„On patří Elain,“ prohlásila Aviendha ohnivě.
„Připouštím, že vašim zvykům úplně nerozumím, ale naše nejsou stejné jako vaše. On není s Elain zasnoubený.“ Proč ho bráním? To jeho by měli zřezat! Ale poctivost ji přiměla mluvit dál. „Dokonce i vaši aielští muži mají právo říct ne, když se jich zeptáte.“
„Ty a ona jste skoro-sestry, jako jsme ty a já,“ namítla Aviendha a na chvíli zpomalila. „Copak jsi mě nežádala, abych ho pro ni hlídala? Copak nechceš, aby ho měla?“
„Ovšemže chci. Pokud on chce ji.“ To nebyla tak docela pravda. Chtěla, aby se Elain dostalo veškerého možného štěstí, jak už byla zamilovaná do Draka Znovuzrozeného, a zkusí všechno snad krom toho, aby Randa svázala na rukou a na nohou, aby zařídila, že Elain dostane, co chce. Vlastně možná zkusí úplně všechno, bude-li to třeba. Tím si přiznala ještě něco jiného. Aielské ženy byly mnohem otevřenější, než k čemu se kdy ona dokáže přimět. „Jinak by to nebylo správný.“
„On patří jí,“ prohlásila Aviendha umanutě.
Egwain si povzdechla. Aviendha prostě nechtěla pochopit jiné zvyky, než byly ty její. Aielanka byla stále šokována, že Elain nechce požádat Randa, aby si ji vzal, že tuto otázku vůbec může položit muž. „Jsem si jistá, že moudré zítra přijdou k rozumu. Nemůžou tě nutit spát v mužský ložnici.“
Druhá žena se na ni podívala s čirým úžasem. Na chvíli ji její půvab opustil a ona si na nerovné zemi ukopla palec. To přineslo několik kleteb, při nichž by Kadereho vozkové se zájmem nastražili uši – a Bair by sáhla po jarmance – ale běh nezpomalila. „Nechápu, proč tě to tak rozčiluje,“ podotkla, když doklela. „Při mnoha nájezdech jsem spala vedle muže, dokonce jsme se občas kvůli teplu dělili o pokrývky, když byla v noci zima, ale tobě vadí, že mám spát tři sáhy od něj. Je tohle taky nějaký váš zvyk? Všimla jsem si, že se nikdy nekoupeš v potním stanu s muži. Ty Randu al’Thorovi nevěříš? Nebo nevěříš mně?“ Ke konci jí hlas klesl do ustaraného šepotu.
„Ovšemže ti věřím,“ namítala Egwain ohnivě. „A jemu taky. To jenom...“ Odmlčela se, nebyvší si jistá, jak má pokračovat. Aielský smysl pro to, co bylo správné, byl občas přísnější než ten, s nímž vyrůstala, ale v jiných věcech by Aielové dokázali, že by i členky ženského kroužku u nich doma váhaly mezi tím, zda mají omdlít nebo sáhnout po silné holi. „Aviendho, jestli se to nějak týká tvé cti...“ Tohle byla ošidná půda. „Když to moudrým vysvětlíš, určitě tě nebudou nutit jednat proti tvé cti.“
„Není co vysvětlovat,“ opáčila druhá žena bezvýrazně.
„Vím, že tomu vašemu ji’e’toh moc nerozumím...“ začala Egwain a Aviendha se zasmála.
„Ty říkáš, že nerozumíš, Aes Sedai, ale přesto podle toho žiješ.“ Egwain litovala, že i Aviendze musí lhát – bylo těžké Aviendhu přimět, aby ji oslovovala prostě Egwain, a občas jí to uklouzlo – ale jestli to mělo vydržet, musela se té lži držet dál. „Ty jsi Aes Sedai, a dost silná, abys přemohla Amys i Melain dohromady,“ pokračovala Aviendha, „ale řekla jsi, že budeš poslouchat, a tak drhneš kotlíky, když řeknou drhni kotlíky, a běháš, když řeknou běhej. Možná neznáš ji’e’toh, ale řídíš se jím.“
Samozřejmě to nebylo úplně to stejné. Egwain skřípala zuby a dělala, co jí řekly, jen proto, že to byl jediný způsob, jak se naučit chození ve snu, a to se ona chtěla naučit, naučit se to všechno chtěla víc než co jiného. Vůbec si myslet, že by mohla žít podle toho hloupého ji’e’toh, byla prostě pitomost. Dělala, co musela, a jedině tehdy a proto, že to musela.
Vracely se k místu, odkud začaly. Když Egwain došlápla na pomyslnou čáru, poznamenala: „Tohle je první,“ a běžela dál temnotou, kde kromě Aviendhy nebylo nikoho vidět a nikdo by nemohl prozradit, ani kdyby se rovnou vrátila do stanu. Aviendha by to neřekla, ale Egwain ani na okamžik nenapadlo, aby se zastavila, než dokončí padesáté kolečko.
6
Průchody
Rand se probudil do naprosté temnoty a chvíli jen ležel pod pokrývkami a snažil se přijít na to, co ho probudilo. Muselo to něco být. A nebyl to sen. Učil v něm Aviendhu plavat v tůňce v Luhu doma ve Dvouříčí. Bylo to něco jiného. Pak to přišlo znovu, jako slabý závan ohavné nakažliviny, vkrádající se do místnosti pode dveřmi. Nebyl to vlastně zápach, spíš pocit něčeho nesprávného, ale tak to bylo cítit. Pach, jako něco mrtvého, co už týden leží ve stojaté vodě. Pak se to znovu vytratilo, ale tentokrát ne úplně.
Rand odhodil pokrývky, vstal a pak se zahalil saidínem. Uvnitř prázdnoty, naplněn jedinou silou, cítil, jak se jeho tělo chvěje, ale zima byla na nějakém jiném místě, než kde se nacházel on. Opatrně otevřel dveře a vyšel ven. – Oblouky oken po obou stranách chodby dovnitř vnikalo měsíční světlo. Po černočerné tmě v místnosti tu bylo světla skoro jako ve dne. Nic se nehýbalo, ale on cítil, jak se... něco... blíží. Něco zlého. Bylo to cítit jako špína, která jím burácela v proudu jediné síly.
Jednou rukou sáhl do kapsy a nahmátl malou sošku měchatého mužíčka držícího na kolenou meč. Angrial, s nímž mohl usměrnit víc jediné síly, než by dokázal bezpečně zvládnout bez pomoci. Myslel si, že to nebude nutné. Kdokoliv proti němu zaútočil, nevěděl, s čím teď má co do činění. Vůbec ho neměli nechat se probudit.
Na chvíli zaváhal. Mohl se poprat s kýmkoliv, koho proti němu poslali, ale pořád si myslel, že je to pod jeho úroveň. Dole, kde stále spaly Děvy, bylo ticho. S trochou štěstí je ani neprobudí, tedy pokud neseběhne dolů, aby s tím bojoval v jejich středu. To by je určitě probudilo, a ony by jen nestály stranou a nedívaly se. Lan říkal, že byste si měli vybrat půdu, pokud to jde, a přinutit nepřítele, aby přišel za vámi.
S úsměvem se s dupotem rozběhl k nejbližšímu točitému schodišti a hnal se nahoru, až se dostal na nejvyšší poschodí. Nejvyšší podlaží budovy byla jediná velká komnata s mírně klenutým stropem a tenkými kanelovanými sloupy. Obloukovými okny beze skel proudila i do posledního koutku místnosti hotová záplava měsíčního světla. V prachu a písku na podlaze byly stále slabě vidět jeho stopy, jak sem jednou zašel, ale nic jiného. Bylo to dokonalé.
Došel doprostřed místnosti a postavil se na mozaiku zasazenou v podlaze. Byl to prastarý symbol Aes Sedai, deset kroků v průměru. Bylo to vhodné místo. „Pod tímto znamením bude dobývat.“ To o něm tvrdilo rhuideanské proroctví. Stál rozkročen nad dělící vlnovkou, s jednou nohou položenou na černé slze, jež se nyní nazývala Dračí špičák a užívala se k označení zla, druhou měl na bílé slze, nyní nazývané plamen Tar Valonu. Někteří lidé tvrdili, že značí Světlo. Vhodné místo k přivítání jejich útoku mezi Světlem a temnotou.
Odporný pocit sílil a ve vzduchu byla cítit hořící síra. Náhle se cosi pohnulo, postavy klouzaly od schodiště jako měsíční stíny, podél stěn místnosti. Pomalu se objevili tři černí psi, temnější než noc a velcí jako horští koníci. Oči jim zářily jako stříbro a ostražitě ho obcházeli. Díky síle slyšel tlukot jejich srdcí jako zvuk velkého bubnu. Ale neslyšel je dýchat. Možná nedýchali.
Usměrnil, a v rukou držel meč. Jeho lehce zakřivená, volavkami poznačená čepel jako by byla ukuta z ohně. Očekával myrddraala nebo něco horšího než bezokého, ale na psy, dokonce i na Stínem zplozené psy bude meč stačit. Ať je poslal kdokoliv, neznal ho. Lan říkal, že už téměř dosáhl úrovně mistra šermíře, a strážce chválou natolik šetřil, že si Rand myslel, že snad této úrovně již dosáhl.