Odřivous. Odřivous, který vypálil vlákno ze vzoru. Čím silnější odřivous byl, tím dál vlákno odhořelo. A cokoliv ta osoba udělala, nic z toho se už nestalo. Randovi bylo jedno, jestli to, jak šlehl po Rahvinovi, rozvinulo třebas polovinu vzoru. Ne, pokud byl tohle výsledek.
Uvědomil si, že se mu po tvářích řinou slzy, a tak saidín a prázdnotu propustil. Chtěl tohle vše cítit. „Aviendho!“ Zvedl ji ze země a zatočil se s ní, přičemž ona na něj dolů zírala, jako by se zbláznil. Nechtěl ji postavit, ale udělal to. Aby mohl obejmout Mata. Nebo se o to aspoň pokusil.
Mat ho odehnal. „Co to s tebou je? Skoro bych řekl, že sis myslel, že jsme mrtví. Ne že jsme nebyli, skoro. Být generál je mnohem bezpečnější než tohle!“
„Vy žijete,“ zasmál se Rand. Odhrnul Aviendze vlasy z čela. Ztratila šátek a vlasy jí volně visely na šíji. „Jsem tak rád, že žijete. To je všechno.“
Znovu se rozhlédl po náměstí, a radost pohasla. Nic ji nemohlo zdusit, ale těla, ležící v hromadách tam, kde se Aielové postavili na odpor, ji ztlumila. Příliš mnoho mrtvých těl nebylo na lidi příliš velkých. Támhle ležela Lamelle, závoj byl pryč a s ním i půlka jejího hrdla. Už mu nikdy neuvaří polívku. Pevin, oběma rukama svíral jako zápěstí silné ratiště trolločího oštěpu, který mu trčel z hrudi, a Rand na jeho tváři poprvé uviděl nějaký výraz. Překvapení. Odřivous oklamal smrt u jeho přátel, ale ne u ostatních. Příliš mnoha. Příliš mnoha Děv.
Vezmi si, co můžeš. Raduj se z toho, co můžeš zachránit, a netruchli kvůli ztrátám příliš dlouho. Nebyla to v žádném případě jeho myšlenka, on ji však přijal. Vypadalo to jako dobrý způsob, jak se vyhnout šílenství, dokud ho k němu ovšem nedožene špína na saidinu.
„Kam jsi šel?“ chtěla vědět Aviendha. Ne rozzlobeně. Pokud něco, vypadala, že se jí ulevilo. „Jednu chvilku jsi byl tam a vzápětí jsi zmizel."
„Musel jsem zabít Rahvina,“ prohodil tiše. Otevřela ústa, ale on jí položil prsty na rty, aby ji umlčel, a pak ji něžně odstrčil. Vezmi si, co můžeš. „Nechej to tak. Je mrtvý.“
Přikulhal k nim Bael, šufu měl stále kolem hlavy, ale závoj mu visel na prsa. Na stehně měl krev a na hlavici jediného zbývajícího oštěpu rovněž. „Noční běžci a Stínem pokřivení utíkají, Car’a’carne. Někteří z mokřiňanů se připojili k tanci proti nim. Dokonce i někteří muži ve zbroji, i když ti nejdřív tančili proti nám.“ Za ním přicházela Sulin, s odhalenou tváří a ošklivou rudou ránou na líci.
„Pobijte je, ať to trvá jak chce dlouho,“ řekl Rand. Vydal se na cestu. Nebyl si jist, kam má namířeno, hlavně aby to bylo pryč od Aviendhy. „Nechci, aby volně pobíhali po venkově. A dohlídněte na gardu. Později zjistím, kteří gardisti patřili k Rahvinovi a kteří...“ Šel dál, mluvil a neohlížel se. Vezmi si, co můžeš.
56
Řeřavé uhlíky
Vysoké okno bylo dost vysoké, aby se v něm mohl Rand pohodlně postavit, zvedalo se mu vysoko nad hlavu a v ramenou měl ještě přes půl sáhu na každou stranu. Rukávy košile měl vyhrnuté a vyhlížel dolů do královských zahrad. – Aviendha máchala ruku v krevelové nádržce kašny, stále ji upoutávalo množství vody, která neměla jiný účel, než aby se na ni lidé dívali a aby udržovala naživu okrasné rybičky. Nejdřív byla nemálo rozhořčená, když jí řekl, že nesmí jít honit do ulic trolloky. Vlastně si nebyl jist, jestli by teď nebyla tam dole, nebýt tichého doprovodu Děv, o němž si Sulin myslela, že si ho nevšiml. A rovněž neměl slyšet, jak jí bělovlasá Děva připomíná, že už není Far Dareis Mai a ještě není moudrá. Bez kabátce, zato s kloboukem proti slunci, seděl Mat na roubení kašny a povídal si s Aviendhou. Nebylo pochyb, že se snaží vypátrat, co ví o tom, jestli mají Aielové bránit lidem v odchodu. I kdyby Mat nakonec svůj úděl přijal, nebylo pravděpodobné, že by si na to někdy přestal stěžovat. Na lavičce ve stínu stromku červené myrty seděl Asmodean a hrál na harfu. Randa napadlo, jestli muž ví, co se vlastně stalo, nebo to aspoň tuší. Neměl by si nic pamatovat – pro něj se to nikdy nestalo – ale kdo mohl říci, co jeden ze Zaprodanců ví, či co si dokáže odvodit?
Zdvořilé zakašlání ho přimělo otočit se k zahradě zády.
Okno, kde stál, bylo půl druhého sáhu nad podlahou v západní stěně trůnního sálu, Velké síně, kde andorské královny přijímaly vyslance a ohlašovaly rozsudky po téměř tisíc let. Bylo to jediné místo, které ho napadlo, odkud mohl Mata a Aviendhu sledovat v klidu a s jistotou, že ho neuvidí. Po obou stranách sálu se táhly řady bílých sloupů deset sáhů na výšku. Světlo z vysokých oken se mísilo s barevným světlem, které sem dopadalo obrovskými okny zasazenými do klenutého stropu, okny, kde se stříbrní lvi střídali s portréty bývalých královen říše a výjevy velkých andorských vítězství. Na Enailu a Somaru to zřejmě velký dojem neudělalo.
Rand se spustil z předprsně na zem. „Přišly nějaké zprávy od Baela?“
Enaila pokrčila rameny. „Lov na trolloky pokračuje.“ Z jejího tónu bylo jasné, že drobná žena by se lovu velice ráda zúčastnila. Vedle vysoké Somary vypadala ještě menší. „Někteří lidé z města pomůžou. Většinou schovaní. Městské brány drží. Nikdo ze Stínem pokřivených neuteče, myslím, ale bojím se, že někteří noční běžci můžou.“ Myrddraaly bylo těžké zabít a stejně těžké zahnat do kouta. Občas bylo snadné uvěřit starým příběhům, že jezdí na stínech a mohou zmizet, když se otočí bokem.
„Přinesly jsme tobě polívku,“ řekla Somara a kývla plavou hlavou ke stříbrnému podnosu, zakrytému pruhovaným plátýnkem, na pódiu, na němž stál Lví trůn. Vyřezávaný a pozlacený, s obrovskými lvími tlapami místo nohou, trůn byl vlastně masivní křeslo stojící na vrcholku čtyř bílých mramorových schodů, k němuž vedl červený běhoun. Lev Andoru, vyložený drahými opály na poli z rubínů, se skvěl nad Morgasinou hlavou, kdykoliv zaujala své místo na trůně. „Aviendha říká, že ty jsi dneska ještě nejedl nic. Toto je polívka, co ti dělávala Lamelle.“
„Žádný ze sluhů se asi ještě nevrátil,“ povzdechl si Rand. „Snad jeden z kuchařů? Kuchtík?“ Enaila jen opovržlivě zavrtěla hlavou. Svoje období jako gai’šainka by odsloužila s půvabem, kdyby na to někdy došlo, ale představa, že někdo tráví celý život posluhováním někomu jinému, ji znechucovala.
Rand vyšel po schodech, dřepl si a cukl s plátnem. Nos se mu zacukal taky. Podle vůně, ať to vařil kdokoliv, nebyl o nic lepší kuchař, než bývala Lamelle. Mužské kroky, které se ozvaly z chodby, mu poskytly záminku opustit podnos. S trochou štěstí to nebude muset jíst.
Muž, jenž přicházel hlavní lodí po lesklých červenobílých dlaždicích, rozhodně nebyl Andořan. Měl krátký šedý kabátec a nabírané spodky nacpané do vysokých holínek s manžetami ohnutými pod koleny. Byl štíhlý a jen o hlavu vyšší než Enaila, měl mohutný orlí nos a tmavé šikmé oči. V tmavých vlasech a hustých knírech, připomínajících dolů zahnuté rohy kolem širokých úst, měl bělavé prameny. Zastavil se, aby předvedl krátkou, lehkou úklonu, přičemž zakřivený meč u boku zvládal půvabně i přes to, že v jedné ruce neuvěřitelně nesl stříbrné číše a v druhé zapečetěný hliněný džbánek.