„Kvůli vám ztratí podporu každého státu západně od Dračí stěny,“ tvrdila Moirain. Vypadala klidná jako vždy, ale ostří v jejím hlase prozrazovalo, že by od minuty mohla žvýkat kamení. „On musí mít jejich podporu!“
„Má podporu aielského národa,“ řekla jí Bair tím křehkým, nepoddajným hlasem. Každé slovo zdůraznila mávnutím tenkou kovovou čepelkou. „Kmeny nikdy neměly stát, ale on z nás teď učiní jeden národ.“
„Nepomůžeme ti, abys ho od toho odvrátila, Moirain Sedai,“ dodala Amys stejně pevným hlasem.
„Nyní nás můžeš opustit, Aes Sedai, zlíbí-li se ti,“ řekla Bair. „Probraly jsme to, co sis přála prohovořit, stejně jako to, co jsme chtěly prohovořit my.“ Bylo to pronesenou zdvořile, ale přesto ji tím moudrá vlastně vyhodila ze stanu.
„Odejdu,“ opáčila Moirain, znovu samá chladná vyrovnanost. Mluvila, jako by to byl její nápad, její rozhodnutí. Touto dobou již byla zvyklá, že moudré neustále zdůrazňují, že nespadají pod pravomoc Věže. „Musím vyřídit jiné záležitosti.“
To musela být určitě pravda. Nejspíš to bylo něco, co se týkalo Randa. Egwain věděla, že se nemá ptát. Kdyby jí to Moirain chtěla říci, byla by jí to řekla, a pokud ne... Pokud ne, dostalo by se jí jen nějaké kluzké poznámky, jíž by se Aes Sedai opět vyhnula pravdě, nebo by jí Moirain prostě hrubě sdělila, že jí do toho nic není. Moirain věděla, že „Egwain Sedai ze zeleného adžah“ je podvod. Na veřejnosti tuto lež snášela, ale jinak dávala Egwain jasně najevo, kde je její pravé místo, kdykoliv se jí zlíbilo.
Jakmile Moirain odešla v závanu studeného vzduchu, promluvila Amys. „Aviendho, nalej čaj.“
Mladá Aielanka sebou překvapeně trhla a dvakrát otevřela ústa, než ze sebe vypravila: „Musím ho teprv uvařit.“ S tím po čtyřech vyběhla ze stanu. Druhý závan větru zvenčí rozvířil páru.
Moudré si vyměnily pohledy, které byly skoro stejně překvapené jako ten Aviendžin. Aviendha vždycky prováděla i ty nejtěžší úkoly dobře, i když ne vždycky s úsměvem. Něco jí muselo dělat velké starosti, když zapomněla na něco takového, jako uvařit čaj. Moudré vždycky chtěly čaj.
„Víc páry, holka,“ podotkla Melain.
Egwain si náhle uvědomila, že když je Aviendha pryč, platí to jí. Spěšně chrstla na kameny další vodu a usměrnila do kamenů a do kotle víc tepla, až slyšela, jak kameny praskají a kotlík sám žhnul jako hranice. Aielové možná byli zvyklí skákat z vedra, že se člověk málem vařil ve vlastní šťávě, do mrazu, ale ona ne. Vyvalila se hustá oblaka horké páry a zaplnila stan. Amys pochvalně kývla. S Melain mohly samozřejmě vidět záři saidaru, i když ona sama ne. Melain se jen dál škrábala staerou.
Egwain propustila pravý zdroj, znovu se posadila, naklonila se k Bair a špitla: „Udělala Aviendha něco špatně?“ Nevěděla, jak by se cítila Aviendha, ale neviděla žádný důvod, proč ji uvádět do rozpaků, byť by to bylo za jejími zády.
Bair žádné takové ohledy neměla. „Myslíš ty pruhy?“ opáčila normálním hlasem. „Přišla za mnou a řekla, že dneska dvakrát zalhala, i když nechtěla prozradit v čem a komu. Byla to samozřejmě její vlastní věc, pokud nezalhala moudré, ale ona tvrdila, že její čest vyžaduje, aby bylo splněno toh.“
„Ona tě požádala, abys...“ Egwain zalapala po dechu, ale větu nedokázala dokončit.
Bair kývla, jako by to vůbec nebylo neobvyklé. „Dala jsem jí pár navíc, že mě s tím otravovala. Kdyby se jednalo o ji, neměla by povinnosti ke mně. Kvůli tomu jejímu takzvanému lhaní by si nejspíš kromě Far Dareis Mai nikdo jiný hlavu nedělal. Děvy, dokonce i bývalé Děvy, jsou občas potrhlé jako muži.“ Amys se na ni vážně podívala, což bylo jasně vidět i v husté páře. Jako Aviendha, Amys také bývala Far Dareis Mai, než se dala k moudrým.
Egwain nikdy nepotkala Aiela, který by se kvůli ji’e’toh nechoval potrhle, tedy podle jejího názoru. Ale tohle! Aielové byli skoro stejně šílení jako blázni za Dračí stěnou.
Bair očividně pustila celou záležitost z hlavy. „V Trojí zemi je víc Ztracených, než se pamatuju,“ prohlásila k přítomným. Tak Aielové vždycky říkali Cikánům, Tuatha’anům.
„Prchají před potížemi za Dračí stěnou.“ Opovržení bylo v Melainině hlase zcela nepřehlédnutelné.
„Slyšela jsem,“ začala pomalu Amys, „že někteří z těch, kteří utekli po čase bezútěšnosti, se dali ke Ztraceným a požádali, aby je přijali.“ Následovalo dlouhé ticho. Všechny už věděly, že Tuatha’ani mají stejné předky jako ony, že se odtrhli, než Aielové překročili Páteř světa a vstoupili do Pustiny, ale to spíš jen zvýšilo jejich nechuť.
„On přináší změnu,“ zašeptala Melain drsně do páry.
„Myslela jsem, že se změnama, co přináší, jste se už smířily,“ podotkla Egwain a do hlasu se jí vkradl soucit. Muselo být velice těžké vědět, že celý váš život stojí na pokraji propasti. Zpola čekala, že jí některá z žen znovu řekne, aby držela jazyk za zuby, ale žádná to neudělala.
„Smířily,“ řekla Bair, jako by to slovo zkoušela. „Lepší by bylo říct, že to snášíme, jak nejlépe dokážeme.“
„On pozměňuje všechno.“ Amys mluvila ustaraně. „Rhuidean. Ztracení. Bezůtěšnost a vyslovení toho, co nemělo být vyřčeno.“ Moudré – vlastně všichni Aielové – měly pořád problémy o tom mluvit.
„Děvy se kolem něj shlukly, jako by za víc vděčily jemu než svým vlastním klanům,“ dodávala Bair. „Poprvé vůbec dovolily muži vstoupit pod střechu Děv.“ Amys se chvíli tvářila, jako by chtěla něco dodat, ale cokoliv věděla o vnitřních záležitostech Far Dareis Mai, nepodělila se o to s nikým než s těmi, které také bývaly Děvami oštěpu.
„Náčelníci už nám nenaslouchají tak jako dřív,“ zamumlala Melain. „Oh, naše rady si žádají jako vždycky – nestali se z nich úplní hlupáci – ale Bael už mi neprozradí, co řekl Randu al’Thorovi. Řekne, že se musím zeptat Randa al’Thora, a ten mi zase řekne, ať se zeptám Baela. S Car’a’carnem nic nenadělám, ale s Baelem... vždycky to býval umíněný chlap, co mě dokázal pěkně rozčílit, ale teď je to úplný vrchol. Občas mám chuť ho přetáhnout po hlavě holí.“ Amys a Bair se zachechtaly, jako by to byl mimořádně dobrý vtip. Nebo se třeba chtěly zasmát, aby na nějakou chvíli zapomněly na ty změny.
„S takovým mužem můžeš udělat jenom tři věci,“ chichotala se Bair. „Držet se od něj dál, zabít ho nebo si ho vzít za muže.“
Melain ztuhla a opálený obličej jí zrudl. Egwain měla chvíli dojem, že zlatovlasá moudrá vypustí slova rozpálenější, než byla její tvář. Pak kousavý závan ohlásil návrat Aviendhy, nesoucí tepaný stříbrný podnos se žlutě polévanou čajovou konvicí a jemnými šálečky ze zlatého porcelánu Mořského národa a kameninovou nádobkou s medem.
Když nalévala, otřásla se – nepochybně se venku ani nenamáhala něco přes sebe přehodit – a spěšně kolem podávala šálky a med. Sobě a Egwain samozřejmě nalila teprve tehdy, když jí Amys řekla, že smí.
„Víc páry,“ řekla Melain. Mrazivý vzduch jako by ji zchladil. Aviendha odložila svůj šálek nedotčený a po čtyřech dolezla pro naběračku, očividně se snažíc napravit své opomenutí s čajem.
„Egwain,“ začala Amys usrkávajíc čaj, „jak by Rand al’Thor vzal to, kdyby ho Aviendha požádala, aby mohla spát v jeho spací komnatě?“ Aviendha ztuhla s naběračkou v ruce.
„V jeho –?“ Egwain zalapala po dechu. „Něco takovýho po ní nemůžete žádat! To nesmíte!“