Široké chodby s podlahou z bílých dlaždic a veliké místnosti uvnitř byly plné Děv, které posedávaly na barevných poduškách, povídaly si, ošetřovaly zbraně a hrály drápky či dámu nebo tisíc květin, což byla aielská hra, při níž se vytvářely vzory z plochých kamínků s vyřezanými snad stovkami různých znaků. Svým úkolům, čištění, posluhování, spravování a dolévání oleje do lamp nejrůznějších tvarů a velikostí, od kousků z prosté polévané kameniny přes uloupené pozlacené lampy po vysoké stojací lampy, které posbírali po městě, se tu věnovaly zástupy gai’šainů. Ve většině místností pokrývaly podlahu a stěny barevné běhouny a koberce jasných barev tolika vzorů a stylů, kolik bylo běhounů a koberců. Stěny a strop už tak byly pokryty mozaikou zobrazující lesy a řeky a oblohu, které v Pustině nikdy nikdo neviděl.
Mladé či staré, když ho Děvy zahlédly, téměř všechny se usmívaly a některé na něj důvěrně kývly či ho poplácaly po rameni. Jiné na něho volaly a ptaly se, jak se má, jestli jedl, zda by chtěl, aby mu gai’šainové přinesli víno nebo vodu. Rand odpovídal krátce, i když s úsměvem. Má se dobře a nemá hlad ani žízeň. Šel dál, a při řeči ani nezpomalil. Kdyby to udělal, nevyhnutelně by musel zastavit, a na to dnes večer neměl náladu.
Far Dareis Mai si jej jistým způsobem osvojily. Některé se k němu chovaly jako k synovi, jiné jako k bratrovi. Věk s tím však zřejmě neměl nic společného. Ženy s bílými vlasy si s ním mohly nad čajem povídat jako s bratrem, kdežto Děvy o necelý rok starší než on se ujišťovaly, že má správné šaty do vedra venku. Nedalo se tomu nijak vyhnout, ony to prostě dělaly a on nevěděl, jak by je mohl zastavit, leda by proti všem použil jedinou sílu.
Napadlo ho, že by zkusil přimět jiné společenstvo, aby mu opatřilo tělesnou stráž – třeba Shae’en M'taal, Kamenné psy, nebo Aethan Dor, Rudé štíty. Rhuark býval Rudým štítem, než se stal náčelníkem – jenže jaký důvod by mohl udat? Určitě ne pravdu. Pouhá představa, jak to vysvětluje Rhuarkovi a ostatním, ho zneklidňovala. S tím, jaký byl aielský humor, by si dokonce i zatrpklý starý Han polámal smíchy žebra. Vlastně libovolný důvod by byl nejspíš urážkou cti jedné každé Děvy do poslední. Aspoň že se k němu mateřsky chovaly zřídka jinde než pod střechou, kde to neviděl nikdo kromě nich a gai’šainů, kteří moc dobře věděli, že nemají mluvit o tom, co se tady děje. „Děvy,“ řekl kdysi, „ponesou mou čest.“ Všichni si to pamatovali a Děvy na to byly tak pyšné, jako by každé dal trůn. Ale jak se ukázalo, nosily ji způsobem, který si vybraly samy.
Adelin a ostatní čtyři ho opustily a připojily se ke svým kamarádkám, ale když po širokých bílých točitých schodech šplhal do vyšších poschodí, zdaleka nebyl sám. Skoro na každém kroku musel odpovídat na stejné otázky. Ne, nemá hlad. Ano, ví, že si na to vedro ještě nezvykl, a ne, nestrávil příliš mnoho času na slunci. Snášel to všechno trpělivě, ale když se dostal na druhé poschodí nad velkým oknem, vydechl si úlevou. Tady na širokých chodbách ani na schodech vedoucích výš nebyly žádné Děvy ani gai’šainové. Holé stěny a prázdné komnaty zdůrazňovaly nepřítomnost lidí, ale poté, co prošel spodními poschodími, byla samota požehnáním.
Jako ložnici používal komnatu bez oken poblíž středu budovy, jednu z těch mála, co nebyly tak obrovské, i když strop byl pořád dost vysoko, takže místnost byla stejně dlouhá jako vysoká. Rand neměl tušení, k jakému účelu místnost sloužila původně. Mozaika s liánami kolem malého krbu byla jedinou výzdobou. Řekl by, že to byl pokoj pro sluhu, ale pokoje sloužících obvykle nemívaly bronzem okované dveře, jakkoliv prosté, které teď zavřel. Gai’šainové vyleštili kov do matného lesku. Na modrých dlaždicích podlahy leželo poházeno pár polštářů se střapci na sezení a silná matrace na vrstvě vázaných koberců jasných barev na spaní. Na podlaze u „postele“ stál prostý modře polévaný džbán s vodou a tmavozelený hrníček. To bylo všechno, až na dvě stojací lampy se třemi svítidly, které již hořely, a půl sáhu vysokou hromádku knih v rohu. S poněkud unaveným povzdechem si ještě v botách a kabátci lehl na matraci. Ať se přeskládával jak chtěl, pořád to nebylo o moc měkčí, než kdyby ležel na holé podlaze.
Do místnosti pronikal noční chlad, ale Rand se nenamáhal zapálit sušený kravský trus v krbu. Mnohem raději čelil zimě než tomu smradu. Asmodean se mu snažil ukázat jednoduchý způsob, jak udržet pokoj vyhřátý. Jednoduchý, ale člověk neměl sílu jej provádět sám. Jedinkrát, když to Rand zkusil, se probudil uprostřed noci s lapáním po dechu a okraje koberců doutnaly, jak byla rozpálená podlaha. Víckrát to už nezkusil.
Vybral si k přebývání tuto budovu, protože byla celá a poblíž velkého náměstí. Vysoké stropy dávaly pocit chladu i v tom největším denním žáru a silné stěny zaháněly ten nejhorší noční mráz. Tehdy to samozřejmě nebyla střecha Děv. Jednou ráno se prostě vzbudil a zjistil, že tomu tak je. Děvy byly v každém pokoji v prvních dvou poschodích a u dveří stály jejich stráže. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že tuto budovu považují za střechu svého společenstva tady v Rhuideanu, a přesto čekají, že tu on zůstane dál. Ve skutečnosti byly připraveny přesunout střechu kamkoliv, kam by odešel. Proto se musel s kmenovými náčelníky scházet jinde. Podařilo se mu jedině přemluvit Děvy, aby souhlasily, že se budou držet dole a nebudou chodit na poschodí, kde spával. To bylo neustále zdrojem jejich žertů a pobavení. Dokonce ani Car’a’carn není král, připomínal si suše. Už dvakrát se musel přesunout výš, jak počet Děv stoupal. Nepřítomně se snažil vypočítat, kolik se jich ještě může přistěhovat, než bude muset spát na střeše.
To bylo lepší, než si připomínat, jak si nechal Moirain zalézt pod kůži. Nehodlal jí prozradit své plány do dne, kdy se Aielové pohnou. Aes Sedai přesně věděla, jak manipulovat s jeho city, jak ho rozzlobit tak, aby řekl víc, než chtěl. Nikdy jsem se tolik nerozčiloval. Proč je tak těžké se ovládat? No, ona nemohla udělat nic, aby ho zastavila. Rand si to aspoň nemyslel. Musel si prostě pamatovat, že si s ní má dávat pozor. Díky svým rostoucím schopnostem se k ní občas choval neopatrně, ale i když on byl mnohem mnohem silnější, ona toho pořád věděla víc než on i přesto, že ho Asmodean učil.
Jistým způsobem bylo méně důležité, když své plány prozradil Asmodeanovi, než vyjevit své záměry Aes Sedai. Pro Moirain jsem pořád jenom ovčák, kterého může použít k cílům Věže, ale pro Asmodeana jsem jediná větev, které se může držet v záplavě. Zvláštní představa, že nejspíš věří jednomu ze Zaprodanců víc, než mohl důvěřovat Moirain. Ne že by oběma mohl důvěřovat příliš. Asmodean. Jestli ho jeho spojení s Temným ochraňovalo před špínou na saidínu, tak musel existovat i jiný způsob, jak to udělat. Nebo jak ho očistit.
Potíž byla v tom, že než přešli na stranu Stínu, patřili Zaprodanci k nejsilnějším Aes Sedai ve věku pověstí, kdy věci, o nichž se teď Bílé věži ani nesnilo, bývaly zcela běžné. Jestli Asmodean žádný způsob neznal, tak nejspíš žádný ani neexistoval. Musí existovat. Musí tu něco být. Nebudu tu jenom tak sedět a čekat, až se zblázním a zemřu.