Na odmítnutí nebylo ani pomyšlení. Slíbila moudrým, že zapomene, že je Aes Sedai – což bylo snadné, protože jí nebyla – a udělá přesně to, co jí řeknou. To byla ta těžší část. Byla z Věže dost dlouho, aby se znovu stala vlastní paní. Ale Amys jí naprosto jasně řekla, že chození ve snu je nebezpečné, i když víte, co děláte, a pak vlastně mnohem nebezpečnější. Kdyby neposlechla v bdělém světě, nemohly by jí věřit, že poslechne ve snu, a tuto zodpovědnost na sebe nechtěly brát. A tak plnila úkoly spolu s Aviendhou, přijímala tresty, jak nejlépe zvládala, a skočila, kdykoliv Amys, Melain nebo Bair řekly žába. Obrazně řečeno. Žádná z nich žábu v životě neviděla. Ne že by ode mne chtěly něco víc, než abych jim přinesla čaj. Ne, dneska večer je řada na Aviendze.
Malou chvíli uvažovala o tom, že si natáhne punčochy, ale nakonec se jenom sehnula a nazula si boty. Pevné boty, vhodné do Pustiny. Docela se jí stýskalo po hedvábných střevíčcích, které nosívala v Tearu. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se ve snaze být společenská.
„Cowinda,“ zazněla pokorná odpověď.
Egwain si povzdechla. Snažila se s gai’šainy spřátelit, ale oni nikdy neodpovídali. Sluhové byli jedna z věcí, na které si nikdy neměla možnost zvyknout, i když gai’šainové nebyli tak úplně sluhové. „Tys byla Děva?“
Rychlý ohnivý záblesk tmavomodrých očí jí prozradil, že se nezmýlila, ale žena oči zase rychle sklopila. „Jsem gai’šainka. Předtím a potom není teď, a jenom teď existuje.“
„Ale z kterého jsi klanu a kmene?“ Na tohle obvykle nebylo třeba se ptát ani gai’šainů.
„Sloužím moudré Melain z klanu Jhirad Goshien Aielů.“
Egwain, která se snažila vybrat si mezi dvěma plášti, mezi pevným, z hnědého sukna, a modrým, z prošívaného hedvábí, který si koupila od Kadereho – kupec vyprodával všechno, co měl na vozech, aby měl místo pro Moirainin náklad, a za slušné ceny – se zarazila a na ženu se zamračila. To nebyla správná odpověď. Slyšela tuhle bezútěšnost, která některé gai’šainy občas přemáhala. Když skončil jejich rok a den, prostě odmítli sundat bílý šat. „Kdy ti vyprší čas?“ zeptala se tedy Egwain.
Cowinda se přikrčila ještě víc, skoro se na kolenou choulila. „Jsem gai’šainka.“
„Ale kdy se budeš moct vrátit ke svýmu klanu, do vlastní držby?“
„Jsem gai’šainka,“ oznámila žena ochraptěle vázaným koberečkům před očima. „Jestli se ti ta odpověď nelíbí, potrestej mě, ale jinou odpověď ti dát nemůžu.“
„Nebuď labuť,“ napomenula ji Egwain ostře. „A narovnej se. Nejsi ropucha.“
Bíle oděná žena okamžitě poslechla, posadila se na paty a podřízeně čekala na další rozkaz. K tomu krátkému vzplanutí jako by nikdy nedošlo.
Egwain se zhluboka nadechla. Ta žena se se svou bezútěšností smířila. Byla to hloupost, ale nic, co Egwain řekne, to nemůže změnit. A stejně, už měla být na cestě do potního stanu, a ne se tu vybavovat s Cowindou.
Při vzpomínce na studený průvan zaváhala. Ledový závan způsobil, že dva velké bílé květy, spočívající v mělké misce, se zpola zavřely. Pocházely z rostliny zvané segade, s tučným, kožnatým stonkem bez listů, který se ježil trny. Ráno narazila na Aviendhu, která je držela v dlaních a dívala se na ně. Aielanka sebou trhla, když ji spatřila, a potom je vtiskla Egwain do rukou, řkouc, že je utrhla pro ni. Egwain usoudila, že v Aviendze zůstalo dost z Děvy, aby nechtěla přiznat, že se jí líbí květiny. I když občas zahlédla některou z Děv, jak má ve vlasech nebo na kabátci květinu.
Snažíš se to odložit, Egwain z al’Vereů. Teď se přestaň chovat jako hloupá husička! Jsi stejně bláznivá jako Cowinda. „Veď mě,“ nařídila ženě, a měla právě tak dost času přehodit si přes nahé tělo vlněný plášť, když Cowinda odhrnula stanovou chlopeň a vykročila do mrazivé noci.
Nad hlavou jim zářily hvězdy jako jiskřivé tečky v temnotě a měsíc ve třetí čtvrti byl jasný. Tábor moudrých tvořil shluk dvou tuctů nízkých hromádek necelých sto kroků od místa, kde jedna z rhuideanských dlážděných ulic náhle končila v tvrdém, rozpukaném jílu a kamení. V měsíčním světle město vypadalo jako prapodivné útesy a skaliska. Každý stan měl stažené chlopně a ve vzduchu se mísil kouř z hořících ohňů a vůně připravovaného jídla.
Ostatní moudré sem chodily skoro denně na schůzky, ale noci trávily u vlastních klanů. Některé teď dokonce přespávaly v Rhuideanu. Bair ovšem ne. Tohle bylo nejblíž, jak byla Bair ochotna k městu přijít. Kdyby tam nebyl Rand, bezpochyby by trvala na tom, aby se utábořily v horách.
Egwain si oběma rukama pevně přidržovala plášť a šla, jak nejrychleji dokázala. Pod okraj pláště zalézaly ledové chomáčky a zastudily pokaždé, když holýma nohama oděv rozhrnula. Cowinda simusela vykasat bílé roucho nad kolena, aby se udržela v čele. Egwain doprovod gai’šainky vlastně nepotřebovala, ale protože ji poslaly, aby ji přivedla, byla by zahanbena a možná uražena, kdyby jí Egwain nedovolila jít s sebou. Zatínajíc zuby, aby jí necvakaly, si Egwain přála, aby se ta žena rozběhla.
Potní stan vypadal jako každý jiný, nízký, široký, s chlopněmi staženými až k zemi, jen kouřový otvor byl uzavřen. Opodál dohořel oheň, takže zbyly jen žhavé uhlíky rozsypané na několika kamenech o velikosti lidské hlavy. Nebylo dost světla, aby byla pořádně vidět malá hromádka ve stínu vedle vchodu do stanu, ale Egwain věděla, že to jsou úhledně složené ženské šaty.
Zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu, spěšně skopla boty, spustila na zem plášť a málem po hlavě se vrhla do stanu. Chvíle chladu, než se za ní zavřela stanová chlopeň, a pak ji obklopilo parné vedro a vymáčklo z ní pot, který jí na těle okamžitě vytvořil lesklou vrstvu, zatímco ona ještě lapala po dechu a třásla se.
Tři moudré, které ji učily chodit ve snu, seděly a bez zájmu se potily, vlhké vlasy jím visely až do pasu. Bair rozmlouvala s Melain, jejíž zelenooká a zlatovlasá krása tvořila dost ostrý protiklad k ošlehané tváři a chomáčkům dlouhých bílých vlasů starší ženy. Amys měla také bílé vlasy – nebo spíš tak světle plavé, že vypadaly jako bílé – ale staře nevypadala. Ona a Melain mohly usměrňovat – což dokázalo jen málo moudrých – a bylo na ní něco z bezvěkosti Aes Sedai. Moirain, vedle ostatních zdánlivě útlá a malá, také vypadala nevzrušeně, i když se jí po světlé pleti řinul pot a tmavé vlasy měla potem připlácnuté k hlavě, a majestátně odmítala vzít na vědomí, že na sobě nemá ani nitku. Moudré používaly tenké zakřivené kousky bronzu, nazývané staera, k tomu, aby ze sebe seškrábaly pot a celodenní špínu.
Aviendha, celá zpocená, dřepěla uprostřed stanu vedle velkého černého kotle s rozpálenými, začouzenými kameny a opatrně, za pomocí kleští přendala poslední kámen z malého kotlíku do velkého. Když skončila, našplíchala na kameny vodu z vědra, čímž vznikla další pára. Kdyby páry příliš ubylo, dostala by přinejmenším ostře vyhubováno. Až se příště moudré sejdou v potním stanu, bude řada na Egwain, aby se starala o kameny.
Egwain se opatrně posadila se zkříženýma nohama vedle Bair – místo vrstev koberců tu byla jen kamenitá půda, nepříjemně horká, hrbolatá a mokrá – a šokovaně si uvědomila, že Aviendha byla nedávno ztřískána proutkem. Když si Aielanka opatrně sedala na své místo vedle Egwain, činila tak s tváří stejně kamennou, jako byla půda ve stanu, přese všechno však sebou maličko trhla.