Ani polovina vína v číši tu myšlenku nedokázala spláchnout. „Co mi ještě můžeš říct o Zaprodancích?“ Tuhle otázku už určitě položil aspoň stokrát, ale pokaždé doufal, že získá nějaký další střípek. Mnohem lepší než myslet na to, jak se Moirain a Egwain spojují k...
„Už jsem ti řekl vše, co vím.“ Asmodean si těžce povzdechl. „I v tom nejlepším případě jsme byli dost těžko dobří přátelé. Myslíš, že si něco nechávám pro sebe? Nevím, kde jsou ostatní, jestli chceš vědět tohle. Až na Sammaela, a to, že si jako království zabral Illian, jsi věděl už předtím, než jsem ti to řekl. Graendal byla nějakou dobu v Arad Domanu, ale podle mě už nejspíš odešla. Má moc ráda svý pohodlí. Moghedien asi je nebo byla taky na západě, ale Pavoučici nikdo nenajde, pokud to ona nechce. Rahvin má za svýho mazlíčka nějakou královnu, ale můžem se jenom dohadovat, který zemi za něj vládne. A to je všechno, co vím, co by ti mohlo pomoct je najít.“
Rand to všechno už slyšel dřív. Měl dojem, že slyšel všechno, co mu byl Asmodean o Zaprodancích ochoten říci, už aspoň padesátkrát. Tolikrát, až mu to připadalo, že vždycky ví, co mu ten muž řekne. O něčem z toho si skoro přál, aby to nikdy nezjistil – například to, co Semirhage připadá zábavné – a něco vůbec nedávalo smysl. Demandred přešel ke Stínu, protože záviděl Luisi Therinu Telamonovi? Rand si neuměl představit, že by někomu záviděl natolik, aby kvůli tomu byl ochoten vůbec něco podnikat, a tohle už rozhodně ne. Asmodean tvrdil, že to byla představa nesmrtelnosti, nekonečné věky hudby, co svedlo jej. Tvrdil, že byl předtím význačným skladatelem. Nesmysl. A přesto v té hromadě často mrazivých informacích mohl ležet klíč k přežití Tarmon Gai’donu. Ať už řekl Moirain cokoliv, Rand velmi dobře věděl, že se jim bude muset postavit tam, pokud ne předtím. Vyprázdnil číši a položil ji na dlaždičky. Víno nemohlo spláchnout fakta.
Zachřestily korálky a Rand se ohlédl přes rameno na vstupující gai’šainy, v bílém rouchu a mlčící. Někteří začali sbírat jídlo a pití, které jemu a náčelníkům předtím připravili, a další, muž, přinesl na stůl velký stříbrný podnos. Na něm byly zakryté mísy, stříbrný pohár a dva velké kameninové džbány se zelenými pruhy. V jednom bude víno a v druhém voda. Jiná gai’šainka přinesla pozlacenou lampu, již zapálenou, a postavila ji vedle podnosu. Za okny začínala obloha dostávat žlutorudou barvu slunce západu. V té kratičké chvíli mezi rozpáleným dnem a mrazivou nocí byl vzduch opravdu příjemný.
Když gai’šainové odešli, Rand vstal, ale hned neodešel. „Jakou mám podle tebe naději, až přijde Poslední bitva, Nataeli?“
Asmodean, jenž si právě přitahoval červenomodře pruhovanou pokrývku k ramenům, zaváhal a s hlavou nakloněnou na stranu, jako to dělal vždycky, k němu vzhlédl. „Našels... něco... na náměstí ten den, kdy jsme se tu setkali.“
„Zapomeň na to,“ vyjel Rand drsně. Byly to dvě věci, ne jedna. „A stejně jsem to zničil.“ Měl dojem, že Asmodeanovi trochu poklesla ramena.
„Pak tě – Temný – pohltí zaživa. A co se mě týče, já si otevřu žíly v tý chvíli, kdy zjistím, že je volnej. Jestli budu mít šanci. Rychlá smrt je lepší než to, co by mě jinak čekalo.“ Odhodil stranou pokrývku, posadil se a ponuře se zahleděl do prázdna. „Určitě lepší než se zbláznit. Teď jsem k tomu stejně náchylnej jako ty. Tys zlomil pouta, co mě chránila.“ V jeho hlase ale nebyla žádná hořkost. Jenom beznaděj.
„Co když existuje jiný způsob, jak se proti té špíně chránit?“ chtěl vědět Rand. „Co kdyby se dala nějak odstranit? I pak by ses chtěl pořád zabít?“
Asmodean se zasmál jedovatým smíchem. „Stín mě vem, ty si snad pomalu začínáš myslet, že jseš zatracenej Stvořitel! Jsme mrtví. Oba dva. Mrtví! To jseš tak zaslepenej pýchou, že to nevidíš? Nebo jenom tak zabedněnej, ty beznadějnej ovčáku?“
Rand se odmítl nechat zatáhnout do hádky. „Tak proč to teda neskončíš hned?“ zeptal se napjatým hlasem. Nebyl jsem tak zaslepený, abych si nevšiml, co máte s Lanfear za lubem. Nebyl jsem tak zabedněný, abych ji neoklamal a tebe nechytil do léčky. „Jestli není žádná naděje ani šance, ani ten nejmenší ždibíček... tak proč jsi ještě naživu?“
Asmodean se na něj pořád nepodíval a mnul si nos. „Jednou jsem viděl chlápka, jak visí z útesu,“ vykládal pomalu. „Okraj se mu drolil pod rukama a jediné, co bylo dost blízko, aby se toho mohl zachytit, byl trs trávy, jen pár dlouhejch stébel s kořínkama, co se jen tak tak držely kamene. Jediná naděje na to, že se vyšplhá nahoru. Tak se jí chytil.“ Náhle se zasmál, ale veselí v tom nebylo žádné. „Musel vědět, že ji vytrhne.“
„Zachránils ho?“ zeptal se Rand, ale Asmodean neodpověděl.
Rand se zadíval ke dveřím a za ním se znovu ozval „Pochod smrti".
Korálky na šňůrách za ním zachřestily a pět Děv, čekajících v široké prázdné chodbě vyložené světle modrými dlaždicemi, se plavně zvedlo z podřepu. Až na jednu to všechno byly vysoké ženy, i když na Aielanky to žádná zvláštní výška nebyla. Jejich vůdkyni Adelin chyběla dobře dlaň, aby se mu mohla dívat rovnou do očí. Výjimku tvořila ohnivá zrzka jménem Enaila, která nebyla o nic vyšší než Egwain, a na svou malou výšku byla nesmírně citlivá. Jako kmenoví náčelníci, i tyto ženy měly oči modré, zelené nebo šedé, a vlasy, světle hnědé, žluté či rusé, měly až na cop na temeni zastřižené na ježka. Na opasku jim naproti dlouhému noži visel plný toulec a na zádech nosily v pouzdrech luky z rohoviny. Každá měla tři čtyři krátké oštěpy s dlouhým hrotem a kulatý, hovězinou potažený puklíř. Aielské ženy, které neprahly po krbu a dětech, měly své vlastní válečné společenstvo, Far Dareis Mai, Děvy oštěpu.
Rand je pozdravil lehkou úklonou a ony se na oplátku usmály. Nebyl to aielský zvyk, přinejmenším ne tak, jak se Rand učil klanět. „Vidím tě, Adelin,“ pozdravil. „Kde je Joinda? Měl jsem dojem, že tu s tebou předtím byla. Je nemocná?“
„Vidím tě, Rande al’Thore,“ pozdravila Adelin. Její hodně světlé vlasy vypadaly ještě světlejší, neboť lemovaly opálený obličej s bílou jizvou na tváři. „Jistým způsobem ano. Celý den mluvila sama se sebou a asi před hodinou šla položit svatební věneček k nohám Garanovi z Jhirad Goshienů.“ Několik dalších žen potřásalo hlavami. Svatba znamenala vzdát se oštěpu. „Zítra je jeho poslední den jako jejího gai’šaina. Joinda je ze Shaaradů od Černých skal,“ dodala významně. Bylo to významné. Svatba s mužem či ženou, jatou jako gai’šain, byla celkem běžná, ale zřídka tehdy, vedly-li spolu kmeny krevní mstu, dokonce i krevní mstu dočasně přerušenou.
„Tahle nemoc se šíří,“ připojila Enaila. Hlas měla obvykle stejně ohnivý jako vlasy. „Od chvíle, co jsme vstoupily do Rhuideanu, každý den uvije svatební věneček jedna nebo dvě Děvy.“
Rand kývl a snažil se, aby to vypadalo, že s nimi soucítí. Byla to jeho chyba. Kdyby jim to řekl, nevěděl, kolik by jich ještě riskovalo zůstat v jeho blízkosti. Nejspíš všechny, čest by je udržela, a ony se nebály o nic víc než kmenoví náčelníci. Aspoň že to byly jenom svatby. Dokonce i Děvy by považovaly svatbu za lepší než věci, které zažili někteří ostatní. Možná by to považovaly za lepší. „Za chvilku jsem připravený jít,“ oznámil jim.
„Budeme trpělivě čekat,“ řekla Adelin. Těžko to ale byla trpělivost. Jak tu tak stály, všechny vypadaly, že jsou připraveny se okamžitě pohnout.