To byla čirá hloupost. Proroctví mu určilo schůzku v Shayol Ghulu. Kdy, to nevěděl. Ale po ní už si nebude muset dělat starosti s tím, že zešílí. Zachvěl se a napadlo ho, že by si přece jen měl rozvinout pokrývky.
Zaslechl z chodby tiché kroky a prudce se narovnal. Říkal jsem jim to! Jestli nemůžou...! Žena, která s náručí silných vlněných pokrývek otevřela dveře, nebyla z těch, jež by čekal.
Aviendha se zastavila hned za dveřmi a upřela na něj chladné, modrozelené oči. Byla to víc než jen hezká žena v jeho věku. Než se přednedávnem vzdala oštěpu, aby se mohla stát moudrou, bývala Děvou. Tmavší narudlé vlasy měla pořád kus nad rameny a složený hnědý šátek, aby jí vlasy nepadaly do čela, skoro nepotřebovala. S hnědou loktuší vypadala trochu neohrabaně a nabírané šedé sukně ji zjevně rozčilovaly.
Rand pocítil bodnutí žárlivosti, když spatřil stříbrný náhrdelník, jejž nosila, umnou řádku složitě vypracovaných koleček, každé jiné. Kdo jí ho dal? Sama by si ho nevybrala, nějak neměla šperky zrovna v lásce. Jediný její další šperk byl slonovinový náramek s růžičkami vyřezanými do nejmenších podrobností. Ten jí dal sám a nebyl si jist, zda mu to již odpustila. V každém případě od něj bylo hloupé na ni žárlit.
„Neviděl jsem tě už deset dní,“ poznamenal. „Myslel jsem, že mi tě moudré uvážou na ruku, jakmile zjistí, že jsem je vytlačil ze svých snů.“ Asmodeana dost pobavilo, že je to první věc, kterou se chtěl Rand naučit, a potom byl zoufalý kvůli tomu, jak dlouho mu trvalo, než se to naučil.
„Musím se sama učit, Rande al’Thore.“ Bude jednou z toho mála moudrých, které umějí usměrňovat. To bylo součástí jejího výcviku. „Nejsem jedna z těch vašich mokřinských žen, co postávají kolem, aby ses na ně mohl podívat, kdykoliv se ti zachce.“ Přesto, že znala Egwain, a vlastně taky Elain, měla podivně pokřivený názor na to, čemu říkala mokřinské ženy, a vlastně na mokřiňany jako celek. „Nepotěšilo je, cos udělal.“ Myslela tím Amys, Bair a Melain, tři snílky moudrých, které ji učily a snažily se ho hlídat. Aviendha smutně potřásla hlavou. „A zvlášť je nepotěšilo, že jsem ti prozradila, že chodí ve tvých snech.“
Rand na ni zazíral. „Tys jim to řekla? Ale tys mi přece nic neprozradila. Uhodl jsem to sám a nakonec bych k tomu došel stejně, i kdyby sis nenechala nic uklouznout. Aviendho, ony mi řekly, že ve svých snech dokážou mluvit s lidmi. Od toho už to byl jenom krůček."
„Ty bys chtěl, abych se znectila ještě víc?“ Hlas měla docela vyrovnaný, ale očima by dokázala zapálit oheň v krbu. „Neznectím se kvůli tobě ani kvůli žádnému jinému muži! Ukázala jsem ti stopu, kterou jsi mohl sledovat, a nebudu svou hanbu popírat. Měla jsem tě nechat zmrznout.“ S tím mu hodila pokrývky na hlavu.
Rand je stáhl a položil stranou na matraci, zatímco se snažil vymyslet, co by měl říci. Zase ji’e’toh. Ta žena byla plná trnů jako planá růže. Údajně měla za úkol učit ho aielským zvykům, ale Rand znal její skutečné pověření, měla ho špehovat pro moudré. Ať už Aielové spojovali se špehováním jakkoliv velkou hanbu, na moudré se to zřejmě nevztahovalo. Věděly, že to ví, ale zdálo se, že jim to hlavu nedělá, a dokud byly ochotné nechat věci tak, jak byly, byl on ochoten to nechat plavat taky. Například Aviendha nebyla příliš dobrý špeh. Skoro nikdy se nesnažila něco vyzvědět a její vlastní výbušná povaha jí překážela v tom, aby ho rozzlobila nebo ho donutila, aby se cítil provinile, jako to dělala Moirain. Navíc mu byla občas její společnost opravdu příjemná, když zapomněla vystrčit drápky. Aspoň věděl, koho Amys a ostatní poslaly, aby na něj dohlížel. Kdyby to nebyla ona, byl by to někdo jiný, a on by musel pořád přemýšlet kdo. Kromě toho si s ním nikdy nedávala pozor.
Mat, Egwain, dokonce i Moirain se na něj občas dívali očima, které viděly Draka Znovuzrozeného, nebo alespoň nebezpečného muže, jenž může usměrňovat. Kmenoví náčelníci a moudré viděli Toho, jenž přichází s úsvitem, muže, jemuž proroctví předpověděla, že Aiely zlomí jako suché větévky. Pokud se ho přímo nebáli, stejně s ním zacházeli jako s červenou zmijí, s níž museli žít. Ať už Aviendha viděla cokoliv, nikdy jí to nebránilo, aby byla kousavá, kdykoliv se k tomu rozhodla, což dělala většinu času.
Docela zvláštní uklidnění, ale ve srovnání s tím ostatním ho to stejně uklidňovalo. Chyběla mu. Dokonce natrhal květy z nějakých trnitých rostlin vyskytujících se v okolí Rhuideanu – prsty si rozpíchal do krve, než si uvědomil, že by mohl použít jedinou sílu – a poslal jí je, snad půltucetkrát. Děvy květiny odnesly osobně, místo aby poslaly gai’šainy. Ona mu samozřejmě nikdy ani nepoděkovala.
„Děkuju,“ řekl nakonec a sáhl na pokrývky. Vypadaly jako docela bezpečný námět. „V noci jich tady asi nemůžeš mít nikdy dost.“
„Enaila mě požádala, abych ti je donesla, když zjistila, že jsem tě sem přišla navštívit.“ Rty se jí zachvěly, jak se málem pobaveně usmála. „Hodně sester oštěpu si dělalo starosti, že by ti nemuselo být dost teplo. Jsem tady, abych se přesvědčila, že si na noc zapálíš oheň. Včera v noci jsi to neudělal.“
Rand cítil, jak mu rudnou tváře. Věděla to. No, musela to vědět, že? Ty zatracené Děvy jí už možná neříkaly úplně všechno, ale taky se před ní nenamáhaly něco skrývat. „Proč bys mě měla chodit navštěvovat?“
K jeho překvapení zkřížila ruce na prsou a dvakrát přešla pokojem, než se zastavila a zlobně se na něj zamračila. „Tohle nebyl všimný dar,“ obvinila ho a zamávala náramkem. „To jsi přiznal sám.“ Pravda, i když měl dojem, že by mu byla klidně schopná vrazit nůž mezi žebra, kdyby to neuznal. „Byl to prostě jenom hloupý dárek od muže, který neví a ani se nestará o to, co moje – co by si mohly sestry oštěpu pomyslet. No, tohle taky nemá žádný význam.“ Vytáhla cosi z váčku a hodila to na matraci vedle něj. „To ruší dluh mezi námi.“
Rand zvedl předmět, který mu hodila, a obrátil ho v dlaních. Přezka k opasku ve tvaru draka, dobrá zdobená ocel vykládaná zlatem. „Děkuju. Je to nádherné, Aviendho, a ty nemusíš splácet žádné dluhy.“
„Jestli to nevezmeš jako splátku dluhu,“ pravila dost pevně, „tak to zahoď. Najdu něco jiného, abych ti dluh splatila. Je to jenom tretka.“
„Těžko tretka. Tohle jsi musela nechat vyrobit.“
„Nemysli si, že to něco znamená, Rande al’Thore. Když jsem... se vzdala oštěpu, oštěpy, nůž –“ nepřítomně pohladila opasek, kde mívala zavěšený nůž s dlouhou čepelí – „dokonce i hroty šípů mi moudré sebraly a daly kováři, aby z toho vyrobil prosté dárky. Většinu jsem rozdala kamarádkám, ale moudré mě přinutily vyjmenovat tři muže a tři ženy, které nejvíc nenávidím, a nařídily mi, abych každému dala dar, který jsem vlastnoručně vyrobila ze svých zbraní. Bair říká, že to učí pokoře.“ S rovnými zády, zamračená, odsekávající každé slovo, vypadala a mluvila jako cokoliv, jen ne jako pokorná žena. „Tak si nemysli, že to něco znamená.“
„Nic to neznamená,“ řekl Rand a smutně kývl. Ne že by opravdu chtěl, aby to něco znamenalo, ale docela by ho potěšilo, kdyby si mohl myslet, že v něm začíná vidět přítele. Byla to naprostá hloupost, žárlit. Rád bych věděl, kdo jí to dal? „Aviendho? Já byl jeden z těch, které tolik nenávidíš?“