„Prosím, Rande,“ řekla Moirain a otevřená prosba v jejím hlase ho na místě zastavila. Ještě nikdy od ní nic takového neslyšel.
Ten tón však zřejmě urazil Lana. „Myslel jsem, že se z tebe stal muž,“ prohodil strážce drsně. „Copak se takhle chová muž? Jednáš jako nadutý kluk.“ Lan s ním cvičil šerm – a Rand si dokonce myslel, že ho má rád – ale kdyby Moirain řekla jediné slovo, strážce by udělal, co by bylo v jeho silách, aby ho zabil.
„Nebudu s tebou věčně,“ pokračovala Moirain naléhavě. Rukama si tiskla suknice tak pevně, až se jí chvěly. „Při příštím útoku bych mohla zemřít. Mohla bych spadnout z koně a srazit si vaz nebo dostat do srdce šíp temného druha, a smrt se vyléčit nedá. Celý život jsem věnovala pátrání po tobě, abych tě našla a pomáhala ti. Ty pořád neznáš vlastní sílu. Nevíš ani polovinu toho, co dokážeš. Já – omlouvám se – co nejpokorněji za jakoukoliv urážku, kterou jsem se tě snad dotkla.“ Ta slova – slova, která by si nikdy nepomyslel, že od ní uslyší – z ní vycházela, jako by je tahal párem volů, ale přece je vyslovila. A ona nemohla lhát. „Dovol, ať ti pomůžu, pokud můžu, dokud můžu. Prosím.“
„Tobě se dá jenom těžko věřit, Moirain.“ Lana, přešlapujícího v měsíčním světle, si nevšímal. Pozornost cele věnoval Moirain. „Jednalas se mnou jako s loutkou, nutilas mě tancovat, jak se ti zlíbilo, ode dne, co jsme se potkali. Volný jsem byl jedině tehdy, když jsi byla daleko, nebo jsem si tě nevšímal. A i to je u tebe těžké.“
Její smích byl stejně stříbrný jako měsíc nad jejich hlavami, ale zabarvovala jej i hořkost. „Bylo to spíš jako zápasit s medvědem než tahat za provázky loutky. Chceš, abych ti složila přísahu, že se s tebou už nikdy nepokusím manipulovat? Udělám to.“ Její hlas získal tvrdost křišťálu. „Dokonce ti odpřísáhnu, že tě budu poslouchat jako jedna z Děv – jako jedna z gai’šainek, budeš-li si přát – ale musíš –“ Zhluboka se nadechla a začala znovu, mírněji. „Pokorně tě prosím, abys mi dovolil ti pomáhat.“
Lan na ni zíral a Rand měl dojem, že i jemu samému snad vylezou oči z důlků. „Přijmu tvou pomoc,“ pronesl nakonec pomalu. „A taky se ti omlouvám. Za to, jak jsem se k tobě choval hrubě.“ Měl pocit, že s ním stále manipuluje – když už byl hrubý, měl k tomu vždy dobrý důvod – ale ona nemohla lhát.
Napětí z ní viditelně vyprchalo. Přistoupila k němu blíž. „To, co jsi použil, abys zabil ty temné psy, se jmenuje odřivous. Pořád cítím jeho pozůstatky.“ On také, jako slábnoucí pach, který zbyde poté, co z pokoje odnesou koláč, či vzpomínka na něco, co právě odtáhli z dohledu. „Již dávno před Rozbitím světa bylo používání odřivousu zakázáno. Bílá věž nám dokonce zakazuje se to učit. Za války síly jej i Zaprodanci a spřísahanci Stínu používali jenom váhavě.“
„Zakázaný?“ ozval se zamračeně Rand. „Jednou jsem tě viděl, jak ho používáš.“ Nebyl si v bledém měsíčním světle jistý, ale měl dojem, že jí do tváří vystoupila červeň. Aspoň protentokrát byla z míry vyvedená ona.
„Občas je nezbytné udělat to, co je zakázáno.“ Jestli ji to rozčílilo, tak se to v jejím hlase nijak neprojevilo. „Je-li něco zničeno odřivousem, přestane to existovat předtím, než je to zničeno, jako vlákno, které odhoří od místa, kde se ho dotkl plamen. Čím větší je síla odřivousu, tím dál v čase to přestane existovat. Ten nejsilnější, na jaký se vzmůžu já, sebere ze vzoru jen pár vteřin. Ty jsi mnohem silnější. Mnohem silnější.“
„Ale jestli to neexistuje předtím, než to zničíš...“ Rand si prsty zmateně prohrábl vlasy.
„Začínáš vidět ty problémy, nebezpečí? Mat si vzpomíná, jak viděl jednoho z těch temných psů prohryznout dveře, ale teď tam žádná díra není. Kdyby ho byl poslintal tolik, jak si pamatuje, byl by býval mrtev dřív, než jsem se k němu dostala. Protože kam až jsi toho tvora zničil, ať udělal během té doby cokoliv, jako by se vůbec nestalo. Zůstanou jen vzpomínky těch, kteří to viděli nebo zažili. Jenom to, co udělal před tou dobou, je teď skutečné. Pár děr po zubech ve dveřích a kapka slin na Matově paži.“
„To mi připadá docela v pořádku,“ podotkl Rand. „Mat je díky tomu naživu.“
„Je to hrozné, Rande.“ Do hlasu se jí vloudil naléhavý podtón. „Proč si myslíš, že se ho báli používat i Zaprodanci? Pomysli, jaký vliv má na vzor odstranění jediného vlákna, jediného člověka, na hodiny či dny, které již byly utkány. Je to, jako kdybys částečně odstranil jediné vlákno z kusu látky. Zlomky rukopisů, které zbyly po válce Síly, říkají, že než si obě strany uvědomily nebezpečí, bylo odřivousem zničeno několik měst. Byly to statisíce vláken vytažených ze vzoru, zmizelých po dny, které již minuly. Cokoliv tito lidé udělali, pak již nebylo vykonáno, a ztratilo se i to, co následkem činů těchto lidí vykonali jiní. Vzpomínky zůstaly, ale činy ne. Vlny byly nevypočitatelné. Vzor sám se málem rozpletl. Mohlo dojít ke zničení všeho. Světa, času, samotného stvoření.“
Rand se zachvěl, a nemělo to nic společného s tím, že mu pod kabátec zalézala zima. „Nemůžu ti slíbit, že ho už nepoužiju, Moirain. Ty sama jsi říkala, že jsou chvíle, kdy je nutné udělat to, co je zakázané.“
„Nemyslela jsem, že bys to slíbil,“ pravila Aes Sedai chladně. Její podráždění mizelo, rovnováha byla nastolena. „Ale musíš být opatrný.“ Znovu se vrátila k „musíš". „Se sa’angrialem, jako je Callandor, bys odřivousem mohl zničit celé město. Vzor by mohl být poničen na celé roky. Kdo může říci, že vlny zůstanou soustředěné kolem tebe, i když jsi ta’veren, dokud se neusadí? Být ta’veren, a to tak silný, jako jsi ty, může být ten kousíček, díky němuž zvítězíš, dokonce i v Poslední bitvě.“
„Třeba to tak bude,“ pravil bezútěšně Rand. V jednom hrdinském příběhu za druhým hrdina říká, že buď zvítězí, nebo zemře. Zřejmě to nejlepší, v co může doufat, bylo, že zvítězí a zemře. „Musím někoho zkontrolovat,“ pokračoval tiše. „Uvidíme se ráno.“ Sebral jedinou sílu, život a smrt ve vířících vrstvách, a udělal ve vzduchu otvor vyšší, než byl sám, otvor do černoty, vedle níž měsíční světlo vypadalo jako jasný den. Průchod, tak tomu říkal Asmodean.
„Co to je?“ vydechla Moirain.
„Když jednou něco udělám, pamatuju si jak. Většinou.“ To nebyla odpověď, ale nastal čas vyzkoušet Moiraininy přísahy. Nemohla lhát, ale Aes Sedai si dokázaly najít díry i v kameni. „Dneska v noci necháš Mata na pokoji. A nepokusíš se mu sebrat ten medailon.“
„Ten patří do Věže ke studiu, Rande. Musí to být ter’angrial, ale zatím nebyl nalezen žádný, který –“
„Ať je to cokoliv,“ řekl pevně Rand, „je to jeho. Necháš mu to.“ Moirain malou chvíli vedla vnitřní boj, záda měla rovná a vysoko zvedla hlavu, jak na něj upírala zrak. Určitě nebyla zvyklá přijímat rozkazy od někoho jiného kromě Siuan Sanche, a Rand se byl ochoten vsadit, že i to nikdy neudělala bez povyku. – Nakonec kývla a dokonce naznačila pukrle. „Jak říkáš, Rande. Je to jeho. Prosím, buď opatrný, Rande. Naučit se něco takového, jako je odřivous, může znamenat sebevraždu, a smrt se nedá vyléčit.“ Tentokrát v tom žádný výsměch nebyl. „Takže ráno.“ Lan ji při odchodu následoval, a než odešel, vrhl po Randovi nečitelný výraz. Tento obrat ho určitě nepotěšil.