„Ano, Rande al’Thore.“ Náhle mluvila ochraptěle. Na chvíli se odvrátila, zavřela oči a otřásla se. „Nenávidím tě z celého srdce. Nenávidím. A vždycky budu.“
Nenamáhal se ptát proč. Jednou se jí zeptal, proč ho nemá ráda, a ona mu málem utrhla nos. Ale neřekla mu to. Tohle však bylo zřejmě víc než nechuť, na niž ostatně často zapomínala. „Jestli mě opravdu nenávidíš,“ řekl váhavě, „požádám moudré, aby mi jako učitelku poslaly někoho jiného.“
„Ne!“
„Ale jestli –“
„Ne!“ Pokud něco, bylo její odmítnutí tentokrát ještě ohnivější. Ruce si dala v bok a začala vysvětlovat, jako by mu chtěla každé slovo zarazit hluboko do srdce. „I kdyby mi moudré dovolily přestat, mám toh, závazek a povinnost ke své skoro-sestře Elain na tebe dohlížet. Ty patříš jí, Rande al’Thore. Jí a žádné jiné ženě. Pamatuj si to.“
Rand málem rozhodil rukama. Aspoň mu tentokrát nepopisovala, jak Elain vypadá bez šatů. Na některé aielské zvyky se zvykalo hůř než na jiné. Občas ho napadlo, jestli se s Elain na tom „dohlížení“ dohodly. Nemohl tomu uvěřit, avšak ženy, které nebyly Aielanky, byly často stejně divné. Víc než o tomhle uvažoval rovněž o tom, před kým ho Aviendha asi měla chránit. – Kromě Děv a moudrých se na něj aielské ženy dívaly, jako by byl z poloviny ztělesněné proroctví, a tudíž vůbec ne z masa a krve, a z poloviny, jako by byl odporný had, který se dostal mezi děti. Moudré byly skoro stejně hrozné jako Moirain, když přišlo na to, aby udělal, co chtějí ony, a na Děvy nechtěl raději ani pomyslet. Všechno ho to dohánělo k zuřivosti.
„Teď mě poslouchej. Párkrát jsem Elain políbil a myslím, že se jí to líbilo stejně jako mně, ale nejsem zaslíbený žádné ženě. Nejsem si ani jistý, že to ode mě ještě chce.“ V rozmezí několika hodin mu napsala dva dopisy. – V jednom ho nazývala nejdražším světlem svého srdce, než přešla k oslovení, z nichž mu zahořely uši, kdežto ve druhém mu vynadala do chladnokrevných ničemů, psala, že už ho nechce nikdy vidět, a pak ho strhala víc, než to kdy dokázala Aviendha. Ženy byly rozhodně zvláštní. „A stejně nemám čas uvažovat o ženách. Jediné, co mám v hlavě, je sjednocení Aielů, dokonce i Shaidů, když to půjde. Chci –“ Se zasténáním se odmlčel, neboť do místnosti se za cinkám šperků vevlnila poslední žena, kterou by čekal, se stříbrným podnosem a karafou s vínem z foukaného skla a dvěma stříbrnými pohárky.
Průsvitné červené hedvábí, které měla Isendra ovinuté kolem hlavy, nijak nezakrývalo bledou krásu jejího srdčitého obličeje. Dlouhé tmavé vlasy a tmavé oči nemohly patřit žádné Aielance. Plné, našpulené rty měla vyzývavě zvlněné – dokud nezahlédla Aviendhu. Pak se její úsměv vytratil do něčeho ošklivého. Kromě šálu měla na sobě ještě tucet či víc náhrdelníků ze zlata a slonoviny, některé se zasazenými perlami nebo leštěnými drahokamy. Obě zápěstí jí tížilo stejně tolik náramků a kolem kotníků měla snad ještě víc nákotníčků. To bylo všechno. Nic jiného na sobě neměla. Rand se přinutil upírat jí oči pouze na obličej, ale i tak ho začaly pálit tváře.
Aviendha vypadala jako bouřkový mrak připravený metat blesky a Isendra jako žena, která právě zjistila, že ji chtějí zaživa uvařit v kotli. Rand si přál, aby právě teď byl v Jámě smrti nebo kdekoliv jinde, jen ne tady. Přesto se zvedl. Bude mít větší autoritu, když se na ně bude dívat svrchu, a ne obráceně. „Aviendho,“ začal, ale ona si ho nevšímala.
„S tím tě někdo poslal?“ zeptala se studeně.
Isendra otevřela ústa a bylo na ní jasně vidět, že hodlá zalhat, ale pak polkla a špitla: „Ne.“
„Byla jsi před tímhle varována, sordo.“ Sorda byl druh krysy, podle Aielů zvlášť poťouchlé a naprosto k ničemu. Jejich maso tak páchlo, že je kočky jen málokdy sežraly, když už nějakou zabily. „Adelin si myslela, že tě to posledně poučilo.“
Isendra sebou trhla a zakymácela se, jako by chtěla omdlít.
Rand se sebral. „Aviendho, jestli ji sem někdo poslal nebo ne, na tom nezáleží. Mám trochu žízeň, a když už byla tak laskavá a přinesla mi víno, měl bych jí za to snad poděkovat.“ Aviendha se chladně podívala na dva pohárky a zvedla obočí. Rand se zhluboka nadechl. „Neměla by být trestaná jen za to, že mi donesla něco k pití.“ Dával si dobrý pozor, aby se sám na podnos nepodíval. „Polovina Děv pod střechou se musí ptát, jestli –“
„Děvy ji chytily, když kradla Děvám, Rande al’Thore.“ Aviendžin hlas byl ještě studenější, než když mluvila k druhé ženě. „Už tak ses do záležitostí Far Dareis Mai zapletl příliš hluboko, víc, než by ti měly dovolit. Dokonce ani Car’a’carn nemůže mařit spravedlnost. Do toho tobě nic není.“
Rand se zamračil – a nechal to být. Ať už jí Děvy provedly cokoliv, Isendra si to určitě zasloužila. Nejen kvůli tomuhle. Vstoupila do Pustiny s Hadnanem Kadere, ale Kadere ani nepípl, když ji Děvy chytily za to, že ukradla šperky, jež teď byly to jediné, co měla povoleno nosit. Rand jen s velkým úsilím zabránil tomu, aby ji poslaly do Shary svázanou jako kůzle nebo aby ji nahou vypravily k Dračí stěně s jedním měchem vody. Když ji viděl, jak prosí o slitování, když si uvědomila, co Děvy zamýšlejí, nemohl se držet stranou. Jednou zabil ženu, ženu, která chtěla zabít jej, ale ta vzpomínka ho pořád pálila. Nemyslel si, že to někdy dokáže znovu, i kdyby byl v sázce jeho život. Pěkná hloupost, když Zaprodankyně nejspíš prahnou po jeho krvi, i něčem víc, ale tak to bylo. A když sám nemohl zabít ženu, jak by mohl zůstat stranou, když měla nějaká žena zemřít? I kdyby si to zasloužila?
To byla ta potíž. V každé zemi západně od Dračí stěny by Isendra jistě skončila na šibenici nebo u katova špalku za to, co o ní věděl. O ní a o Kaderem a nejspíš většině kupcových mužů, pokud ne o všech. Byli to temní druzi. A on je nemohl odhalit. Oni ani netušili, že to ví.
Pokud by byl některý z nich odhalen jako temný druh... Isendra to snášela, jak nejlépe dokázala, protože i sloužit a muset chodit nahá bylo lepší než být svázaná na rukou a na nohou a ponechaná na slunci, ale jakmile by je dostala do rukou Moirain, žádný z nich by nesmlčel. Aes Sedai neměly s temnými druhy o nic větší slitování než ostatní. Ona by jim zakrátko rozvázala jazyky. A Asmodean také přibyl do Pustiny s kupeckými povozy. Pokud Kadere a ostatní věděli, tak to byl jen další temný druh, i když temný druh s velkou mocí. Nepochybně si mysleli, že přijal službu u Draka Znovuzrozeného proto, že k tomu měl rozkazy od někoho ještě výše postaveného. Aby si udržel svého učitele, aby Moirain zabránil zabít je oba, což by nejspíš udělala, jakmile by to zjistila, musel Rand jejich tajemství zachovat.
Naštěstí se nikdo neptal, proč Aielové kupce a jeho muže tak pečlivě hlídají. Moirain si myslela, že je to jen obvyklé podezíravé chování Aielů k cizincům v Pustině, ještě zesílené tím, že jsou v Rhuideanu. Musela použít všechnu svou výmluvnost, aby Aiely přesvědčila, že nechali Kadereho a jeho vozy přijet do města. Podezření bylo na místě. Rhuark a ostatní náčelníci by nejspíš postavili stráže, i kdyby je o to Rand nepožádal. A Kadere byl zřejmě docela spokojený, že nemá mezi žebry oštěp.
Rand neměl tušení, jak tuhle situaci vyřeší. Nebo jestli vůbec může. Byla to pěkná šlamastyka. V příbězích kejklířů bývali v takových kleštích jedině zloduši.