Druhý obraz byl již moderní, na napjatém plátně – kopie náčrtku jednoho pouličního umělce z dalekého západu. Tento mezi Aes Sedai, které ho zahlédly, vyvolával ještě větší stísněnost. Dva muži bojující v mracích, zdánlivě na obloze, s blesky jako zbraněmi. Jeden měl ohnivý obličej. Druhý byl vysoký a mladý, s narudlými vlasy. A právě tento mladík vyvolával strach, dokonce i Elaida při pohledu na něj zatínala zuby. Nebyla si jista zda hněvem, nebo aby jí necvakaly. Ale strach bylo možné, a nutné, ovládnout. Ovládání bylo všechno.
„Takže jsme skončily,“ prohlásila Alviarin vstávajíc zcela klidně ze stoličky. Ostatní ji napodobily, upravujíce si suknice a šátky a chystajíce se k odchodu. „Za tři dny čekám –“
„Dovolila jsem vám snad odejít, dcery?“ To byla první slova, jež Elaida pronesla od chvíle, kdy je vyzvala, aby se posadily. Ony se na ni překvapeně podívaly. Překvapeně! Některé se vydaly zpátky k sedadlům, ale nijak uspěchaně. A ani slůvko omluvy. Elaida jim tohle chování nechávala procházet příliš dlouho. „Když už stojíte, zůstanete tak, než skončím.“ Chvíle zmatku, neboť některé si již sedaly, a ona pokračovala, zatímco se nejistě narovnávaly. „Neslyšela jsem ani slovo o pátrání po té ženě a jejích společnicích."
Nebylo třeba tu ženu, Elaidinu předchůdkyni, jmenovat. Věděly, koho má na mysli, a pro Elaidu bylo s každým dnem těžší si připomenout i jméno bývalé amyrlin. Všechny její současné problémy – všechny! – bylo možné naložit na hřbet té ženě.
„Je to těžké,“ pronesla klidně Alviarin, „protože jsme nechaly rozhlásit, že byla popravena.“ Ta ženská má místo krve led. Elaida se jí upřeně dívala do očí, než kronikářka opožděně dodala: „matko", ale znělo to klidně, téměř ledabyle.
Elaida přenesla pohled na ostatní a promluvila ocelovým hlasem. „Jolin, ty máš na starosti pátrání a vyšetřování jejího útěku. V obou případech slyším jen o těžkostech. Třeba ti denní pokání pomůže, abys byla pilnější, dcero. Napíšeš, co považuješ za vhodné, a dáš mi to. Pokud mi to bude připadat – nedostatečné, ztrojnásobím to.“
Jolin ten její stálý úsměv zmizel ze rtů uspokojivým způsobem. Otevřela ústa, ale pod Elaidiným upřeným pohledem je zase zavřela. Pak se hluboce poklonila. „Jak přikazuješ, matko.“ Ta slova byla napjatá, poddajnost vynucená, ale muselo to stačit. Prozatím.
„A co úsilí přivést zpět ty, co uprchly?“ Tentokrát mluvila Elaida ještě tvrdší tónem. Návrat Aes Sedai, které utekly, když byla ta žena odklizena, znamenalo návrat modrých do Věže. Elaida si nebyla jista, zda by některé modré mohla kdy důvěřovat. Ale nebyla si vlastně jista, zda by mohla důvěřovat kterékoliv z těch, co prchly, místo aby jásaly nad jejím zvolením. Avšak Věž musela být znovu scelena.
Na tuto záležitost dohlížela Javindhra. „Znovu tu jsou těžkosti.“ Tvářila se pořád stejně vážně, ale rychle si olízla rty, jak Elaidě přelétla přes obličej bouřková mračna. „Matko.“
Elaida potřásla hlavou. „Nechci slyšet o těžkostech, dcero. Zítra mi předložíš seznam všeho, cos vykonala, včetně toho, co bylo podniknuto, aby se svět nedozvěděl nic o nějakém rozkolu ve Věži.“ To bylo nesmírně důležité. Byla tu nová amyrlin, ale svět musel vidět Věž jednotnou a silnou jako vždy. „Nemáš-li dost času na práci, kterou jsem ti zadala, možná by ses měla vzdát svého místa červené zástupkyně ve sněmovně. Musím to zvážit.“
„To nebude nutné, matko,“ pospíšila si s ujištěním žena s tvrdou tváří. „Tu zprávu budeš mít zítra. Jsem si jistá, že se brzy začnou vracet.“
Elaida si tak jistá nebyla, ať už po tom jakkoliv toužila – Věž musí být silná. Musí! – ale prozatím dosáhla svého. Kromě Alviarin se všechny tvářily zamyšleně a ustaraně. Byla-li Elaida schopná tvrdě zakročit proti člence svého bývalého adžah a být ještě tvrdší na zelenou, která s ní byla od prvního dne, možná udělaly chybu, když se k ní chovaly jako k obřadní soše, nošené při procesích. Sice ji na amyrlinin stolec uvedly ony, ale ona teď byla amyrlin. Pár podobných příkladů v příštích dnech by jim to mělo vštípit natrvalo. Bude-li to nutné, nechá každou z přítomných žen činit pokání, dokud nebudou žebrat o milost.
„V Cairhienu jsou tairenští vojáci stejně jako andorští,“ pokračovala Elaida nevšímajíc si odvrácených pohledů. „Tairenské vojáky poslal muž, který dobyl Tearský Kámen." – Shemerin pevně stiskla baculaté ruce a Teslyn sebou trhla. Jedině Alviarin se dál tvářila nevzrušeně jako zamrzlý rybník. Elaida pak napřáhla ruku a ukázala na obraz, kde spolu dva muži bojovali s meči. „Podívejte se na to. Podívejte se! Nebo vás nechám všechny do jedné drhnout podlahy! Jestli nemáte páteř, abyste se podívaly na obyčejný obraz, jak můžete mít odvahu čelit tomu, co přijde? Zbabělci Věži nejsou k ničemu!“
Ženy pomalu zvedly oči a nervózně přešlapovaly jako malé holčičky a ne jako Aes Sedai. Jedině Alviarin se prostě jenom podívala, a jedině ona vypadala, že se jí to v nejmenším nedotklo. Shemerin lomila rukama a v očích se jí objevily slzy. Se Shemerin se bude muset něco podniknout.
„Rand al’Thor. Muž, který může usměrňovat.“ Ta slova z Elaidiných úst vycházela jako rány bičem. Jí samotné se z nich svíral žaludek, až se bála, že začne zvracet. Nicméně se jí podařilo udržet bezvýrazný obličej. Mluvila dál, vyrážela ta slova ze sebe jako kameny z praku. „Muž odsouzený k zešílení, který způsobí s pomocí jediné síly nesmírné hrůzy, než zemře. A víc než to. Arad Doman a Tarabon a všechno mezi nimi je v troskách a bouří se kvůli němu. Jestli už mu nemůžeme jistě přičíst i válku a hladomor v Cairhienu, určitě urychlí větší válku mezi Tearem a Andorem, když Věž potřebuje mír! V Ghealdanu o něm nějaký šílený Shienaranec káže davům, které jsou příliš velké, aby je Alliandrovo vojsko dokázalo zvládnout. Je to největší nebezpečí, kterému kdy Věž čelila, největší hrozba, které kdy čelil svět, a vy se ani nedokážete přimět o něm mluvit? Nedokážete se podívat na jeho obrázek?“
Odpovědí jí bylo pouze ticho. Všechny až na Alviarin vypadaly, jako by jim zamrzl jazyk. Většinou civěly na mladého muže na obrázku jako ptáci hypnotizovaní hadem.
„Rand al’Thor.“ To jméno chutnalo trpce na jazyku. Kdysi měla tohoto mladého muže, tak nevinně vypadajícího, na dosah ruky. A ona nepoznala, co je zač. Její předchůdkyně to věděla – věděla to, Světlo ví jak dlouho, a nechala ho běhat volně. Ta žena jí toho před svým útěkem hodně prozradila, při tvrdém výslechu řekla hodně věcí, jimž Elaida nedokázala uvěřit – jestli jsou Zaprodanci opravdu volní, mohlo by být vše ztraceno – ale na některé otázky se jí podařilo vyhnout odpovědi. A pak utekla, než mohla být znovu předvedena k výslechu. Ta žena a Moirain. Ta žena a modrá to všechno věděly. Elaida je hodlala obě dostat zpátky do Věže. Pak jí prozradí i poslední drobítek toho, co vědí. Na kolenou budou prosit o smrt, než s nimi skoncuje.
Přinutila se mluvit dál, i když se jí ta slova vzpříčila v hrdle. „Rand al’Thor je Drak Znovuzrozený, dcery.“ Shemerin se podlomila kolena a ona se zvysoka posadila na podlahu. Některé další zřejmě měly také nepříliš pevné klouby. Elaida po nich opovržlivě šlehla pohledem. „O tom není pochyb. On je tím, o němž hovoří proroctví. Temný se pomalu osvobozuje ze své věznice, blíží se Poslední bitva a Drak Znovuzrozený se mu musí postavit, jinak svět skončí v plamenech a zkáze trvajících tak dlouho, jak se bude kolo času otáčet. A on si běhá volně, dcery. Nevíme, kde je. Známe tucet míst, kde není. Již není v Tearu. Není ani tady ve Věži, bezpečně odstíněný, jak by tomu mělo být. On na svět přinese vichřici, a my to musíme zastavit, jestli máme mít nějakou naději na přežití Tarmon Gai’donu. Musíme ho mít v ruce a dohlédnout na to, aby bojoval v Poslední bitvě. Nebo si některá z vás myslí, že půjde dobrovolně na předpovězenou smrt, jen aby zachránil svět? Muž, který již musí být ostatně šílený? Musíme ho ovládat!“