci, myrddraalové, všichni ti, kteří se otočili k němu, zmizeli stejně, a pak se Rand začal prořezávat řadami těch, kteří k němu stáli zády, takže vzduch jako by byl neustále plný jiskřivého prachu, jejž ve chvíli, kdy se vytratil, nahradil nový.
Tomu odolat nemohli. Děsivý vzteklý řev se změnil v ustrašené vytí a nepřátelé prchali na všechny strany kromě směrem k němu. Rand si všiml, jak se je jeden myrddraal snaží obrátit, a trolloci ho ušlapali, jezdce i koně, ale ostatní mizelci také pobídli svá zvířata k úprku.
Rand je nechal jít. Byl cele zaujat pohledem na zahalené Aiely, kteří vyrazili z obklíčení s oštěpy a těžkými noži. Právě jeden z nich nesl korouhev. Aielové praporce nenosili, avšak tenhle, jemuž byl pod šufou vidět kousek červené pásky, jej držel. I v některých ulicích vedoucích z náměstí zuřil boj. Aielové proti trollokům. Měšťané proti trollokům. Dokonce i ozbrojenci v uniformě královniny gardy proti trollokům. Očividně někteří z těch, kteří byli ochotní zabít královnu, neměli žaludek na trolloky. Rand si toho však skoro nevšiml. Pátral v řadách Aielů.
Tam. Žena v bílém živůtku, jednou rukou si přidržovala suknice a rozháněla po prchajících trollocích krátkým nožem. O chvíli později obklopily jednoho tvora s medvědí tlamou plameny.
„Aviendho!“ Rand nevěděl, že utíká, dokud nevykřikl. „Aviendho!“
A támhle stál Mat, kabátec měl rozervaný a na hrotu mečové čepele na svém oštěpu krev, jak se opíral o černé ratiště a díval se, jak trolloci prchají. Byl ochoten nechat bojovat ostatní, když to teď bylo možné. A Asmodean, neohrabaně svíral meč a snažil se dívat všemi směry najednou pro případ, že by se některý trollok rozhodl vrátit. Rand z něj cítil saidín, byť slabě. Nemyslel si, že toho Asmodean moc nabojoval zbraní.