Se zavrčením, jako když se kosti drtí na prach, se na něj psi vrhli ze tří stran, rychleji než cválající koně.
Rand se nepohnul, dokud nebyli téměř u něj. Pak vyplul. Byl jedno s mečem, pohyb následoval za pohybem, jako by tancoval. V okamžení figura zvaná Vítr točící se v horách přešla ve Vítr vanoucí přes zeď a plavně následovalo Otevírání vějíře. Velké černé hlavy odlétly od černých těl a sliny kapaly ze zubů jako z leštěné oceli, stále vyceněných, i když hlavy poskakovaly po podlaze. Rand sestoupil z mozaiky, když se tmavá těla zhroutila v třesoucí se, krvácející hromádky.
Rand, směje se sám pro sebe, meč propustil, i když si saidín podržel dál, zuřící sílu, sladkost i špínu. Po vnějším okraji prázdnoty sklouzlo opovržení. Psi. Zplozenci Stínu, zcela jistě, ale přesto... Smích mu odumřel na rtech.
Mrtví psi i jejich těla se začali pomalu roztékat, až z nich zbyly louže tekutého stínu, a pak se lehce zachvěly, jako by byly živé. Jejich krev, nacákaná na podlaze, se roztřásla. Náhle menší jezírka přejela po podlaze ve vazkých potůčcích a spojila se s většími, jež se zvedla z mozaiky a tyčila se stále výš, až tu znovu stáli tři obrovští černí psi, slintající a vrčící, jak přisedali na mohutné zadky.
Rand nevěděl, proč cítí překvapení, matné vně prázdnoty. Psi, ano, ale zplozenci Stínu. Kdokoliv je poslal, nebyl tak neopatrný, jak si myslel. Ale přesto ho stále neznali.
Místo aby znovu sáhl po meči, usměrnil tak, jak si pamatoval, že udělal kdysi dávno. Obrovští psi s vytím skočili a jemu z rukou vyletěly pruhy oslepujícího světla, jako roztavená ocel, jak tekutý oheň. Rand jimi máchl přes útočící tvory. Na okamžik se z nich staly podivné stíny, všechny barvy byly obrácené, a potom z nich zbyla jenom jiskřící zrnka prachu, rozpadající se na stále menší a menší zrníčka, až nezbylo vůbec nic.
Propustil tu věc, kterou vytvořil, s ponurým úsměvem. Do sítnice mu chvíli zůstal vypálen purpurový pruh světla.
Na druhé straně velké komnaty se jeden ze sloupů zřítil na dlaždice. Tam, kde proletěl ten světelný pruh – nebo co to bylo, protože to nebylo tak úplně světlo – zmizely ze sloupů úhledné kusy kamene. Rozšklebený oblouk protínal půlku stěny za nimi.
„Nekousl tě některý, nemáš na sobě jejich krev?“
Rand se při zvuku Moirainina hlasu prudce otočil. Jak byl pohlcen v tom, co udělal, neslyšel ji vycházet po schodech. Stála tam, oběma rukama si tiskla suknice a upřeně na něj hleděla. Tvář se jí ztrácela v měsíčních stínech. Musela ty věci vycítit stejně jako on, ale to, že se sem dostala tak rychle, znamenalo, že musela běžet.
„Děvy tě nechaly projít? Copak ses stala Far Dareis Mai, Moirain?“
„Zaručují mi jistá privilegia jako moudré,“ sdělila mu chvatně a její obvykle melodický hlas v sobě měl jakési netrpělivé skřípění. „Řekla jsem strážím, že s tebou musím naléhavě hovořit. Tak mi odpověz! Kousl tě některý z těch temných psů, máš na sobě jejich krev? Nebo jejich sliny?“
„Ne,“ odpověděl pomalu. Temní psi. To málo, co o nich věděl, pocházelo ze starých pohádek, těch, kterými na jihu strašívali děti. Někteří dospělí jim věřili také. „Proč by ti mělo kousnutí dělat starosti? Můžeš ho přece vyléčit. Znamená to, že se Temný osvobodil?“ Jak tak byl uzavřen v prázdnotě, dokonce i strach mu byl vzdálený.
V příbězích, které slyšel, se pravilo, že temní psi běhají za nocí v divoké štvanici se samotným Temným jako lovčím. Nezanechávají nejmenší otisky ani v té nejměkčí půdě, jen na kameni, a nezastaví se, dokud se jim oběť nepostaví a neporazí je nebo mezi ně a sebe nedostane proudící vodu. Křižovatky byly údajně zvlášť nebezpečným místem pro setkání s nimi, a také chvíle těsně po západu a před východem slunce.
„Ne, to ne, Rande.“ Zřejmě zase získala sebeovládání. Její hlas opět připomínal stříbrné zvonečky, klidné a chladné. „Je to jenom jiný druh zplozenců Stínu, něco, co nikdy nemělo být zplozeno. Ale jejich kousnutí je stejně smrtelné jako dýka v srdci, a nemyslím, že bych takovou ránu dokázala vyléčit předtím, než by tě zabila. Jejich krev, dokonce i jejich sliny jsou jedovaté. Kapka na kůži dokáže zabít, pomalu, a nakonec za velkých bolestí. Máš štěstí, že byli jenom tři. Pokud jsi jich nezabil víc, než jsem dorazila. Jejich smečky bývají obvykle větší, tak deset až dvanáct, aspoň tak to stojí na útržcích zbylých po válce Stínu.“
Větší smečky. Nebyl pro jednoho ze Zaprodanců v Rhuideanu jediným cílem...
„Musíme si promluvit o tom, čím jsi je zabil,“ začala Moirain, ale on už utíkal, jak nejrychleji dokázal, nevšímaje si jejího křiku, když se ptala, kam jde a proč.
Hnal se dolů po schodech, potemnělými chodbami, kde na něj z měsíčním světlem zalitých pokojů zděšeně hleděly ospalé Děvy. Proběhl předními dveřmi, kde stál neúnavný Lan se dvěma ženami na stráži. Strážce měl přes ramena přehozený měňavý plášť, takže částečně splýval s nocí.
„Kde je Moirain?“ zařval, když se Rand řítil kolem, ale Rand skákal po širokých schodech bera dva najednou, aniž odpověděl.
Když konečně dorazil k budově, kterou hledal, zpola zahojená rána na boku se mu sevřela jako pěst, ale v prázdnotě si bolest uvědomoval jen nejasně. Stála na samém okraji Rhuideanu, daleko od náměstí, a tak daleko od tábora, jejž Moirain sdílela s moudrými, jak jen bylo možné, abyste ještě zůstali ve městě. Horní poschodí se zřítila a hromada rumu ležela na popukané hlíně za dlážděným chodníkem. Celá zůstala jen dvě spodní poschodí. Bolest ho nutila schoulit se do klubíčka, ale on to odmítl a hnal se dál, jak nejrychleji dokázal.
Kdysi bývala velká komnata, obklopená kamennou galerií, vysoká, nyní byla ještě vyšší, otevírala se k noční obloze a světlá dlažba byla pokrytá úlomky popadaného kamení. Ve stínu pod galerií stáli na zadních tři temní psi a škrábali a kousali do bronzem okutých dveří, které se pod jejich útokem chvěly. Ve vzduchu bylo silně cítit pach hořící síry.
Rand si vzpomněl, co se stalo předtím, a tak se vrhl stranou, když usměrňoval, a pruh tekutého bílého ohně škrábl o dveře, jak ničil zplozence Stínu. Tentokrát se ho pokusil zmenšit, omezit zkázu jen na temné psy, ale v silné stěně na protějším konci komnaty se objevila díra. Snad nebyla skrz, pomyslel si Rand – v měsíčním světle se to dalo těžko poznat – ale stejně bude muset ovládání této zbraně zjemnit.
Bronzové kování na dveřích bylo poškrábané a částečně servané, jako by zuby a drápy temných psů byly skutečně z oceli. Řadou malých dírek prosvítalo světlo lamp. Na dlažebních kamenech byly otisky tlap, ale bylo jich překvapivě málo. Rand propustil saidín, našel místo, kde si nepořeže ruce, a zabušil na dveře. Bolest v boku náhle byla velmi skutečná a velmi silná. Rand se zhluboka nadechl a snažil se ji potlačit. „Mate? To jsem já, Rand! Otevři, Mate!“
Po chvíli se dveře na skulinku pootevřely a ven se vyřinulo víc světla. Škvírou pochybovačně vykoukl Mat a pak dveře otevřel víc a opřel se o ně, jako by uběhl deset mil s pytlem kamení na zádech. Až na stříbrný liščí medailon, který mu visel kolem krku, na němž bylo liščí oko rozděleno a ztmaveno do podoby starobylého symbolu Aes Sedai, byl Mat zcela nahý. Podle toho, co věděl, že Mat k Aes Sedai cítí, byl Rand překvapen, že tu věc již dávno neprodal. Dál v místnosti se vysoká zlatovlasá žena klidně halila do pokrývky. Děva, podle oštěpů a pukliře ležících u nohou postele.