Rand spěšně odvrátil oči a odkašlal si. „Jen jsem chtěl vědět, že jste všichni v pořádku.“
„Je nám dobře.“ Mat se znepokojeně rozhlížel po předpokoji. „Teď už ano. Tys to zabil nebo co? Nechci vědět, co to bylo, pokud je to pryč. Pro člověka je někdy zatraceně těžký, bejt tvým přítelem.“
Mat nebyl jen přítel. Byl také ta’veren a možná i klíč k vítězství v Tarmon Gai’donu. Kdokoliv, kdo chtěl zaútočit na Randa, měl také důvod zaútočit na Mata. Ale Mat se obojí snažil popřít. „Jsou pryč, Mate. Temní psi. Byli tři.“
„Říkal jsem ti, že to nechci vědět,“ zasténal Mat. „Teďka temní psi. Nemůžu říct, že by se kolem tebe nedělo pořád něco novýho. Člověk se nezačne nudit. Teda aspoň do dne, kdy umře. Kdybych nebyl na nohou, protože jsem si šel pro víno, když se ty dveře začaly otvírat...“ Rozechvěle se odmlčel a poškrábal se na zarudlém místě na pravé paži, přičemž si obhlížel poničené kování. „Víš, je legrační, jak si s tebou mysl hraje. Když jsem dělal, co jsem mohl, abych udržel tyhle dveře zavřený, byl bych přísahal, že jeden z nich vykousl do dřeva díru. Viděl jsem tu jeho zatracenou palici. A jeho zuby. Melindhřin oštěp ho ani neškrábl.“
Moirain tentokrát dorazila mnohem okázaleji, přiběhla se zdviženými suknicemi, lapala po dechu a zuřila. Lan jí byl v patách s mečem v ruce a kamenným obličejem připomínajícím bouřkový mrak, a hned za nimi se do ulice táhl dav Far Dareis Mai. Některé Děvy byly jen ve spodním prádle, ale jedna každá držela oštěpy připravené a kolem hlavy měla omotanou šufu, černý závoj zakrývající celý obličej kromě očí, a byla připravená zabíjet. Aspoň Moirain a Lan se tvářili, že se jim ulevilo, když ho tu uviděli klidně stát a rozmlouvat s Matem, přestože Aes Sedai také vypadala, jako by si s ním chtěla ostře promluvit. Díky závojům bylo těžké poznat, co si myslí Aielanky.
Mat hlasitě vyjekl, vrhl se zpátky do pokoje a začal si natahovat spodky. Poskakoval stále rychleji, jak se snažil dostat do spodků a zároveň se škrábat na paži. Zlatovlasá Děva to všechno sledovala se širokým úsměvem, jenž se každou chvíli mohl změnit v otevřený smích.
„Co se ti stalo s rukou?“ zeptal se Rand.
„Říkal jsem ti, že si mysl hraje,“ zabručel Mat, jenž se stále snažil zároveň škrábat i oblékat. „Když jsem si myslel, že se to zvíře prokousalo dveřma, myslel jsem, že mi pocintalo celou ruku, a teď to proklatě pálí jako oheň. Dokonce to vypadá jako spálenina.“
Rand otevřel ústa, ale Moirain už se protahovala kolem něj. Mat na ni vytřeštil oči a upadl, jak si zoufale natahoval spodky až nahoru, ale ona vedle něj klidně poklekla, nevšímajíc si jeho námitek, a chytila mu hlavu do dlaní. Rand už byl léčen i předtím, a viděl, jak se to dělá, ale místo toho, co čekal, se Mat jen lehce zachvěl a zvedl medailon za kožený řemínek, takže mu visel z ruky.
„Ta zatracená věc je najednou studenější než led,“ zamumlal. „Co to děláš, Moirain? Jestli chceš něco udělat, tak bys mi měla vyléčit to svědění, teď to cejtím po celý ruce.“ Pravou paži měl nyní zarudlou od zápěstí k rameni, a začala také vypadat otekle.
Moirain se na něj dívala s tím nejpřekvapenějším výrazem, jaký kdy u ní Rand viděl. Vlastně to možná bylo vůbec poprvé, co ji viděl tvářit se překvapeně. „Udělám,“ pravila pomalu. „Jestli je ten medailon studený, tak ho sundej.“
Mat se na ni zamračil, ale pak si konečně medailon stáhl přes hlavu a položil vedle sebe. Moirain ho znovu uchopila za hlavu a Mat vykřikl, jako by ho hlavou napřed strčila do ledové vody. Nohy se mu natáhly a tělo prohnulo dozadu. Oči upíral do prázdna a měl je doširoka otevřené. Když Moirain ruce odtáhla, sesul se na zem a zhluboka dýchal. Zarudnutí i otok byly pryč. Teprve napotřetí dokázal Mat promluvit. „Krev a popel! Musí to bejt pokaždý tak zatraceně hrozný? Bylo to jenom pitomý svrbění!“
„Dávej si přede mnou pozor na jazyk,“ varovala ho Moirain a vstala, „nebo najdu Nyneivu a svěřím tě do péče jí.“ Ale nedávala do toho všechno. Jako by mluvila ze spánku. Snažila se nedívat na liščí hlavu, kterou si Mat zatím opět pověsil na krk. „Musíš si odpočinout,“ řekla nepřítomně. „Zůstaň v posteli do zítřka, jestli budeš chtít.“
Děva v pokrývkách – Melindhra? – si klekla vedle Mata, objala ho kolem ramen a přes jeho hlavu se podívala na Moirain. „Dohlédnu na to, aby udělal, co říkáš, Aes Sedai.“ Náhle se zazubila a prohrábla mu vlasy. „Je to teď můj malý rošťáček.“ Podle toho, jak se Mat zatvářil zděšeně, bylo jasné, že sbírá síly, aby mohl utéci.
Rand si náhle uvědomil tiché, pobavené hihňání za sebou. Děvy, se šufami a závoji nyní staženými na ramena, se natlačily ke dveřím a nahlížely dovnitř.
„Nauč ho zpívat, sestro oštěpu,“ radila Adelin a ostatní Děvy se prohnuly smíchy.
Rand se k nim odhodlaně otočil. „Nechte ho trochu odpočinout. Copak si některé z vás nepotřebují vzít šaty?“ Váhavě ustupovaly, i když se stále snažily dohlédnout do pokoje, dokud ven nevyšla Moirain.
„Necháte nás, prosím?“ řekla Aes Sedai, když se za ní s prásknutím zavřely poničené dveře. S rozmrzele stisknutými rty se zpola ohlédla na dveře. „Musím si promluvit s Randem al’Thorem o samotě.“ Aielanky kývly a vydaly se ven, některé stále vtipkovaly o tom, jestli Melindhra – zřejmě byla z kmene Shaido, Randa napadlo, ví-li to Mat – naučí Mata zpívat. Ať už to znamenalo cokoliv.
Rand s rukou na nahé paži zastavil Adelin. Ostatní, které si toho také všimly, se zastavily, a tak jim Rand řekl všem: „Pokud neodejdete, když vám řeknu, tak co uděláte, až vás budu muset použít v bitvě?“ Dokáže-li tomu zabránit, nehodlal to samozřejmě udělat. Věděl, že jsou to zuřivé bojovnice, ale jeho vychovávali ve víře, že muž má v případě nutnosti zemřít před ženou. Logika to možná považovala za hloupost, zvláště když se jednalo o ženy, jako byly tyto, ale Rand to prostě tak cítil. Nicméně věděl, že něco takového nahlas říci nemůže. „Budete to považovat za vtip, nebo se rozhodnete vyrazit, až se vám zlíbí?“
Dívaly se na něj zděšeně, jako na někoho, kdo právě vyjevil, že nemá potuchy o těch nejzákladnějších věcech. „V tanci oštěpů,“ vysvětlovala mu Adelin, „půjdeme podle tvých příkazů, ale toto není tanec. Kromě toho jsi nám neřekl, abychom odešly.“
„Dokonce ani Car’a’carn není mokřinský král,“ dodala jedna šedovlasá Děva. Přes svůj věk šlachovitá a tvrdá, byla jediná, která měla kromě šufy i krátkou košilku. Randa to rčení začínalo unavovat.
Děvy se znovu daly do žertování a nechaly ho samotného s Moirain a Lanem. Strážce konečně vrátil meč do pochvy a vypadal stejně klidně jako vždycky. Což v měsíčním světle znamenalo, že byl nehybný a kamenný, samý ostrý úhel a rovná plocha, a zároveň jako by byl připraven se okamžitě pohnout, takže vedle něj vypadali Aielové mírní. Vlasy, na spáncích již prošedivělé, Lanovi z čela přidržovala spletená kožená šňůrka. Jeho pohled jako by pocházel od modrookého ostříže.
„Musím s tebou mluvit o –“ začala Moirain.
„Promluvit si můžem zítra,“ řekl Rand, čímž ji uťal. Lanovi ještě víc ztuhla tvář, pokud to vůbec bylo možné. Strážci mnohem víc chránili Aes Sedai, jejich postavení stejně jako osobu, než chránili sebe. Rand si Lana nevšímal. Bok ho stále bolel, ale podařilo se mu nehrbit se a stát vzpřímeně. Nehodlal Moirain ukázat ani tu nejmenší slabost. „Jestli si myslíš, že ti pomůžu sebrat Matovi tu liščí hlavu, tak si to znovu rozmysli.“ Ten medailon jí nějak zabránil usměrňovat. Nebo spíš zabránil, aby to usměrňování nějak ovlivnilo Mata, pokud se ho dotýkal. „Zaplatil za něj vysokou cenu, Moirain, a je jeho.“ Vzpomněl si, jak ho s pomocí jediné síly udeřila přes rameno, a suše dodaclass="underline" „Možná se ho zeptám, jestli by mi ho nepůjčil.“ Odvrátil se od ní. Ještě tu byl někdo, koho musel zkontrolovat, i když to již v žádném případě nebylo naléhavé. Temní psi by touhle dobou již dokončili to, co zamýšleli.